Stanou se jaderné zbraně mokrým snem světových despotů? Žijeme pořád v době hrozící nukleární války?

Na světě existuje celkem devět zemí, které disponují jadernými zbraněmi. Pět z nich (Spojené státy americké, Rusko, Velká Británie, Francie a Čína) jsou členy klubu jejich oficiálních vlastníků, kteří je vyrobili jako první, a kterým se jejich vlastnictví podařilo zlegitimizovat prostřednictvím Smlouvy o něšíření jaderných zbraní, podepsanou v roce 1968, což je považováno za jeden ze základních kamenů mezinárodního práva ve vztahu k držení jaderných zbraní.

Smlouva o nešíření jaderných zbraní byla považována ze jeden z největších úspěchů v diplomacii a mezinárodní poltice, neboť se celá 60. léta táhla ve strachu, že se desítky zemí stanou terčem jaderného bombardování. Jejich zničující účinky se ostatně projevily na samém sklonku 2. světové války, kdy americký prezident Harry S. Truman nařídil atomové bombardování japonských měst Hirošimy a Nagasaki. Nejedna velmoc by se tak mohla pokusit ovládnout druhé, když právě díky tomuto procesu se podařilo ukončit 2. světovou válku. Nicméně stále existovaly země vlastnící jaderné zbraně, které ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní nepřistoupily - Izrael, Pákistán, Írán a Severní Korea.

Na světě se našlo dost zemí, které vyrobily jaderné zbraně, ale pak je okamžitě zničily, aniž by zkoušely realizovat svůj jaderný program. Činily ale tak spíš vzhledem k závazkům plynoucím z mezinárodního práva, než z vlastních obav o světový mír. Jedním z nich byl režim apartheidu v Jihoafrické republice, který zhotovil šest jaderných hlavic, ale pak je okamžitě zlikvidoval, a to ještě před přechodem k demokracii v roce 1989.

Dokonce i Švédsko představilo svůj ambiciózní plán založený na těžkých vodních reaktorech, prostřednictvím nichž by se dalo vyrobit až sto jaderných hlavi, ale v 60. letech od něj ustoupilo, a zaměřilo se spíš na výrobu stíhacích letounů. Vojenské režimy v Argentině a Brazílii realizovaly programy skrytých zbraní, ale krátkodobou výrobu atomových bomb zastavily. Na počátku 90. let se Argentina i Brazílie rozhodly tento proces ukončit a přistoupit k Smlouvě o nešíření jaderných zbraní.

Tchajwan a Jižní Korea začaly rozvíjet program výroby plutonia na konci 60. let až do poloviny 70. let, kdy je USA přesvědčily k jeho zastavení s tím, že jim budou garantovat vojenskou pomoc v případě napadení. V případě Japonska lze spekulovat, že kdyby odmítlo respektovat Smlouvu o nešíření jaderných zbraní, nemělo by žádné problémy s jejich výrobou. Materiály, jakož i know how, na to má. V současnosti toto ale nehrozí.

Tři postsovětské země Ukrajina, Kazachstán a Bělorusko, které zdědily jaderné zbraně ze sovětské éry, se usnesly na tom, že se vzdají svého jaderného arzenálu výměnou za garantovanou autonomii ze strany Ruska. Jeden z těchto dokumentů Budapešťské memorandum garantující územní celistvost krymského poloostrova byl ze strany Moskvy porušen po anexi Krymu v únoru 2014.

V Iráku zničil Saddám Husajn jaderný arzenál po První válce v Zálivu v roce 1991 a v Libyi Muammar Kaddáfí předal jaderné zbraně do rukou USA v roce 2003. V současné době je tedy reálné riziko užití jaderných zbraní ještě ze strany režimu KLDR, jehož vůdce Kim Čong-un však projevil vůli jej zničit. Jaderné zbraně ještě vlastní Pákistán a Indie, které nepřistoupily ke Smlouvě o nešíření jaderných zbraní. Dalo by se tedy říci, že se jaderné zbraně stanou brzy pouhým mokrým snem světových despotů.