KOMENTÁŘ | Komunisté si přejí návrat socialismu. Nikdo jim ale nebrání odejít do Ruska a zažít diktaturu

Komunistická koalice v čele s europoslankyní Konečnou se otevřeně hlásí k ambici stát se součástí příští vládní většiny. Sama o sobě tvrdí, že reprezentuje hlas těch, kdo jsou údajně „umlčováni“, a že přináší alternativu k systému, jenž považuje za nefunkční a vykořisťovatelský. Tato rétorika se však s reálnou společenskou situací míjí a místo odpovědi na současné výzvy nabízí návrat k ideologickým konceptům, které česká společnost ve svobodných volbách opakovaně odmítla.

Hnutí Stačilo, coby součást širší komunistické platformy, se stylizuje do role „hlasu umlčované většiny“. Tento slogan je však spíše marketingovým konstruktem než popisem skutečného stavu věcí. Tvrdit, že většina české veřejnosti je systematicky potlačována, a to navzdory svobodným volbám, svobodě projevu i přístupu k informacím, je nejen přehnané, ale i nebezpečně manipulativní. 

Ještě větší rozpor však nastává při pohledu na konkrétní návrhy, s nimiž hnutí přichází – mimo jiné požadavek na vystoupení České republiky z Evropské unie a z NATO. Tedy ze struktur, které od roku 1989 symbolizují snahu o zakotvení Česka ve svobodném a demokratickém světě.

Nejradikálnější prohlášení vzešlo od Petry Prokšanové, dvojky pražské kandidátky. Na svém facebookovém profilu napsala: „Změna musí směřovat k socialismu. Vykořisťování člověka člověkem je neudržitelné. Proto potřebujeme RADIKÁLNÍ – ke kořeni jdoucí změnu. Kapitalismus nemá chyby, kapitalismus JE chyba.“ Odkazuje se přitom na slavný výrok z Komunistického manifestu, když tvrdí: „Komunisté pokládají za nedůstojné, aby tajili své názory a úmysly.“

V tomto ohledu je třeba přiznat, že komunisté své záměry skutečně netají. Prokšanová například otevřeně prohlašuje, že „je nesmysl chtít zaplátovat současný nefunkční režim“ a dodává: „Musíme opravdu vážně diskutovat o systémové změně. My, komunisté, nechceme větší drobky koláče ze stolu mocných. Chceme celou pekárnu!“ Taková rétorika ovšem připomíná spíše agitaci z 50. let než realistickou politickou nabídku pro 21. století.

Návrat komunistické rétoriky do veřejného prostoru v radikalizované podobě nelze vnímat jinak než jako varovný signál. Komunistická strana, která se po volebním debaklu v roce 2021 ocitla mimo Poslaneckou sněmovnu, se místo vnitřní sebereflexe rozhodla přitvrdit. 

Její dnešní jazyk není modernější, nýbrž ideologicky sevřenější. A přestože se prezentuje jako síla bojující za obyčejné lidi, realita je jiná – podpora pro členství Česka v EU i NATO zůstává mezi občany vysoká, stejně jako jednoznačné odmítnutí ruské agrese vůči Ukrajině.

Zarážející je především neschopnost otevřeně se postavit historické odpovědnosti. Kateřina Konečná opakovaně odmítla jasně odsoudit okupaci z roku 1968. Místo jednoznačného morálního stanoviska označila tehdejší invazi vojsk Varšavské smlouvy za „chybu“, která „poškodila komunisty“. Takové vyjádření však nesvědčí o skutečném pochopení viny a utrpení, které tato událost přinesla, nýbrž o pokračující fixaci na vlastní stranický zájem.

Skutečnost, že některé osobnosti spojené s komunistickým diskurzem se dnes skrývají pod hlavičkou jiných subjektů, například Sociální demokracie vedené Janou Maláčovou, na věci nic nemění. Ideologie zůstává, byť pod jiným kabátem. Ačkoliv se to může někomu zdát jako přehnané, mnozí občané mají stále čerstvě v paměti, že život v komunistickém režimu nebyl „fajn“. Svoboda tehdy nebyla samozřejmostí a o veřejném projevu nesouhlasu si většina lidí mohla nechat jen zdát.

