ROZHOVOR | Při odkrývání dalších kauz je Ján stále s námi. Zdobil jej talent a nadhled, říká o Kuciakovi jeho šéf

Pořád má před očima, jak Ján Kuciak sedí v redakci za stolem, na uších má sluchátka a lustruje veřejné zdroje, které jej přivedly na další stopu. „A často se usmíval, zvláště když věděl, že má dostatek důkazů pro odkrytí investigativní kauzy. Nepamatuji si, že by byl někdy podrážděný. Naopak, kdykoli se jej člověk na něco zeptal, tak vždy s takovým nadhledem odpovídal, anebo se snažil pomoci. Pořád je s námi,“ vzpomíná na zastřeleného žurnalistu jeho nadřízený Marek Vagovič.

 Jeho smrt změnila politické klima na slovenské politické scéně. Vražda investigativního novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové, s níž jsou kromě jiných odsouzených spojováni i Marian Kočner se svou pobočnicí Alenou Zsuzsovou, nejprve vyhnala davy lidí do ulic, aby následně lidé ve volbách vystavili červenou kartu premiérovi Robertu Ficovi a jeho SMERu. „Často přemýšlím, jak by hodnotil současné policejní zásahy proti bývalým čelním představitelům Ficovy vlády. Určitě by byl spokojený, že jeho nasazení nebylo zbytečné a nepřišlo nazmar, neboť jeho různá odhalení měla smysl,“ míní autor tří knih o vraždě mladého páru. Všechny měly velký úspěch, a to Vlastnou hlavou: Ako predal Fico krajinu oligarchom i Umlčaní: Príbeh Jána Kuciaka a Martiny Kušnírovej a loni vyšel titul Vlastnou hlavou 2: Ako za Fica ovládala štát mafia.

Za vyhaslé životy talentovaného investigativce a úspěšné archeoložky už byli odsouzeni na 25 let vykonavatelé vraždy Miroslav Marček a jeho bratranec Tomáš Szabó. Na patnáct let do vězení zamířil i zprostředkovatel činu Zoltán Andruskó. „O jejich vině nejsou žádné pochybnosti,“ tvrdí sedminásobný vítěz Novinářské ceny Nadácie otvorenej spoločnosti. Redaktor, který působil v Pravde, SME, Týždni či Dominu fóru a nyní vede investigativní tým na Aktuality.sk, se nedovede smířit s tím, že Kočner a Zsuzsová byli loni v září speciálním trestním soudem v Pezinku zproštěni obžaloby. „Zřejmě by je snad přesvědčila jen Kočnerova notářsky ověřená písemná smlouva, že si objednává Kuciakovu vraždu. Senát odvedl trochu lajdáckou práci. Uvidíme, jak rozhodne Nejvyšší soud,“ říká pro EuroZprávy.cz Vagovič.

Česká televize (ČT 1) v sobotu od 21:10 hodin uvede thriller Sviňa z roku 2019. Slovenský snímek Mariany Čengel Solčanské a Rudolfa Biermanna upozorňuje, že postavy ve filmu jsou fiktivní, ale podobnost s kauzou Kuciak je více než patrná.

ZE ZMĚNY VLÁDNÍ GARNITURY V ZEMI BY MĚL RADOST

Pane Vagoviči, jak moc vám chybí Ján Kuciak, od jehož vraždy společně s Martinou Kušnírovou 21. února uběhnou právě tři roky?

Stále se s jeho ztrátou nedokážeme vyrovnat, byť se říká, že čas všechny rány zahojí. Speciálně u Jána zmíněné rčení neplatí. Chybí nám lidsky i pracovně, což si uvědomujeme každý den, když odkrýváme další investigativní kauzy. Kladu si otázku, jaký postup by zvolil, kdyby tady s námi byl. Říkáme si, jakým směrem bychom se v týmu s ním ubírali, na co bychom ještě mohli přijít. Ján byl velmi důsledný a šel opravdu po podstatě věci. Jsem přesvědčený, že by dokázal vypátrat ještě více, než je v našich silách. Jeho talent pro investigativní žurnalistiku byl výjimečný. A často přemýšlím, jak by hodnotil současné policejní zásahy proti bývalým čelním představitelům Ficovy vlády. Určitě by byl spokojený, že jeho nasazení nebylo zbytečné a nepřišlo nazmar, neboť jeho různá odhalení měla smysl.

