Náporu migrantů čelí i Kanárské ostrovy. První loďka připlula v roce 1994, pak to vypuklo...

Španělské Kanárské ostrovy jsou necelých 100 kilometrů od pobřeží Afriky. S neregulérní migrací se potýkají 23 let od doby, kdy v roce 1994 první "patera" (loďka) se dvěma mladými lidmi ze Západní Sahary přistála na ostrově Fuerteventura.

To byla jen malá předehra toho, co mělo přijít - zpočátku připlouvalo několik uprchlíků ročně, pak jich byli desítky, stovky a brzy tisíce. První patery otevřely cestu na Kanárské ostrovy, kterou v následujících 11 letech využilo 41 829 lidí, většinou ze severozápadní Afriky. Přepluli severní část Atlantského oceánu a dostali se na ostrovy Lanzarote, Fuerteventura a Gran Canaria.

Na konci roku 2005 byl zadržen první "cayuco" se 100 osobami na palubě - rybářský člun používaný v Senegalu a Mauretánii pro delší plavby. A vše se změnilo. O rok později ke Kanárským ostrovům dorazilo 31 678 lidí v 515 lodích - v paterách a cayucos. To jsou čísla, která toto souostroví se dvěma milióny obyvatel nikdy nezažilo. Je to sedmkrát víc, než v roce 2005 (4 715) a čtyřikrát více přistěhovalců, kteří se přes Gibraltarský průliv dostali do pevninského Španělska (přibližně 7500).

Posílení hranic v autonomních španělských městech Ceuta a Melilla na severním pobřeží Afriky, konflikty v několika zemích a zhroucení rybolovu, který byl živobytím pro mnoho afrických komunit. To vše vedlo k tomu, že se Kanárské ostrovy staly oblíbenou cestou do nového Eldoráda, tedy do prosperujícího Španělska, které má vysokou poptávku po stavebních dělnících a které legalizací půl milionu migrantů za pouhý rok vyslalo signál, jenž byl slyšet po celé Africe.

Nedávno vydaná zpráva Mezinárodního mírového institutu (IPI) o Kanárských ostrovech uvádí, že ve Španělsku si migranti vydělali za dva týdny to, co by v Mali nebo Guineji vydělali za rok.

"Promluvili jste si s kamarády, kteří již ve Španělsku byli a řekli vám, kolik peněz si vydělali a posílali domů," říká Ali Ouattara, jeden z tisíců Afričanů, kteří riskovali život v roce 2006 na cayuco a skončili u ostrova Fuerteventura po roce na útěku před občanskou válkou v Pobřeží Slonoviny. "To vás povzbudí, abyste riskovali všechno."

Ale Ouattarova cesta nebyla jednoduchá. Rybářský člun cayuco, na který se s 37 dalšími lidmi nalodil v jihozápadním Maroku poblíž města Tan-Tan, aby se vydali k ostrovu Fuerteventura, měl motorem z druhé ruky, křehkou konstrukci a nezkušeného kapitána.

"Třetí den do lodi začalo zatékat," řekl Ouattara EFE. "Už jsme téměř ztratili naději, že se z toho dostaneme. Když dorazila námořní záchranná služba, moře nás unášelo jako list. V tu chvíli jsem si uvědomil, do jakého rizika jsme šli." Ouattarovi se nakonec podařilo legálně dostat na Fuerteventuru prakticky celou rodinu, kromě svého nejmladšího dítěte. Zoufalý se nakonec v rpce 2015 obrátil na "pasadores", tedy pašeráky lidí, aby osmiletého syna Adoua k němu přivezli přes město Ceuta.

Ouattarův příběh byl slavný, protože pašeráci se rozhodli Adoua propašovat přes hraniční přechod ve městě Gran Tarajal na jižním pobřeží Fuerteventury v kufru. "Nikdy bych neriskoval život dítěte na člunu cayuco," řekl Ouattara a přísahal, že nevěděl, že jeho syna dají do kufru.

Ví, že měl štěstí - tisíce migrantů jako on při podobných pokusech zahynuly. Mezinárodní organizace pro migraci odhaduje, že v roce 2006, v roce největší krize při cestě na Kanárské ostrovy zahynulo na moři kolem šesti tisíc lidí.

Na každých pět migrantů, kteří se dostanou na pobřeží, se jeden v moři utopí. Možná i více, říká Ouattara, protože "oceán pohltil hodně lidí", o kterých nikdo neví.

