Duch generála Franka začíná strašit: Katalánská krize probudila španělský neofašismus

Puigdemont požádal regionální parlament, zda by jeho členy mohl v úterý odpoledne v projevu informovat o aktuální politické situaci. Parlamentní mluvčí jeho žádosti vyhověla, uvedla dnes agentura Reuters.

Španělský ústavní soud ve čtvrtek plánovanou schůzi pozastavil a pohrozil poslancům trestním stíháním. Šéf katalánské diplomacie Raül Romeva ale dnes ráno stanici BBC řekl, že schůze se konat bude a že poslanci se k otázce nezávislosti vyjádří.

Než bude moci katalánský parlament projednat případný návrh na vyhlášení nezávislosti, musí premiér Puigdemont poslancům oficiálně sdělit výsledky referenda. Tento bod nicméně Puigdemontova žádost adresovaná parlamentu nezmiňuje. Regionální vláda už krátce po referendu oznámila, že v plebiscitu, jehož se zúčastnilo 42 procent voličů, podpořilo odtržení od Španělska 90 procent zúčastněných. Všechny hlasy budou podle Puigdemonta sečteny až o nadcházejícím víkendu.

Ve Španělsku se vzmáhá nacionalismus

Od konce fašistické diktatury generála Franciska Franka uplynuly jen čtyři desítky let a národní hrdost je s jeho režimem stále spojována. Atmosféru však začíná měnit vývoj v Katalánsku, komentuje americký deník The New York Times. Španělsko se dosud definitivně nevypořádalo s přítomností regionálních identit v zemi a hnutí v Katalánsku by mohlo dodat odvahu separatistům v Galicii či Baskicku.

Regionální nacionalismus však v posledních týdnech vzkřísil i španělské vlastenectví a zejména v Madridu jsou čím dal častější španělské vlajky v oknech či na balkonech. "Když ve Španělsku řeknete, že jste hrdý na svoji zemi, řeknou vám, že jste fašista. Dnes ale lidé mají důvod vyjít do ulic a hrdě ukazovat svoji vlajku," míní mladá právnička Carlotta, která schvaluje tvrdý postup španělské policie při katalánském referendu o nezávislosti.

Angela Muñoze lidé dlouho považovali za pravicového extremistu, protože nosí náramek se španělskou vlajkou. To už dnes neplatí, říká 62letý řidič, zatímco ukazuje na desítky vlajek na budovách okolo.

Vzestup nacionalismu se však po nedělních střetech Katalánců s příslušníky federálních bezpečnostních složek stává nevyzpytatelným fenoménem. "Nacionalistická hnutí se navzájem pohánějí. Je politováníhodné a zároveň normální, že vystupňování katalánského nacionalismu, obzvláště v posledních dnech, posílí nacionalismus španělský, který tu byl již dříve, ačkoli byl podle mnohých skrytý pod povrchem," vysvětluje katalánský historik Joan B. Culla.

Katalánská krize povzbudila i několik neofašistických skupin, které získaly záminku pro uspořádání protestů v Barceloně i jinde. Podle odborníka na španělský nacionalismus a emeritního profesora londýnské univerzity LSE Sebastiana Balfoura však známky národní hrdosti nelze chápat pouze jako zvýšenou podporu krajní pravice.

Balfour jako i další analytici poukazuje na to, že ve Španělsku neexistuje žádná krajně pravicová politická strana, což ze země dělá v rámci Evropy světlou výjimku.

Nástup extremistické strany však není radno vylučovat, i s ohledem na to, že v posledních dvou letech se do španělského parlamentu dostaly dvě nové strany. Do velké míry záleží na tom, jak bude v katalánské krizi dále postupovat premiér Mariano Rajoy, jehož Lidová strana má v tuto chvíli příznivce napříč všemi skupinami pravicových voličů. Pokud se bude reakce jevit jako příliš slabá, "rozhodně to zvýší pravděpodobnost toho, že se objeví strana, která bude prosazovat krajně pravicový nacionalismus", myslí si poslanec za stranu Občané (Ciudadanos), která vznikla v reakci na sílící separatismus v Katalánsku.

Ten pramení jednak z pociťovaných ekonomických křivd, ale také z jistého potlačování regionální diverzity ukotveného v legislativě. "Velkým problémem je španělská politická kultura, jak levicová, tak pravicová, která se nikdy nesnažila pěstovat pluralismus a jako se zrádcem nakládá s každým, jemuž je bližší regionální hymna než ta španělská, která ani nemá text," říká historik Culla.