Konec války 1918? Němcům se ulevilo. Vše záhy změnila legenda o dýce do zad, říká historik

Zprávu o příměří z 11. listopadu 1918 se podle Schönpfluga díky telegrafu, telefonu a tiskovým agenturám velká část německé veřejnosti dozvěděla už několik hodin poté, co ho ve francouzském Compiegne podepsali německý státní tajemník Matthias Erzberger a francouzský vrchní velitel maršál Ferdinand Foch.

"Reakce na tuto zprávu jsou různorodé, především ale panuje úleva, že je válka u konce," říká historik ze Svobodné univerzity Berlín o konfliktu, který si od léta 1914 vyžádal 18,5 milionu životů. "Co válka znamenala nejen pro vojáky, ale i civilní obyvatelstvo, to si člověk dnes může jen sotva představit. Poslední roky války jsou roky hladu, roky nedostatečného zásobování, kolapsu nejdůležitějších hospodářských oborů, nemocí," podotýká s tím, že ani Německu se tehdy nevyhnula epidemie španělské chřipky, která na celém světě usmrtila ještě výrazně více lidí než "velká válka". Některé odhady hovoří i o 50 milionech obětí.

"Tahle situace vede k tomu, že nezávisle na tom, co bylo podepsáno, lidé nejdřív cítí úlevu z konce války," popsal Schönpflug tehdejší náladu. "Až do června 1919, do podepsání Versailleské mírové smlouvy, se tato úleva pojí také s nadějí, že spojenci nebudou vyjednávat s maximalistickými požadavky a že politická a možná i lidská reakce bude taková, aby Německo neskončilo v roli zcela poraženého," vylíčil.

Řada lidí své naděje směřovala také k vývoji Německa, které se dva dny před koncem války - tedy 9. listopadu 1918 - stalo republikou a poprvé ve své historii se začalo skutečně demokratizovat. Jak naděje vkládané do vnitřního, tak vnějšího vývoje byly ale podle Schönpfluga postupně zklamány. Souvisí to s poválečnou destrukcí, křehkostí Výmarské republiky, hospodářskou krizí, vzestupem extrémních uskupení, ale právě i s podmínkami míru stavějícími na požadavku masivních reparací, který už v té době kritizoval například ekonom John Maynard Keynes.

"V momentě, kdy se ukáže celá tvrdost mírové smlouvy, se nálada výrazně změní, naděje zmizí a zároveň rozkvetou dosud tiché hlasy, které tvrdí, že ti, kteří válku ukončili, kteří šli krok za krokem do mírových vyjednávání, kteří pak mírovou smlouvu podepsali, zradili německou věc, protože nevyužili možnosti, které se tehdy ještě naskýtaly. A to je okamžik zrození legendy o ráně dýkou do zad," vysvětlil Schönpflug.

Tohoto tvrzení se rychle ujaly pravicové skupiny, podle nichž bylo Německo v boji neporaženo, mělo dále válčit, případně později odmítnout "diktát z Versailles" a pokračovat ve válce. Rozšíření za pár let tato legenda, která ze zrady vinila mimo jiné sociální demokraty a Židy, našla i u nacistů, kteří ji od 20. let využívali.

Právě proto, že Výmarská republika nakonec vyústila v nacismus a hrůzy druhé světové války, se na rok 1918, v němž vznikla, podle Schönpfluga v Německu dlouhodobě vzpomíná negativně, jako na zárodek toho nejhoršího v německých dějinách 20. století. Historik je ale přesvědčen o tom, že se dosud převážně jednostranný pohled v posledních letech trochu mění a rok 1918 začíná být vnímán i jako doba naděje a demokratické revoluce, kterou také byl.