ANALÝZA | USA Venezuelu vojensky porazí jednoduše. I tak ale může operace skončit katastrofou jako v Afghánistánu

Nedávné kroky americké administrativy signalizují zvýšenou připravenost na možné ozbrojené operace proti Venezuele. Série brífinků na nejvyšší úrovni, včetně prezentace variant úderů na pozemní cíle, naznačuje, že Washington se vážně zabývá scénářem tvrdé síly. Přestože nebylo učiněno konečné rozhodnutí, samotný proces tvorby operativních plánů představuje eskalaci nad rámec standardního odrazování, upozornila na to americká stanice CBS.

Konkrétně vstup úderné skupiny letadlové lodě USS Gerald Ford do operační oblasti Jižního velitelství je nejvýraznější viditelnou známkou posilování americké vojenské přítomnosti v Karibiku. Ta doplňuje již rozmístěné torpédoborce, letectvo a jednotky speciálních operací. Jde o síly, které mohou během hodin přejít do útočných operací, nikoli pouze do misí monitoringu.

Dále je patrná intenzifikace operací proti lodím podezřelým z pašování drog. Série nejméně dvaceti zásahů, která si vyžádala desítky mrtvých, demonstruje ochotu použít smrtící sílu hluboko v regionu. Tyto údery mohou sloužit jako testovací platforma, a to jak logistická, tak zpravodajská i politická, pro případ rozsáhlejšího konfliktu.

Zpravodajské služby navíc poskytly Bílému domu podklady pro přípravu scénářů. Faktem zůstává, že podobné kroky se obvykle dějí pouze tehdy, pokud existují nové, závažné indikace týkající se aktivit protivníka, jako je destabilizace, propojení s nevládními ozbrojenými skupinami, zapojení do masivního pašování či vazby na státy nepřátelské USA.

Výroky ministra obrany, který bez obalu hovoří o „nalezení a likvidaci“ osob na lodích označených za teroristy či pašeráky, představují další signál. Agresivní jazyk standardně předchází expanzi operací, protože má připravit domácí publikum na možnost tvrdší reakce.

Proč USA situaci eskalují?

Spojené státy postupně zpřísňují svůj postoj vůči Venezuele a zvyšují vlastní vojenskou připravenost v karibském prostoru. Tento vývoj má několik vzájemně propojených motivací, které dohromady vytvářejí rámec, v němž Washington může uvažovat o tvrdších krocích vůči režimu v Caracasu. Jedním z klíčových faktorů je prudký nárůst aktivit spojených s obchodem s drogami.

Venezuela se v očích amerických analytiků jeví jako slabý, fragmentovaný stát, jehož instituce nejsou schopny efektivně kontrolovat vlastní území a jsou dlouhodobě prostoupeny korupcí. Z takového prostředí profitují mezinárodní organizované skupiny, které využívají venezuelské přístavy, pobřeží i vzdušný prostor k přepravě kokainu a dalších drog směrem na sever. Washington proto považuje kombinaci cílených vojenských zásahů a robustní námořní přítomnosti za prostředek, jak zvýšit tlak na Caracas a narušit koridory, které tyto skupiny dlouhodobě používají.

Dalším zdrojem znepokojení je zhoršující se bezpečnostní situace v širším regionu. Zpravodajské služby upozorňují na možné posilování vazeb mezi vybranými venezuelskými aktéry a nelegálními ozbrojenými skupinami působícími na pomezí Kolumbie, Brazílie či Karibiku. Pokud Washington nabývá dojmu, že tyto struktury mohou ohrozit americké území, spojence nebo klíčové zájmy, není překvapivé, že Bílý dům vyžaduje přípravu různých operačních scénářů. Podobné plánování je standardním postupem, když se hrozby stávají komplexnějšími a méně předvídatelnými.

Své místo má i širší geopolitická úvaha. Posilování americké vojenské přítomnosti v Karibiku neslouží pouze jako přímý tlak na Venezuelu, ale také jako signál ostatním regionálním aktérům. Washington tím připomíná, že je ochoten aktivně bránit své bezpečnostní priority a nenechat bez odezvy kroky, které by mohly narušit rovnováhu v Latinské Americe. Demonstrace síly zde plní preventivní funkci, protože odrazuje státy i nevládní skupiny od navazování úzkých vztahů s aktéry, které USA považují za protivníky, a zároveň udržuje důvěru spojenců v americkou ochotu jednat.

