Socialisté po celé Evropě ztrácejí půdu pod nohama, příčina je všude stejná

Po nedělních volbách v Německu je prý jasné, že neúspěch sociálně-demokratických a socialistických stran není jen jakousi izolovanou záležitostí, ale že jde o trend, který představuje takřka existencionální krizi evropské levici a levému středu.

Martin Schulz (SPD) ihned po prohře obvinil Angelu Merkelovou (CDU-CSU), že může za mizerný volební výsledek socialistů, kteří získali jen 20,5 procenta. Ve skutečnosti však sám přesně nevím proč jeho strana utrpěla takovou porážku. Podobně dopadli na jaře socialisté ve Francii při prezidentské volbě nebo nizozemská Strana práce v březnu. 

Nepochopení výsledků socialistických stran jejími lídry má často charakter popření. Někteří na evropské levici jsou přesvědčeni, že hvězdy jsou pevně sladěny proti socialistickým stranám. Takhle vysvětluje Asbjoern Wahl, šéf norské kampaně pro sociální stát, nedávnou volební ztrátu místní labouristické strany:

 "Zlaté časy sociálních demokratů byly založeny na kompromisu mezi třídami a rovnováze moci, která umožnila společenský pohyb v rámci regulovaného kapitalismu (tj. Sociálního státu). Materiální základ pro tyto politiky nyní končí hlubokou krizí a stagnací kapitalismu a souběžnou neoliberální ofenzívou. Sociálně demokratický pokus o obnovení třídního kompromisu s úspěšnou třístrannou spoluprací a sociálním dialogem, a to bez mobilizace a konfrontace, je v současné politické konjunktuře iluzorním projektem," míní. 

Jak ale tito pomyslní "neoliberálové" (jako je například kancléřka Merkelová) profitují ze současné "krize a stagnace kapitalismu"? "Je pravděpodobné, že reagovali rychleji na tektonický posun ve volební základně stran," míní komentátor Bershidsky. 

Podle výzkumnic z Oxfordské univerzit Jane Gingrichové a z univerzity v Curychu SIljy Haeusermannové lze ústup sociální demokracie pozorovat od počátku devadesátých let, kdy začal klesat podíl manuálně pracující třídy. Jejich nová základna vyžadovala nový přístup. "Postindustriální koalice na podporu blahobytu je převážně zakotvena ve střední třídě, která má tendenci upřednostňovat politiku sociálních investic a aktivaci nad tradičními redistribučními politikami," píší výzkumnice. 

Přeorientování se na střední třídu však sociálním demokratům po roce 2000 nemusí nutně pomoci, obzvlášť ne v některých konkrétních zemích. Stejně jako Francie, Nizozemsko a severské země je i Německo "dostatečně socialistickou zemí", kdy už v sociální síti není možné žádné další výraznější zlepšení, které by přilákalo voliče, aby opustili CDU pro SPD.

Socialistické strany by se mohly zkusit přesunout na další neprobádané území, kde stále existují velké nenaplněné myšlenky - jako je například univerzální základní příjem nebo rozsáhlejší znárodňování. Toto místo už je však pomalu obsazené, v Německu o tématech mluví nekompromisní Die Linke.

Šanci na zvrat by měl možná vůdce britské labouristické strany Jeremy Corbyn, musel by se ale posunout více doleva. V britském politickém spektru totiž není jiná levicová alternativa a ve dvoustranných systémech může Corbyn doufat ve velké protestní hlasování, zatímco slabá konzervativní vláda se nepůsobí přesvědčivě. Corbynův radikalismus však pro střední třídu zatím není moc přitažlivý. Jakmile se navíc objeví někdo více charismatický než Theresa Mayová, aby se postavil Corbynovi, labouristé začnou ztrácet. 

Je možné, že jedinou cestou vpřed pro většinové strany na levici je sloučení se středopravými silami - něco, co se stalo ve Francii po vítězství Emmanuela Macrona v prezidentských volbách tohoto roku. Jeho strana La Republique en Marche není ani levicová, ani pravicová, a není prostá tradičních stranických zátěží, jako jsou radikální odborové členy nebo nacionalisté. Může prosazovat centristické politiky - včetně sociálně orientovaných. V Evropě už klasická sociálně demokratická levice netáhne, čím dál víc naopak zaujímají středové a spíše středo pravé proudy.