Snaha komunistické koalice o návrat na scénu skrze radikalizaci a rétoriku utlačenosti tak není projevem nové politické energie, nýbrž recyklací dávno odmítnuté minulosti. A právě proto je na místě důsledná ostražitost. Demokracie není samozřejmost – a historie nás učí, že svoboda ztracená pod záminkou „systémové změny“ se získává zpět jen velmi obtížně.

Tím spíše je dnes na místě připomenout si základní dějepis. A to doslova – počínaje učebnicemi pro základní školy. Komu nestačí vlastní paměť nebo svědectví rodičů a prarodičů, měl by se alespoň vrátit k základním historickým pramenům, které popisují realitu života v Československu mezi lety 1948 a 1989. Nejde o žádnou interpretaci „z pozice vítězů“, jde o doložená fakta, potvrzená archivními dokumenty, svědectvími pamětníků a odborným výzkumem.

Komunistický režim nebyl systémem sociální spravedlnosti. Byl to autoritářský režim, v němž byla záměrně potlačována svoboda projevu, systematicky likvidována politická opozice a kontrolována každodenní existence občanů. Připomeňme si například politické procesy z 50. let, kdy byly stovky lidí popraveny nebo uvězněny v uranových lágrech bez jakékoli šance na spravedlivý proces. Cenzura médií byla všudypřítomná, veřejné mínění kontrolované a každá odchylka od „jedině správné linie“ režimu mohla vést k perzekuci.

Železná opona, která oddělovala východní blok od svobodného Západu, nebyla jen metaforou. Byla to doslova ostnatým drátem, minami a pohraničníky střežená bariéra, skrze kterou utíkali lidé v zoufalé snaze dostat se do demokratického světa, často za cenu vlastního života. Zkušenost okupace v srpnu 1968, kdy vojska pěti států Varšavské smlouvy vtrhla na území suverénního státu a potlačila snahu o reformu, byla pro mnohé poslední kapkou. 

Tato „bratrská pomoc“ zanechala stovky mrtvých a tisíce zničených osudů, přičemž se její následky táhly desítky let. Tvářit se dnes, že šlo o omyl nebo „historickou chybu“, která „poškodila komunisty“, je nejen výsměchem obětem, ale i pokusem překroutit podstatu režimu, který se na území Československa udržel pouze díky represi a kontrole. 

Znepokojivé je, že zatímco část společnosti hledí kupředu a usiluje o další prohlubování svobody, bezpečnosti a mezinárodní spolupráce v rámci demokratického světa, jiní se, zcela vědomě, snaží oslabit základní pilíře české suverenity. Voláním po vystoupení z EU a NATO se nesnaží nabídnout lepší alternativu. Nabízejí jen prázdné fráze o „vlastní cestě“, která ve skutečnosti vede zpět k izolaci, závislosti a autoritářství.

A pokud někdo skutečně věří, že směřování České republiky by se mělo odklonit od demokratických hodnot a přiklonit se k autoritářským vzorům, ať už inspirovaným Moskvou, nebo marxistickou nostalgií, pak by měl zvážit, zda své kulturní a politické ukotvení nehledat jinde. Třeba právě tam, kde se jeho představy už realizují – tedy v Rusku, v zemi, kde je opozice vězněna, média umlčována a kde se slovo „demokracie“ používá pouze jako kulisa k upevnění moci jedné strany a jednoho muže.

Demokracie nebrání nikomu odejít. Ale zároveň má plné právo bránit se těm, kdo ji chtějí podkopat zevnitř, zvlášť když tak činí ve jménu ideologie, která už v naší zemi prokázala, čeho je schopná. A která by v žádném případě neměla dostat druhou šanci.