NÁZOR: Házení viny na EU je u politiků známka populismu, naznačuje profesor

Hra na domácí kartu

Odpověď je podle profesora prostá: Barnier se vrací na francouzskou politickou scénu a má prezidentské ambice, tudíž tento "velký Evropan" bezostyšně hraje na domácí kartu, kterou jsou výpady vůči EU.  

Praxe svalování viny za domácí politické problémy na EU prostřednictvím zavádějících prohlášení je dlouhodobá a přináší voličské hlasy, konstatuje autor komentáře. Soudí, že mezi politiky existuje tichá dohoda, k níž se coby k vzájemně výhodnému podniku připojila i mnohá mainstreamová média, která umožnila výpadům vůči EU zakořenit na politických scénách napříč kontinentem.

"Nejokázalejším a nejhmatatelnějším vyjádřením tohoto fenoménu je brexit," píše Alemanno. Symbolem brexitu se podle něj stalo zavádějící tvrzení, že Velká Británie posílá týdně do Bruselu 350 milionů liber, které zdobilo autobus kampaně za vystoupení z EU. K tomu se přidal bezpočet fakticky nepřesných či pokroucených tvrzení ohledně migrace, terorismu a kontrole hranic, odkazuje právník na závěry fact-checkingové iniciativy InFacts.

Zmíněná praxe se neomezuje na Británii či pár členských zemí EU a jak Bernierův případ ukazuje, neuchylují se k ním pouze odpůrci Unie a euroskeptici, konstatuje profesor. Deklaruje, že praxe se změnila v nadstranickou tradici táhnoucí se celým politickým spektrem ve všech unijních zemích.

Jako příklad dává Alemanno bývalého italského premiéra Mattea Renziho, který se distancoval od EU ve snaze zvýšit si popularitu před ústavním referendem, jež bylo pro jeho politickou kariéru nakonec fatální. Stejně tak zmiňuje nizozemského premiéra Marka Rutteho, který se v poslední volební kampani uchýlil k ostrému euroskepticismu a EU plísnil za zásahy do vnitřních záležitostí jednotlivých zemí.

Euroskepticismus také jasně zakořenil v politické DNA vládnoucích stran v Polsku a Maďarsku, upozorňuje autor komentáře. Soudí, že euroskepticismus tak delší dobu formuje podobu EU, což platí i obráceně, protože za zavádějícími euroskeptickými tvrzeními často leží nepříjemná pravda, že i po sedmdesáti letech bezprecedentní společenskoekonomické integrace EU postrádá odpovídající politický systém, který by se zodpovídal více než 445 milionům Evropanů a byl reprezentantem jejich vůle.

Změny na obzoru

Představitelé EU, ať už jde o hlavy vlád a států v Evropské radě či europoslance, jsou voleni v sedmadvaceti různých systémech, které mají domácí povahu - stále lze volit pouze představitele své vlastní země - a pro většinu evropských občanů, kteří hlasují v evropských volbách, jsou nesrozumitelné, deklaruje Alemanno. Dodává, že tato nejasnost a nedostatek přímé odpovědnosti během let víceméně izoloval evropský politický systém od dohledu voličů.

"Došlo k velkým politickým selháním - vzpomeňme na skandál dieselgate, nedostatečně jednotnou migrační politiku EU či zavádění drahých úsporných opatření -, aniž by kdokoliv zaplatil politickou cenu," pokračuje profesor. Soudí, že nedostatek politické srozumitelnosti živí politický nesoulad mezi národní a unijní úrovní a stejně tak umožnil Evropské lidové straně za spoluúčasti německé kancléřky Angely Merkelové těžit z podpory maďarského premiéra Viktora Orbána, přestože jeho strana Fidesz systematicky vystupuje proti klíčovým hodnotám EU.

Podobně tato situace umožnila španělské straně Ciudadanos, která se hlásí k evropským liberálům, paktovat se na domácí scéně s ultrapravicovou stranou Vox a souběžně podporovat na evropské úrovni francouzského prezidenta Emmanuela Macrona, připomíná právník. Za dobrou zprávu považuje to, že vůči výpadům proti EU v Evropě sílí odpor a prohlášení, kterých si dříve nikdo nevšímal, přitahují nečekanou pozornost.

Navzdory absenci skutečného evropského politického prostoru je rostoucí počet Evropanů a novinářů zjevně schopen vymezit se proti národním politikům, pakliže se uchylují k laciným a fakticky zavádějícím výpadům vůči EU, míní autor komentáře. Jako příklad dává rakouského kancléře Sebastiana Kurze, který byl kritizován, když se snažil vysvětlovat nedostatek vakcín proti covidu-19 euroskeptickou rétorikou, či britského premiéra Borise Johnsona, který byl jako první politik na světě zažalován za již zmíněný lživý nápis na brexitovém autobusu, s právní klasifikací zneužití veřejného úřadu.  

Také v případě v úvodu zmíněného Barniera se zdá, že jeho laciné prohlášení sklízí ve Francii negativní odezvu, poukazuje Alemanno. Pokládá otázku, jaká je důvěryhodnost politika, který se bez skrupulí distancuje od své unijní historie, jen aby nahnal domácí politické body.

Za další dobrou zprávu považuje profesor návrh evropského zákona, který by příští volby do Evropského parlamentu v roce 2024 "poevropštil". Pokud by byl přijat a ratifikován všemi zeměmi sedmadvacítky, vytvořil by panevropské kolegium a nadnárodní kandidátní listiny, přičemž všechny domácí strany by musely zveřejnit, k jaké frakci se na evropské úrovni hlásí, nastiňuje autor komentáře.

Spolu s tím, jak se připravuje celoevropské volební klání a Evropané se vymezují proti lživé antiunijní rétorice, si politici budou muset uvědomit, že výpady proti EU jim sice můžou přinést část domácích hlasů, v konečném důsledku je ale můžou přijít draho, uzavírá právník.