Kdybyste se mohl detailně zamyslet, co si myslíte, že by řekl právě nedávné výměně vládní garnitury, která následovala po loňských volbách?

Víte, Ján politiku jako takovou neřešil, přesto si myslím, že změna na klíčových postech by jej těšila. Měl by radost, že éra, o které psal, skončila, anebo se minimálně přerušila. Ale jeho jako investigativního žurnalistu nikdy speciálně politické dění na slovenské scéně nezajímalo. Psal jak o oligarších a mafii, tak upozorňoval na přešlapy koaličních i opozičních politiků. Nerozlišoval tedy, kdo je u moci. Byl precizní a hlavně férový na všechny strany.

Doposud jste svého bývalého kolegu hodnotil po profesní stránce, ale jaký byl jako člověk? Měl například rád humor?

Prožil jsem s ním bohužel jen necelé čtyři roky, ale pamatuji si jej jako kolegu, který byl pro každou legraci. I jeho spolužáci v knize Umlčaní vzpomínali na jeho specifický smysl pro humor. Někdy měl totiž takové hlášky, že ne každý je pochopil. Zároveň pro něj byl charakteristický jeho hrdelní smích. Byl ochotný podílet se na různých studentských legráckách. Typické pro Jána ale byla jeho klidná povaha, stále se usmíval. Nikdy si nepamatuji, že by působil podrážděným dojmem anebo byl nervózní, ať už z práce či z něčeho jiného. Vždy byl pozitivně naladěný. Pořád mám před očima, že i když seděl za počítačem a lustroval veřejné zdroje, tak měl na tváři takový lehký úsměv, a to zvláště, když se mu podařilo něco zajímavého zjistit. A kdykoli se jej člověk na něco zeptal, obrátil se na něho, tak vždy s takovým nadhledem odpovídal, anebo se snažil pomoci.

Co se vám vybaví, když slyšíte jméno Jána Kuciaka, vašeho novinářského kolegy?

Nepoznal jsem schopnějšího žurnalistu. Zvláště jako investigativec byl třída a přitom byl velice skromný a pokorný. Ohledně tříletého výročí mě čeká řada velmi pracovních věcí, které souvisejí s pietou. Kromě různých článků, rozhovorů i redakčních akcí, které jsem už zmiňoval, připravujeme i vzpomínkový večer, aby jej mohla zhlédnout přes internet široká veřejnost. Budeme při něm o Jánovi hodně vyprávět, a to ze všech možných úhlů pohledu. Ján Kuciak mně moc chybí, s jeho smrtí se nikdy nesmířím a nevyrovnám. Byl úžasným profesionálem i skvělým člověkem.

Kdy jste se poprvé potkali?

