Němci nepochopili střední Evropu? Politolog vysvětlil nárůst nacionalismu

Nacionalismus se pouze skrýval

Paradoxem podle Krasteva zůstává, že mnoho studií ukázalo, že nacionalistické postoje a především protimigrační nálady se za posledních 20 let moc nezměnily a lidem vždy byla nepříjemná myšlenka cizinců usazujících se v jejich zemi. "Otázka tedy ani tak nezní, odkud nacionalismus přichází, ale kde se ty roky skrýval," deklaruje expert. Ptá se, proč na rozdíl od minulosti nyní voliče láká etnický nacionalismus a zda jde jen o dopad finanční krize z let 2008-2010 v kombinaci se šokem z uprchlické krize, nebo existuje méně zřejmé vysvětlení.

Odborník odkazuje na výstavu bulharského umělce Lučezara Bojadžieva, která nedávno v Sofii nabídla skvělé ztvárnění toho, co bylo dlouho politicky korektní verzí evropské historie - pod názvem Na prázdninách ukazovala známou jezdeckou sochu pruského krále Fridricha Velikého v Berlíně, avšak král na koni chyběl, čímž umělec přeměnil památník národního hrdiny v památník zvířete.

Veškeré složitosti spojené s důležitými, ale morálně kontroverzními postavami minulosti byly odstraněny a je pouze ironií, že Bojdžievova práce míří současně na ty, kteří očekávají své národní hrdiny na koních, i na ty, kteří věří, že lze přepsat historii odstraněním jezdců, poukazuje Krastev. Dodává, že umělec si možná neuvědomil, že na místo odstraněných historických hrdinů budou mít chuť skočit stávající političtí lídři.

"To se přesně stalo ve střední Evropě v posledních letech. Pravicová politická hegemonie v zemích jako Polsko a Maďarsko je přímým důsledkem vakua vytvořeného rozvodem liberalismu a nacionalismu koncem 90. let," píše politolog. Připomíná, že nacionalisté a liberálové se spojili za účelem svržení komunismu, a jelikož středoevropští liberálové si uvědomovali politickou přitažlivost postkomunistického nacionalismu, snažili se ho tvarovat a změkčovat.

Apely na nacionalistické nálady byly zásadní při mobilizaci společnosti proti komunistickým režimům - ani polské hnutí Solidarita nebylo liberální, ale společensko-nacionalistické - a uvedené spojenectví zároveň prosazovalo hodnoty liberální demokracie, poukazuje expert. Vysvětluje, že toto spojenectví skončilo během válek na Balkáně, kdy násilný rozpad Jugoslávie přesvědčil liberály o tom, že nacionalismus je samým srdcem temnoty a flirtování s ním by bylo hříchem.

Drama na Balkáně také umlčelo, či alespoň na čas utlumilo nacionalisty, jelikož srbský vůdce Slobodan Milošević, někdejší komunista, se stal nenáviděným symbolem nacionalismu 90. let, konstatuje odborník. Dodává, že středoevropští nacionalisticky orientovaní, silně antikomunističtí politici s ním nechtěli být spojováni a spíše mlčeli, jelikož jejich nacionalismus byl zkrátka tabu.

Vítězové a poražení   

Války v bývalé Jugoslávii rovněž znemožnili liberálům nevymezovat se vůči nacionalismu, uvádí politolog. Podotýká však, že postupně si ztotožňování liberalismu s antinacionalismem vyžádalo daň a voličská podpora liberálních stran poklesla, protože při nemožnosti opřít se o silné nacionalistické symboly se staly závislé čistě na úspěchy hospodářských reforem.

Nevyhlášená válka mezi liberály a nacionalisty přivedla umírněné nacionalisty do antiliberálního tábora, přičemž roli sehrál příklad Německa, tvrdí Krastev. Poukazuje, že středoevropští a východoevropští liberálové chtěli, aby se jejich společnosti vyrovnaly s minulostí podobně jako Německo, ale nebylo realistické očekávat, že po roce 1989 se ze všech stanou Němci. "Poválečná německá demokracie byla postavena na předpokladu, že nacionalismus vede nevyhnutelně k nacismu. V důsledku toho se jakýkoliv projev etnického nacionalismu blížil kriminalizaci - dokonce na státní vlajku na fotbalových zápasech se nahlíželo s podezřením," dodává expert.      

Radikální německý přístup je pochopitelný vzhledem k výjimečnosti nacistického dědictví, s nímž bylo nutno se vypořádat, ale pokus aplikovat ho na střední Evropu nutně vyvolal protireakci, soudí odborník. Důvod spatřuje v tom, že tamní státy byly v éře nacionalismu po rozpadu evropských říší ještě mladé a na rozdíl od německých nacionalistů v roce 1945 se ti středoevropští v roce 1989 cítili jako vítězové, nikoliv poražení v právě skončené válce - tentokrát té studené -, a proto bylo nemožné následovat německý model za situace, kdy například většina Poláků považovala za absurdní přestat oslavovat nacionalistické vůdce, kteří riskovali život při obraně vlasti před Hitlerem či Stalinem.    

"Dnes vidíme výsledek. V 19. století a znovu v 70. a 80. letech (20. století) byli liberálové a nacionalisté schopni vytvořit společnou platformu - tu inkluzivní, kořenící z kultury individuálních práv a postavenou okolo pocitu národní hrdosti," píše Krastev. Vysvětluje, že dnes se evropský nacionalismu zúžil na etnickou rovinu, živí ho demografické obavy a strach z měnící se role Evropy ve světě.

Středoevropané se necítí ani tak ohroženi migranty, ale prázdnem, který v jejich zemích zanechala ekonomická emigrace mnoha tamních občanů, což v těch, kteří zůstali doma, zanechává pocit kolektivní prohry, domnívá se politolog. Soudí, že liberálové mohou snít o porážce nacionalismu, podobně jako nacionalismus pomohl porazit komunismus, ale tato naděje se rychle mění v politickou tragédii, jelikož komunismus představoval radikální experiment založený na zrušení soukromého vlastnictví, zatímco nacionalismus tvoří v mnoha podobách organický prvek demokratické politické scény. "Přiznání toho musí být zajisté součástí řešení jeho rostoucího vlivu," uzavírá Krastev.