Koncentrák v Jasenovaci "snesl srovnání jen s Dantovým peklem"

Tábor v bažinaté oblasti u řeky Sávy, sto kilometrů východně od Záhřebu, se začal budovat v srpnu 1941, čtyři měsíce po vzniku Nezávislého státu Chorvatsko (NDH). Centrem se stala lokalita u městečka Jasenovac, kde významný chorvatskosrbský podnikatel Lazar Bačić během předchozích dekád vybudoval (Chorvaty zabavenou) elektrárnu, pilu, slévárnu - a také cihelnu, hlavní z pěti poboček tábora, rozkládajícího se na více než 200 kilometrech čtverečních po obou březích řeky.

Do Jasenovace začaly ještě v létě 1941 proudit tisíce lidí, nepohodlných novému ustašovskému režimu v čele s "poglavnikem" Antem Paveličem. Radikální hnutí Ustaša, které stálo například za úspěšným atentátem na jugoslávského krále Alexandra I. v Marseille v říjnu 1934, se ujalo moci v Záhřebu ihned poté, co Jugoslávie padla pod náporem německých a italských vojsk. A rázně se začalo vypořádávat se všemi skutečnými i domnělými nepřáteli nové vlády.

Zákon o obraně národa a státu, platný od 17. dubna 1941, stanovil trest smrti pro všechny, kdo by "jakýmkoli způsobem narušili čest nebo životní zájmy chorvatského národa nebo jakkoli ohrozili fungování NDH". Terčem perzekucí se stali zejména pravoslavní Srbové, žijící přitom v Chorvatsku stovky let, kteří přicházeli nejen o majetek - jako třeba dědicové Lazara Bačiče, který zemřel v květnu 1941 ve věku 76 let -, ale velmi brzy také o životy.

Právě v táboře v Jasenovaci - mimochodem dobře dostupném díky nedaleké hlavní trati ze Záhřebu do Bělehradu - zemřeli během tří let a osmi měsíců desítky tisíc Srbů. Vražedné řádění ustašovců se nevyhnulo ani Romům a Židům, v táboře umírali také politicky nepohodlní Chorvaté, včetně zajatých partyzánů. Způsoby, jakým zdejší strážní připravovali vězně o život, přitom připomínaly středověk - velkou část obětí ubili kladivy a sekyrami nebo pověsili na zdejší jasany a topoly.

Neslavně se to historie zapsal zvláštní zakřivený nůž přichycený k malíkové hraně kožené rukavice, původně používaný k přeřezávání povřísel u snopů předtím, než se daly do mlátičky. Ustašovští dozorci mu ale našli jiné využití, používali jej totiž k podřezávání hrdel svých vězňů. Traduje se, že se dokonce uskutečnily zvrácené závody v tom, kdo dokáže "srbosjekem" zabít více vězňů, vítěz údajně zabil za jediný den přes tisíc lidí. Někteří historici ale podobné zkazky zpochybňují.

Uvádí se, že krutost, s jakou chorvatští strážci vraždili své zajatce, šokovala i otrlé německé důstojníky. "Je to jeden z nejstrašnějších táborů, který snese srovnání jen s Dantovým peklem," napsal jeden z nich. Záhřebský arcibiskup Alojzije Stepinac pak Jasenovac v roce 1943 dopise Paveličovi označil za "ostudný zločin, který nebe potrestá". Přesto zde vraždění trvalo až do posledních dnů tábora, jehož zbytky začátkem května 1945 obsadili jugoslávští partyzáni.

Spory - zejména mezi chorvatskými a srbskými historiky - se dlouhá léta vedou o tom, kolik lidí v Jasenovaci zahynulo. Za komunistické Jugoslávie se objevovaly údaje o víc než milionu mrtvých, nezveřejněné výzkumy z půli 60. let uváděly zhruba 80.000 obětí, někteří chorvatští historici přitom hovoří o méně než 10.000 mrtvých. V současnosti se uvádí 80.000 až 100.000 mrtvých, památník obětí v Jasenovaci píše o 83.145 obětech (z toho 47.627 Srbů, 16.173 Židů, 13.116 Romů a 4255 Chorvatů).