Nelze opomenout ani faktor domácí politiky. Tvrdší přístup k Venezuele může administrativě Donalda Trumpa přinášet výhody v prostředí, kde téma narkotik, hranic a národní bezpečnosti rezonuje mezi klíčovými voličskými skupinami. Rázné kroky vůči režimu v Caracasu mohou být prezentovány jako důkaz, že vláda jedná proti hrozbám, které mají přímý dopad na Spojené státy. Politická logika tak přirozeně doplňuje bezpečnostní kalkulace.

Jak si Venezuela proti USA stojí?

Venezuela se v případném střetu se Spojenými státy ocitá v pozici, která z vojenského hlediska nabízí jen velmi omezený manévrovací prostor. Americké rozmístění velkých námořních a leteckých kapacit v Karibiku, včetně letadlové lodi, expedičních plavidel, moderních stíhaček a tisíců vojáků, představuje sílu, vůči níž nemá Caracas reálné srovnatelné prostředky, jak informovala americká stanice CNN.

Venezuelská armáda sice třeba podle amerického listu New York Times vlastní řadu systémů, které dříve budily respekt v regionu – jako třeba íránské řízené střely, ruské rakety země-vzduch, čínské obrněné vozy či dokonce americké stíhačky F-16. Jenže dlouhé roky ekonomického úpadku a nedostatek kvalitní technické údržby výrazně snižují jejich spolehlivost.

Obraz „pevnosti“ stojí na zastaralém vybavení, omezených zásobách náhradních dílů a na jednotkách, jejichž operační připravenost je nerovnoměrná. Drastický rozdíl je dobře pozorovatelný například v analýze serveru Global Fire Power.

Ve vzdušném prostoru a na moři by Caracas dokázal vzdorovat jen krátce. Americká dominance v průzkumu, elektronickém boji a přesné munici by rychle ochromila venezuelské velitelské struktury a neutralizovala klíčové prvky protivzdušné obrany. Pozemní síly, byť početnější než u řady sousedních států, nejsou koncipovány na střet s protivníkem disponujícím satelitním navedením, bezpilotními prostředky a rozsáhlým úderným portfoliem. V konvenční rovině tedy Venezuela čelí protivníkovi, který má nesrovnatelnou převahu v rychlosti, koordinaci i v ničivé síle.

To ale neznamená, že by případná operace byla pro USA jednoduchá. Slabinou Caracas je sice regulérní armáda, avšak jeho výhodou může být rozsáhlé zázemí nepravidelných sil. Civilní milice, které režim vyzdvihuje jako důkaz masové loajality, jsou sice často špatně vycvičené a nereprezentují kompaktní bojovou sílu, ale mohou se stát faktorem, který významně prodlouží a zkomplikuje americké operace.

Podobné struktury nejsou určeny na frontální boj. Jejich hodnota spočívá v tom, že jsou zakořeněny ve společnosti a mohou působit rozptýleně, nevyzpytatelně a mimo rytmus konvenční bitvy. Dokážou sledovat pohyb cizích jednotek, narušovat zásobování, útočit na malé izolované cíle a vytvářet prostředí, v němž i technologicky vyspělá armáda musí vynaložit značné úsilí k udržení tempa operací.

Příklady z Iráku a Afghánistánu jsou v tomto ohledu varovné. Ani tamní režimy nedokázaly Američanům vzdorovat v otevřeném boji, zlom nastal až ve chvíli, kdy se protiamerické síly rozptýlily do měst a vesnic, kde se mísily s civilním obyvatelstvem a využívaly komplexního terénu i sociálních vazeb.

Venezuelské milice nemusí být profesionálně na stejné úrovni jako irácké nebo afghánské povstalecké struktury, ale jejich masovost, politická loajalita a hluboké zakořenění v komunitách vytváří prostředí, které by jakoukoli operaci USA zatížilo značnými nároky na dlouhodobou stabilizaci.

Z toho plyne jasný závěr: konvenční odpor Venezuely by byl rychle potlačen, avšak nepravidelné struktury mohou proměnit rychlou vojenskou akci ve vleklou, nákladnou a politicky rizikovou misi. Právě tato kombinace výrazné technologické převahy USA a zároveň hrozby komplikovaného poválečného prostředí je důvodem, proč Washington pečlivě zvažuje své kroky, a proč Caracas i nadále sází na milice jako prvek odstrašení, nikoli jako realitu schopnou změnit výsledek boje.