Premiérově jsme se střetli v roce 2014. Jednalo se o setkání, kdy se on a jeho tři spolužáci z Filozofické fakulty Univerzity Konštantina Filozofa v Nitře přihlásili do soutěže pro mladé začínající novináře organizované Českým centrem pro investigativní žurnalistiku v Praze a Ján byl součástí týmu, který se jmenoval Lovci a sběrači. Dostali tehdy za úkol napsat materiál na téma korupce ve zdravotnictví. Tenkrát jsem byl jedním z mentorů akce a právě mně připadla na starost skupina, v níž byl Ján Kuciak. Potkali jsme se s jeho kolegy v kavárně v budově, kde stále sídlí časopis Týždeň a bavili jsme se, jak uvedený úkol chtějí uchopit. Konkrétně si Kuciakův tým vybral téma korupce ve farmaceutickém byznyse a způsob, jakým farmaceutické firmy uplácejí lékaře prostřednictvím různě nabízených dovolených v zahraničí, aby na oplátku předepisovali pacientům jejich medikamenty. Těžko se taková podezření prokazují a úplně se nám uplácení odhalit nepodařilo, i když jsme celkový mechanismus dobře popsali. Chtěli popsat jednu konkrétní dovolenou, ale chyběly nám bohužel stoprocentní důkazy. Pro účel soutěže naše zjištění stačila, ale téma jsme nikdy nepublikovali, protože nám chyběl důkazní závěr. Přesto byl Ján z týmu jednoznačně nejtalentovanější, nejvýraznější. Na naší první schůzce hned otevřel počítač, vysypal na mě milion dat a já byl v šoku, jak pracuje člověk, který téměř s investigativní žurnalistikou nemá žádné zkušenosti. Fascinovalo mě, jak se ve všem dokonale orientuje a téma má zmapované. Úvodní schůzka byla pro mě doslova ohromující, protože doposud jsem nic takového ve své novinářské kariéře nezažil. Jeho talent a zaujetí z něj úplně sršelo. Proto jsem si ho po střetnutí vzal stranou a řekl jsem mu, že bude pracovat se mnou. A on tehdy jen skromně poznamenal: Dobře, tedy. A začali jsme spolupracovat na investigativních tématech pro magazín Týždeň, do něhož publikoval externě.

A pak jste spolu přešli do redakce Aktuality.sk…

Ano, na jaře roku 2015 jsme zakotvili s Jánem v redakci Aktuality. sk a do investigativního oddělení, které jsem založil, jsme ještě přibrali rovněž mladou Veroniku Šmiralovou a zkušenou novinářku Annamáriu Dömeovou. Společně jsme v té době už měli s Jánem za sebou několik kauz, které jsme napsali pro magazín Týždeň. Jedna z nich se týkala nákupu ultrazvuků v košické nemocnici a v tomto případu je obžalovaný synovec bývalého předsedy slovenského parlamentu Pavola Paška ze SMERU (zemřel na jaře roku 2018- pozn. red.). Byla to jedna z prvních kauz, na níž jsme s Jánem Kuciakem spolupracovali. Poté jsme velmi podrobně zmapovali byznys oligarcha Jozefa Brhela, který je nyní vazebně stíhán. U něj jsme odkryli, jakým netransparentním způsobem tahá zakázky ze státního IT sektoru, ale i energetiky. A po pěti letech se ukazuje, že zmíněné věci jej doběhly.

Má Ján Kuciak v redakci Aktuality.sk stále vyčleněný stůl, kam si nikdo nesmí sednout a vše je třeba naaranžované tak, jako by si jen někam odběhl, abyste měli pocit, že je pořád s vámi přítomný?

Po jeho vraždě dlouho na jeho místě nikdo neseděl, ale potom se celá redakce zrekonstruovala a přeorganizovala. Měnily se stoly lidí i personální obsazení. A tak interiér už včetně jeho původního místa vypadá úplně jinak. Ale pochopitelně jsme na něj nezapomněli. V zasedací místnosti visí jeho velká fotografie, na níž je s Martinou Kušnírovou. Vždy k nám bude patřit a není dne, abychom si na Jána v redakci nevzpomněli.

O KOČNEROVI ZJISTIL VĚCI, JEŽ NEČEKAL, TRÁPIL I MAFII

Vzpomenete si, kdy jste začal mít nepříjemné tušení, že se s Jánem Kuciakem něco stalo? Určitě jste byli spolu v neustálém kontaktu.

