Macron vzýval patriotismus, Trump i Putin se smáli. Sto let od války, která nebyla ani první, ani poslední

Symbolika času, místa, konání

„Paříž se stala středem světa,“ opakovali o uplynulém víkendu francouzští komentátoři. A skutečně, do tohoto města nad Seinou, metropole jedné velké civilizace, se sjeli státníci ze 72 zemí, aby si připomněli, jak dobré je žít v míru. Nechyběl ani zástupce České republiky premiér Andrej Babiš, který si se svou chotí Monikou zapochodoval oněch 100 symbolických metrů po Champs-Élysées k Vítěznému oblouku společně s dalšími státníky.

Na kameře byl dobře vidět, pochodoval hned za prezidentem Emmanuelem Macronem, jenž měl po levici svoji choť Brigitte, po pravici německou kancléřku Angelu Merkelovou. Dva státníci, totiž americký prezident Donald Trump a ruský prezident Vladimir Putin, přijeli samostatně. Ruský prezident dokonce dorazil o dosti pozdě, aniž by se zúčastnil s ostatními pochodu… „Dal o sobě vědět,“ pravil jeden z hlasatelů televizního kanálu LCI.

Toto všechno může vypadat dnes jen jako pěna dní, kdyby to nemělo symbolický význam. Ve dnech historického významu se koneckonců vše nějakým způsobem interpretuje. Dva dny, 10. a 11. listopadu, nebyly ušetřeny ani polemik, tu o evropské armádě, tu o rozdílu mezi patriotismem a nacionalismem. Předcházela je rovněž symbolická výměna názorů nad odkazem jedné z velkých osobností toho času před 100 lety, jíž byl francouzský maršál Philippe Pétain. Slovy prezidenta Macrona „velký voják“, jenž později učinil „hanebná rozhodnutí“. Plánovaná pocta generálu, vítězi v bitvě o Verdunu, byla nakonec v tichosti zrušena. I to je symbolické…

Zrada, ponížení, deportace spjaté s režimem Vichy, na jehož čele Pétain po čtyři roky stál, vynesly po válce maršálu trest smrti a zbavení národní cti. Malá kaňka na jinak mimořádně dobře zvládnuté akci?

Prezident Macron po formální stránce zvládl tuto významnou ceremonii skutečně skvěle – nebyla ostatně první, měl jich za sebou po celé Francii již předcházejících čtyřicet devět –, hlavním tématem měla být v prvé řadě vzpomínka na mrtvé této „první průmyslové války“, ale i on sám jí využil k několika současným gestům, jež posléze vyslovil v hlavní řeči u Vítězného oblouku. Navzdory skutečnosti, že evropský kontinent žije 70 let v míru, nepůsobí jeho stav a perspektivy právě nadějně.

Konec bratrství, hrozba nacionalismu

Růst nacionalismu a populismu v Evropě, jak poznamenal Macron již před zahájením 100 let od konce té první, připomíná někdy to období mezi dvěma válkami. Německá kancléřka Merkelová, jež byla vůbec prvním německým politikem v Compiègne, symbolickém místě podpisu konce války 11. listopadu 1918 (nepočítáme-li Adolfa Hitlera v roce 1940, který tam naopak přijel tehdy symbolicky podepsat kapitulaci Francie), se zvěčnila s prezidentem Macronem do zlaté knihy. Francouzský prezident jí nechal zdvořile zahrát německou hymnu.

Německá kancléřka i francouzský prezident ale působili trochu jako sirotci. Fanfarónský prezident Trump a sebevědomý Putin budili mnohem více dojem, že jsou spojenci, v jejichž zájmu rozhodně není silná Evropa, jak později Trump v sobotu tvrdil. Ruský prezident si ostatně na Champs-Elysées rukou s Trumpem podal velmi srdečně.

Již páteční Trumpův přílet nasadil to správné tempo. Sotva jeho letadlo dosedlo na letišti, objevil se na jeho tweetovém účtu vzkaz, určený jeho hostiteli Macronovi. „Prezident Macron navrhl, aby Evropa vybudovala svou vlastní armádu, aby se mohla bránit před USA, Čínou a Ruskem," napsal Trump. „Velmi urážlivé, ale možná by Evropa měla nejdřív zaplatit poctivý podíl do NATO, kterou USA značně dotují," doplnil útočně. Sobotní rozhovor mezi Macronem a Trump, jakkoliv provázel na konci „chlapácký stisk“, již nebyl zdaleka podobný onomu ještě nedávnému bratrskému objímaní, jaké jsme viděli na jaře ve Washingtonu.

Hlavní Macronův projev, jenž chtěl působit před ohněm Neznámého vojína velmi odhodlaně, měl jasný rámec. Ne nacionalismu, ano patriotismu. „Neboť patriotismus je přesným opakem nacionalismu: nacionalismus je jeho zradou. Když říkáme ‚naše zájmy především a co nám záleží na ostatních‘ gumujeme to, co je na národu nejvzácnější, co mu dává žít, co ho vede k tomu, aby byl velký, a co je na něm to nejdůležitější: jeho morální hodnoty.“

Byla v tom tresť Macronova mladického, snad někdy naivního, protože utopického vzepětí, snaha po přímém zásahu do prsou trumpovské vzpupnosti, ale i přesvědčení o výjimečnosti jednoho osudu, jenž si říká Macronie. Poslední týden projel s připomínkou 100 let od konce Velké války prezident Emmanuel Macron doslova všechna místa, jež se k tomuto datu ve Francii vztahují. Francouzský tisk o této cestě psal v posledních dnech jako o „Macronově křížové cestě“.

Ano, z těch míst, kam Macron přijel, se neozýval často jenom potlesk, ale i hvízdání, bučení a hlasité výkřiky. Do voleb do evropského parlamentu zbývá šest měsíců, a Macronova Evropa, jak ji představil ve svém velkolepém projevu na pařížské Sorbonně se vůbec nepodobá té, jakou by ji on sám chtěl mít. Evropská unie se mnohem více podobá říši, která se rozpadá. Jak provokativně řekla 11. listopadu ve Verdunu nacionalistka Marine Le Penová: „Válku nezapříčinily národy, ale říše!“