Válka růží? Tři desetiletí děsivých krutostí zanechaly krvavý šrám v evropské historii

Válka růží (bílá symbolizovala rod Yorků a červená rod Lancasterů) začala 22. května 1455 u St. Albans. Tehdy vévoda z Yorku Richard Plantagenet obklíčil síly anglického krále Jindřicha VI. z rodu Lancasterů. Richard byl po prohrané stoleté válce s Francií jmenován protektorem Anglie, král se z konfliktu pomalu vzpamatovával a našel si protivníka nového – právě ochránce Anglie Richarda. Ozbrojený konflikt, který Richard vyvolal, se považuje za počátek války, kdy si obě rodové linie nárokovaly anglický trůn. Konflikt má na svědomí stovky zmizení a úmrtí anglických šlechticů a dočasných králů, tisíce vojáků a obyvatel Anglie. 

Dnes válka růží, tehdy válka bratranců

Jak Yorkové, tak Lancasteři přitom pocházeli ze stejné krve. V letech 1327 – 1377 seděl na anglickém trůně Eduard III. Plantagenet. Yorkové pocházeli z ženských příbuzných jeho druhého a čtvrtého syna, Lancasteři pocházeli z linie jeho třetího syna Jana. Ač by se dalo očekávat, že rody budou zpřízněné, opak byl pravdou. Oba rody měly své eso v rukávu a nárokovaly si tak anglický královský trůn. Dnes se historici kloní spíše k názoru, že legitimnějšími dědici trůny byli Yorkové.

Země byla v době vypuknutí války v chaotickém stavu. Stoletá válka vyčerpala královskou pokladnu a důsledkem toho byl i částečný rozklad královského vojsk. Málokdo ví, že označení válka růží se zpopularizovala s časem, rody měly mnohem více znaků a používaly je zřídka.  Lancasteři prý dokonce přijali symbol červené růže až ke konci konfliktu, v roce 1480. Tehdy se konfliktu neříkalo válka růží, nýbrž „válka bratranců“.

O trestech pro zajatce rozhodoval sedmiletý chlapec

Faktickým velitelem lancasterských vojsk nebyl nemocný Jindřich VI., ale jeho žena Markéta z Anjou. Projevila se jako významný stratég konfliktu. Stála nejen za zabitím Richarda z Yorku, ale také za osvobozením svého muže ze zajetí, domlouvala četná spojenectví. Poté, co byli Lancasteři v Anglii odstaveni od moci, uchýlila se do Francie, odkud zorganizovala invazi zpět do Anglie v roce 1470. I když byla opravdu skvělou taktičkou, byla také krutou ženou. Neznala milost, zrádce viděla všude, i mezi svými spojenci. Jednou nechala svému sedmiletému synovi zvolit, jaký trest by měl být uložen dvěma zajatým Yorčanům. Chlapec si vyžádal jejich hlavy.

Úspěch a porážka se přelévaly z jedné strany na druhou několikrát. V první fázi konfliktu se Richardovi z Yorku téměř podařilo odstavit Jindřicha VI. z trůnu, jen aby byl zabit o několik měsíců později (1460). Jeho syn Eduard IV. následně porazil Lancastery v šedesátých letech. Stal se králem. Země se pomalu vzpamatovávala z krize a Eduard vládl několik let v relativním klidu. Dostal se však do sporu se svým tehdejším spojencem hrabětem z Warwicku, který později porazil královské vojsko a na čas vládl jako král. Pod hrozbou masivní vzpoury byl ale nucen trůn navrátit Eduardovi. Hrabě Warwick se následně spojil s Markétou z Anjou a zúčastnil se již zmíněné invaze do Anglie z Francie. Tehdy se na trůn opět vrátil Jindřich VI., Eduard se uchýlil do Burgundska.  Tam získal spojence v svém švagrovi, vévodu burgundském. V roce 1471 zvítězil v bitvě u Tewkesbury a podařilo se mu „zneškodnit“ dědice trůnu lancasterů, Eduarda z Westminsteru. Smrtícím úderem bylo pro Lancastery následné ubití Jindřicha VI. v londýnském vězení.

Kostry uvězněných dětí má zřejmě na svědomí Richard III.

Šarvátky však pokračovaly i dál mezi Yorčany. Eduard IV. měl dva bratry – Jiřího, vévodu z Clarence a Richarda z Gloucesteru (pozdější král Richard III.) Bratr Jiří byl časem obviněn z osnování vzpoury proti králi a následně uvězněn a popraven v londýnském Toweru. Jediným vážným soupeřem tak Eduardovi zůstával Jindřich Tudor, stoupenec Lancasterů, v exilu. Eduard zemřel v roce 1483 na choroby spjaté s jeho nezdravým životním stylem. Před smrtí stihl jmenovat bratra Richarda protektorem Anglie. Králem se stal jeho dvanáctiletý syn Eduard V., bojůvky se opět rozjely naplno.

Eduard V. byl sesazen po pouhých dvou měsících, nahradil ho strýc Richard III., jež malého Eduarda a jeho bratra Richarda poslal do Toweru.  Nejprve za účelem údajné ochrany, později se z nich stali vězni. Richard III. a jeho spojenci totiž anulovali sňatek jeho bratra a tím zpochybnili jejich legitimitu na anglický trůn. Jejich osud je nejasný, ale Richard III. je pojímán jako ten, kdo se jich „zbavil“.  Kostry dětí se objevily v towerské věži roce 1674.

Jindřich VII. Tudor přinesl Anglii stabilitu

Za vlády Richarda III. se postupně jeho spojenci z řad Yorků vytráceli. Postupně se připojili k exilovému Jindřichu Tudorovi. Ten shromáždil silné vojsko a s Richardem se utkal v bitvě u Bosworthu. Ačkoliv měl Richard početní přesilu, díky zradě svých spojenců pro něj boj dopadl špatně. V bitvě Richard III. bojoval statečně, přesto zahynul a vlády nad Anglií se ujal nový panovník – Jindřich VII. Tudor. Dynastie Tudorovců vládla až do počátku 17. století. Jindřich se pragmaticky oženil s Alžbětou z Yorku, dcerou Eduarda IV., aby sjednotil znesvářené rody a tím přinesl zemi stabilitu. Tudorovci také přijali nový znak – tudorskou růži – zahrnovala jak červenou, tak bílou růži.

Ačkoliv konflikt neprobíhal jako permanentní válečné střetávání, za oběť mu na zdejší poměry padlo skutečně velké množství populace. Nejkrvavější bitvou byla bitva u Townton v roce 1461, kde za podmínek sněhové bouře zahynulo až 40 tisíc životů. Místní řeka se prý zcela zbarvila do ruda. Šlo by tak o nejkrvavější bitvu v celých anglických dějinách. Za období konfliktu se změnila osoba panovníka sedmkrát. Celkově tak Anglii vládlo pět různých vládců – tři z nich byli zabiti nebo popraveni svými soupeři (Jindřich VI., Eduard V., Richard III.).