Ano. Buď v práci, anebo jsme si volali, respektive psali. Neměl jsem žádné zlé podezření, protože naposledy byl v práci ve středu a ve čtvrtek měl home office. A od pátku až do neděle měl s Martinou být na náboženské přípravě před chystanou svatbou. A tak nebylo nevyhnutelné být v tyto dny s ním v kontaktu. Nikdo se tedy po něm nesháněl, neboť všichni věděli, jaký má program a jelikož byl velice zodpovědný, tak nebylo zapotřebí jej kontrolovat, jakou práci ve čtvrtek, kdy dělal z domova, odvedl. Ján byl neskutečně důsledný, chodil do redakce téměř denně a byl jsem s ním ve stálém kontaktu. Ještě pozdě večer jsme přes telefon dělali úpravy na různých textech, aby mohly vyjít kolem půlnoci na portále Aktuality.sk. Vždy, když jsem měl jako editor nějaké pochybnosti, tak jsem mu volal. Občas jsme obětovali i část spánku, abychom měli jistotu, že jsme odvedli profesionální práci. Jedině o víkendech jsme nebyli až tak často ve spojení, protože si ve Veľké Mači rekonstruoval dům, v němž žil s Martinou Kušnírovou. Jako první se po Jánovi a Martině začaly shánět jejich rodiny, protože nemohly pochopit, že se s nimi nemohou spojit.  

Jakým způsobem jste se v redakci dozvěděli, že se odehrála neskutečná tragédie a Ján Kuciak už nikdy nepřijde do práce?

Neuvěřitelnou zprávu nám v pondělí 26. února oznámil šéfredaktor Peter Bárdy. Brzy ráno, už kolem sedmé hodiny, nám  poslal textovou zprávu, že máme okamžitě přijít do redakce, protože něco důležitého nám potřebuje povědět. Nechápal jsem, co se tak neodkladného stalo, že nás kontaktuje tak brzy. Nikdy se tak záhy nesvoláváme. A tak jsem nu napsal, ať mně sdělí, o co se jedná. A Peter Bárdy mně odpověděl, ať se nyní neptám a v co nejkratší době dorazím do redakce. Když jsem poté zaparkoval před redakcí, tak mně na mobil přišla zpráva, že ve Veľké Mači došlo k tragédii. Informace neobsahovala žádná jména, jen věk obětí. Měl sem zlou předtuchu, i když jsem stále nevěděl, co konkrétního se ve Veľké Mači odehrálo. Říkal jsem si, že tam mohl bouchnout plyn. Z přeposlané zprávy totiž nebylo nic jasné. Když jsem ale přišel do redakce a viděl jsem tváře uplakaných kolegů, tak jsem si s Jánem vše spojil. A potom nám Peter Bárdy na poradě řekl, co se stalo.

Co Jána Kuciaka přimělo, že začal monitorovat činnost podnikatele Mariana Kočnera?

Jeho podvody a kšefty, o Kočnerovi psal prakticky celý rok 2017. Pokud si dobře vzpomínám, tak během dvanácti měsíců napsal o něm a jeho podnikání třiadvacet článků. Ján se mu skutečně věnoval velmi intenzivně. Kočner právě v tomto období začal mít potíže se zákonem, v různých kauzách započalo několik trestních stíhání, a to i na základě článků, které Kuciak publikoval. Přinášel stále nová zjištění a z nich musel být Kočner nervózní. Dokonce policie jedno stíhaní zastavila, ale díky Jánově analýze, která v šesti bodech ukazovala na jasný omyl, pak prokuratura (v České republice prokuratura není, nahradilo ji státní zastupitelství – pozn. red.) nařídila opětovné konání ve zmíněném případě. Ján byl velmi dotíravý, nepříjemný novinář v dobrém slova smyslu. Marian Kočner však samozřejmě Kuciakovu práci tak nevnímal, a proto po našem kolegovi tolik šel. Navíc Kuciak našel na podnikatele takové materiály, o nichž si Kočner myslel, že na ně nikdo nepřijde, protože jsou někde dobře poschovávané. Ale Ján věděl, kde má hledat, a tak z tohoto pohledu byl pro Kočnera nebezpečný.

Svěřil se vám kolega, že mu Marian Kočner vyhrožoval? Několik měsíců před smrtí totiž tvrdil, že na novináře vyhrabe špínu. Měl mu říci: „Zaměřím se hlavně na tebe, tvou matku, tvého otce, na tvé sourozence“. Žurnalista na něho podal trestní oznámení, ale následné policejní vyšetřování dospělo k závěru, že Kočnerova vyjádření nepředstavují trestný čin.