Zpráva IPI zdůrazňuje, že z této tragédie, respektive z reakce Kanárských ostrovů, vyplývá poučení. Španělsko přistoupilo k rozšíření záchranných operací, nejprve samostatně a později za pomoci Evropské unie.

"Naší prioritou bylo zajistit nejzákladnější právo těchto lidí - právo na život," řekl Juan Carlos Lorenzo, koordinátor neziskové organizace CEAR (Španělský výbor pro uprchlíky) na Kanárských ostrovech. Připustil, že ve snaze pomoci migrantům, "udělali, co mohli".

Španělsko získalo posily z Evropské unie prostřednictvím agentury Frontex. Ale rozhodující pomoc dostalo z Afriky díky repatriačním dohodám ataké díky tomu, že Mauritánie a Senegal umožnily španělské civilní gardě hlídkovat u jejich pobřeží a monitorovat vlny člunů cayucos.

"Všechno se změnilo, když se tyto země podílely na dohodách o společných hlídkách a kontrole mafií a pohybu migrantů," říká podplukovník civilní gardy stráže Lorenzo Barez, ředitel regionálního koordinačního centra Kanárských ostrovů.

Centrum, které bylo založeno v roce 2006, je v Las Palmas na ostrově Gran Canaria a soustřeďuje všechny zpravodajské informace o pašování lidí u pobřeží západní Afriky. Výsledky jsou ohromující. Počet migrantů připlouvajících na ostrovy se z téměř 32.000 v roce 2006 (polovina byla ze Senegalu) za pouhý rok snížil na 12.478 a v roce 2010 činil pouze 196.

V roce 2006 bylo také zadrženo a vráceno 4.290 migrantů, když se pokoušeli dostat z afrického pobřeží. O rok později se tento počet zdvojnásobil, ale do roku 2010 klesl na 365. "Externalizace" hranic a poskytnutí pobřežní stráže dalším zemím v regionu přineslo Evropské unii v případě Kanárských ostrovů výsledky.

Španělsku se podařilo z problému vytvořit příležitost k posílení vztahů se západní Afrikou a doplnit dohody o migraci i smlouvami o spolupráci, řekl Walter Kemp, autor zprávy IPI.

Mohl by stejný přístup fungovat i ve Středomoří? Možná, ale podle CEAR je tam rozsah migrace mnohem větší. Navíc IPI připomíná, že Španělsko jednalo s vládami afrických států, které byly v různých situacích, ale nikdy to nebyly rozvrácené státy, jak je tomu dnes v případě Libye.

Barez řekl, že drtivá většina lidí, kteří přijížděli na člunech patera a cayuco byli - a stále jsou - migranti prchající před chudobou. Ale ve Středomoří tvoří velký podíl lidé, kteří mají podle mezinárodního práva nárok na azyl nebo status uprchlíka.

Od roku 2008 připlouvá na Kanárské ostrovy každý rok méně než 1000 migranů. V letech 2007 až 2016 dorazilo na Kanárské ostrovy pouze 26.706 neregulérních migrantů, což je o 5000 méně než za rok 2006.

Čtrnáct plavidel pobřežní stráže ze Senegalu, Mauritánie a Guineje-Bissau zajišťuje, aby jejich pobřeží neopustil žádný člun cayuco. Navíc mají neustálou podporu vrtulníků a pozemního personálu civilní gardy i španělské policie.

I tak se ale několik malých člunů patera odplouvá od pobřeží Západní Sahary. "Výsledky jsou velmi povzbudivé, ale je nutné si uvědomit, že jsme neregulérní migraci nezastavili, jen jsme jí dostali pod kontrolu," řekl představitel civilní gardy a ukázal na mapě nové trasy, které byly otevřeny ve Středomoří. "Jakmile jednu trasu zablokujete, téměř vždy se nějaká nová otevře."

Na zastavení vlny migrantů z Afriky na Kanárské ostrovy se také zřejmě podepsaly i problémy španělské ekonomiky. Zatímco v roce 2006 byla nezaměstnanost ve Španělsku devět procent, o pouhých sedm let později vzrostla na 27 procent. "Když teď mluvíte se známými ve Španělsku, tak už vám nějakou dobu řeknou, že nemají práci," říká Ouattara.