Evropa končí: plány Macrona jsou neproveditelné a hlas malých států nikoho nezajímá

Macron předpokládá, že Evropská unie vznikem institucí jako je evropský ministr financí nebo Evropský garanční fond překoná důsledky finanční krize, která EU postihla v roce 2008. Doufá, že další utužení eurozóny a centralizace, povedou k dalšímu utužení EU a evropské integrace a že se do budoucna podobným problémům Evropa vyhne. Je na naprostém omylu.

Naprosto podceňuje, jak velký je odpor panující v mnoha státech vůči EU. Krize EU a eurozóny bude pokračovat, dokud se její reformy nezúčastní všechny země eurozóna a EU včetně takzvané periferie. Panské návrhy velkých zemí, které hájí především jejich zájmy a jimi vyvolené sociální skupiny a úředníky, nemají šanci na úspěch.

To vnímá i Německo, které na rozdíl od Francie chápe, že dalekosáhlé a nejednotně koncipované reformy, by mohly mít opačný efekt a Evropu rozložit. Naopak se snaží vyjednávat s menšími zeměmi jiné reformy, které by vedly k jejich lepšímu postavení.

Na druhou stranu je jasné, že Německo by muselo všechny podobné reformy financovat. Pokladny mnoha států jsou na dně. A to je také druhý důvod, proč kancléřka Merkelová snahu Macrona krotí, a do žádné velké změny zaběhnutého systému se ji nechce.

Ironií je, že současný návrh eurozóny pochází z francouzského pera. Státům především z jihu Evropy měla silná měna pomoc k jednoduššímu získávání dalších dluhů, které navíc měly být pro tyto státy za výhodnějších podmínek. Nyní naopak Francie chce zpřísnit pravidla a tedy i omezit možnost států dále se zadlužovat.

Velkou překážkou jsou i samotné evropské instituce. Ty jsou velmi konzervativní a skeptické k jakýmkoliv reformám. Bojují mezi sebou a se státy o moc a pravomoci, a nové mocné evropské orgány se jim prostě nehodí. Navíc, mnohá současná evropská pravidla brání v jakýchkoliv reformách nebo krocích, které by byly přímo šité na situaci jednotlivých států.

Německu dnešní situace celkem vyhovuje. Je hegemonem Evropy. Ještě v 90. letech bylo v podobné situaci, jako jsou mnohé evropské země dnes. Tedy mělo vysokou nezaměstnanost, zkostnatělý právní a finanční systém a propadající se ekonomiku. Bylo dokonce nazýváno „nemocným mužem Evropy“. Po tvrdých a hlubokých strukturálních reformách se však Německo v novém tisíciletí stalo motorem evropské ekonomiky.

O to překvapivější je, že Berlín netlačí do podobných tvrdých reforem i ostatní země eurozóny, a nabízí jim spíše sebedestruktivní koktejl, v podobě omezování veřejných a sociálních výdajů a bezhlavého snižování dluhu.

Reformy podobné těm Německým začal prosazovat ve Franci teprve Macron. O stejnou cestu se pokouší i Španělsko, a jedna z nejzadluženějších ekonomik, Portugalsko.  U obou těchto problémových států je však jasné, že se bez podpory zvenčí na cestě ven z krize neobejdou.

Ještě zoufalejší je situace v Řecku a Itálii. Řecko fakticky zkrachovalo. Aby znovu mohlo povstat, musí mu být dovoleno si přiznat, že je na dně. Tedy musí vyhlásit bankrot. Bankrot by však znamenal nepříjemné dopady na finanční a bankovní systémy zemí eurozóny.

Navíc by znamenal přiznání, že politika Evropské unie, a především Berlína, naprosto zklamala, a že nechala jednu z evropských zemí na holičkách, ba ji „pomohla“ do ještě větších potíží, ve kterých ji kvůli neochotě přiznat vlastní pochybení již 10 let drží.

Itálie je ještě větší problém. Země, jejíž finanční potíže připomínají Řecké, jen je to na rozdíl od Řecka jedna z největších zemí Evropy. Po nových volbách, kdy, eufemisticky řečeno, vyhrály strany, které právě nejsou EU a eurozóně nakloněné. Evropa musí jejich požadavky a návrhy vnímat. Jinak nová italská vláda může spustit doslova řetězovou reakci.   

Jak tedy z tohoto začarovaného kruhu ven? Vůdcové EU, v čele s Macronem, by konečně měli vystrčit hlavu z ulity a pochopit, že EU a eurozóna nejsou jen velké státy, ale i malé státy, které se právě kvůli jejich rozhodnutím topí v problémech.

Dokud nebude v Bruselu a v Elysejském paláci slyšet i jejich hlas a jejich požadavky, nepovedou žádné reformy ke kýženému cíli, tedy stabilní a akceschopné Evropské unii a eurozóně. Naopak. Protlačované velkopanské reformy povedou k ještě větší deziluzi z Evropy potažmo eurozóny. Rozpad pak už nebude jen variantou, ale jistotou.