O zastrašování ze strany podnikatele jsem se od Jána Kuciaka dozvěděl hned v den, kdy k němu došlo, neboť si rozhovor s Kočnerem nahrál a v redakci nám záznam pustil. Dobře si pamatuji, jak jsem byl zděšený ze stylu Kočnerovy komunikace vůči Jánovi. Snažil jsem se jej přesvědčit, že vyhrožování musíme ve článku uveřejnit, včetně nahrávky zvuku, ale Ján nechtěl. Měl obavy, aby Kočnerovo vyhrožování nebylo veřejností vnímané, že jde jen o jeho soukromý, osobní spor s ním. Nakonec jsem Jána přemluvil, abychom Kočnerovu rétoriku zmínili na začátku textu a do titulku napíšeme, že mu vyhrožoval. Do materiálu jsme dali i citát, že na něj vyhrabe špínu. Jednalo se o takový kompromis, protože Kuciak se vyhrožováním nechtěl detailně zabývat. Původně nechtěl podat ani trestní oznámení, které učinil až po našem naléhání.

Kuciak ale také odkrýval praktiky italské mafie ´Ndrangheta, která působila na východním Slovensku. Jednalo se o jeho poslední článek, v němž poukazoval na její fungování.

Ano, materiál vyšel ale až po Jánově smrti. Svoji pozornost upřel na italskou skupinu ´Ndrangheta, která měla na Slovensku buňky i lidi. Řídil ji podnikatel italského původu Antonio Vadala, který byl ve své zemi už odsouzený za pašování drog (rozsudek zněl devět let a čtyři měsíce - pozn. red) a Ján tehdy rozkryl veškerý mechanismus, jakým způsobem si skupina podchytila eurofondy, z nichž se čerpaly různé dotace. Vadalovým člověkem byla i Mária Trošková, hlavní poradkyně expremiéra Roberta Fica. Italové zde získali kontakty i na další na politiky Smeru, Vadala má například fotku s Róbertom Madejom. Jeho obchodním partnerem byl tajemník Bezpečnostní rady státu Viliam Jasaň, bývalý poslanec, a jeden z blízkých lidí Roberta Fica. Ján Kuciak tedy ve svém úplně posledním článku popsal, jak italská mafie prorostla až na samotný úřad vlády a jakými chapadly disponovala.

SOUD SNAD CHTĚL NOTÁŘSKY OVĚŘENOU OBJEDNÁVKU VRAŽDY

Loni v září speciální trestní soud v Pezinku zprostil Mariana Kočnera i jeho pobočnici Alenu Zsuzsovou obžaloby z objednání vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové. Tehdy jste v rozhovoru pro EuroZprávy.cz uvedl, že rozsudek považujete za hanebný a ostudný. Doplnil jste, že jste zklamaný a vše vám přijde divné. Už jste se z verdiktu od té doby alespoň částečně vzpamatoval? Jen doplním, že Kočner byl pouze sankcionován za trestný čin nedovoleného ozbrojování, za což dostal peněžní trest pět tisíc euro (cca 131 500 korun). V současné době si odpykává devatenáctiletý trest za falšování směnek. V současné době si odpykává devatenáctiletý trest za falšování směnek.

Když jsem s vaší redakcí hovořil v září, tak tehdy byl rozsudek zdůvodněný jen ústní formou. Když ale postupem času soudci vyhotovili písemné odůvodnění verdiktu, tak jsem byl zklamaný a šokovaný ještě více a vlastně stále jsem. Zarazilo mě, že soudci neuznali množství nepřímých důkazů, které ale do sebe zapadaly. Ignorovali i přímé svědectví zprostředkovatele vraždy Zoltána Andruská (v rámci řízení o uzavření dohody o vině a trestu přistoupil na 15 let vězení pozn. red.). Když před tribunálem hovořil o vykonání činu, tak byl důvěryhodný, ale v momentě, kdy vypovídal o objednavatelích vraždy, tak byl najednou nedůvěryhodný. Rozhodnutí prvostupňového soudu je alibistické a dodnes ho považuji za trpké zklamání a vyvolává ve mně i po půl roce osobní rozčarování.

Tribunál tehdy tvrdil, že mu nebyl předložen dostatek přímých důkazů. Jak je možné, že k takovému stanovisku může nezávislý soud vůbec dospět?

Je to zarážející. Zřejmě by je snad přesvědčila jen Kočnerova notářsky ověřená písemná smlouva, že si objednává Kuciakovu vraždu. Tímto stylem přece podsvětí nepracuje. Kočner se Zsuzsovou vedli šifrovanou komunikaci. Je třeba si uvědomit, že Andruskó vypovídal krátce po zadržení spontánně, a to o Kočnerovi, Zsuzsové, objednávce i okolnostech vraždy. Tehdy nemohl vědět, co si psali, respektive, o čem spolu komunikovali přes Threemu.  Zatímco nikdo z nás netušil, že Ján s Martinou byli zastřeleni. trapně vtipkovali, že na Slovensku může člověk klidně umřít a nikdo si toho ani nevšimne. Jednalo se sice o kódovanou komunikaci, tedy odkazy v daném čase, o nichž věděli jen oni dva. Soud to ale nebral v úvahu, což je absurdní.

Člověk nemusí být investigativním novinářem, aby jej hned nepohltily pochybnosti. Rovněž není vůbec běžné, aby předsedkyni senátu přehlasovali ostatní dva soudci. A to se právě v Pezinku událo. Proti názoru šéfky tribunálu Růženy Sabovové se vymezili soudci Ivan Matel a Rastislav Stieranka. Už jste jako investigativní novinář pátral, zda za jejich rozhodnutím nebyly diplomatickou rétorikou nějaké velké tlaky ze zákulisí?

Nemám žádné důkazy o tlaku z jakékoli strany. Opravdu nevím, na základě čeho soudci Matel a Stieranka dospěli ke svým závěrům. Je ale patrné, že mezi nimi a Růženou Sabovou nefungovala komunikace, navíc vynesení rozsudku se odkládalo. V tribunále panovaly nezdravé vztahy, v průběhu procesu nevyhodnocovali důkazy, vůbec o nich nehovořili, což je chyba Sabové, která má komplikovanou povahou. A zmínění soudci Matel se Stierankou navíc během řízení nekladli žádné otázky. Sabová byla najednou postavena před hotovou věc a pak zůstala z verdiktu jen překvapená. Bylo to manažerské selhání, že se o klíčových věcech s dalšími dvěma soudci nebavili a nesnažili se doplňovat dokazování a společně hledat odpovědi na množství sporných otázek. Podle mého názoru odvedl senát trochu lajdáckou práci.

Korespondent listu Die Welt Tim Röhn, s nímž měly EuroZprávy.cz možnost hovořit, loni v září na základě zproštění obžaloby Kočnera a Zsuzsové napsal komentář, v němž Slovensko označil za mafiánský stát. Souhlasíte s uvedeným hodnocením?

Rozhodně bych takové hodnocení nevyslovil na základě jednoho rozsudku. Spíše bych řekl, že v dřívějším vedení státu na nejvyšších pozicích jako je policie, prokuratura, soudy či politici, je možné vystopovat prvky organizovaných zločineckých skupin. Nebál bych se hovořit o mafiánských praktikách. Nakonec vše, o čem hovořím, se potvrdilo v kauze akce Očistec, která je spojována se zločineckou skupinou pod vedením nitranského oligarchy Norbert Bödöra. Její součástí bylo celé bývalé vedení policie, včetně expolicejního prezident Tibora Gašpara, (někdejší poradce českého ministra vnitra Jana Hamáčka, a to do ledna 2019 – pozn. red.) či bývalého šéfa Národní kriminální agentury (NAKA) Petera Hraška nebo někdejšího velitele protikorupční jednotky Roberta Krajmera. Ve vyšetřovací vazbě skončil například speciální prokurátor Dušan Kováčik nebo bývalý ředitel kriminálního úřadu finanční správy Ľudovít Makó. A právě tito lidé, které jsem jmenoval, fungovali podle hierarchie skutečně jako mafiánská skupina. Ale říkat, že celé Slovensko je mafiánským státem, není férové. Protože znám mnoho lidí, kteří i ve vysokých složkách pracují čestně a poctivě. Ale v éře SMERU, během vládnutí expremiéra Roberta Fica, u nás opravdu existovala úzká skupina lidí, která se chovala mafiánským způsobem a měla ambici proniknout do všech klíčových složek. Proto označení mafiáni sedí na ně, nikoli na Slovensko jako zemi.

Nemohl vykonavatel vraždy Miroslav Marček, bývalý voják, a jeho bratranec Tomáš Szabó, jenž se podle soudu na účasti hrůzného činu podílel, někoho krýt z vyšších míst. Jsou podle vás skutečnými pachateli vraždy Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové? Marček byl odsouzen na 25 let, stejnou sazbu obdržel i Szabó. Jeho případ však stejně jako Kočnera a Zsuzsovou bude ještě řešit odvolací Nejvyšší soud.

Není nejmenší důvod, abychom o jejich rolích jakkoli spekulovali. Soud jednoznačně dospěl k názoru, že oba byli vykonavateli vražd, dostali vysoké tresty. Dokonce Marček se i přiznal. A tak jejich případy považuji za uzavřené. Nyní je zapotřebí dotáhnout odvolání, aby se v něm prokázalo usvědčit objednavatele vraždy, za něž na základě zjištěných důkazů považuji Kočnera se Zsuzsovou.

Disponujete informací, kdy by měl zasednout Nejvyšší soud, aby projednal odvolání?

Přesný termín neznám, neboť vše je komplikované koronavirovou pandemií, kvůli níž je na Slovensku zákaz vycházení. Pevně ale věřím, že soud proběhne co nejdříve a hlavně, že Nejvyšší soud původní rozhodnutí zvrátí. Uvidíme, jak vše dopadne.

S RODINAMI ZEMŘELÝCH JE REDAKCE STÁLE V KONTAKTU

Jste stále v kontaktu s rodinami Jána Kuciaka a Martiny Kušnírové?

Průběžně s nimi komunikujeme po celý rok a zvláště nyní, kdy si připomínáme výročí jejich smrti, jsme v užším kontaktu, který je intenzivnější. Kolegové s nimi dělají rozhovory, občas jsme se s nimi před koronavirovou pandemií střetli na různých akcích. Nyní bohužel osobní kontakt není možný. Někdy mně napíše paní Kušnírová, když se na mě obrací v určitých věcech anebo jen v něčem potřebuje poradit. Občas si píšu s Jánovým bratrem Jozefem i sestrou Marií. K výročí Jána a Martiny připravujeme různé diskuze a doprovodné akce. Letos tedy vše bude probíhat jen v on-line režimu na našich platformách Aktuality.sk. I přes internet hodláme oba zase lidem připomenout a hezky je uctít.

Můžete zavzpomínat i na Martinu Kušnírovou, jistě jste ji znal? Je pochopitelné, že se neustále hovoří o Jánu Kuciakovi, ale i ona byla zavražděna, ačkoli s investigativnou novinařinou neměla nic společného. Byla z úplně jiného oboru, věnovala se archeologii.

Jsem moc rád, že jste Martinu zmínil. Nesmíme zapomenout, že i život Martiny vyhasl. Byla v nesprávném čase na nesprávném místě. Stala se naprosto nevinnou obětí celého zvrhlého činu. Hodně jsme o ní s kolegy psali v knize Umlčaní, kde jsme na základě vzpomínek jejích spolužáků, kamarádů, blízkých mapovali její příběh. Jednalo se o velmi talentovanou archeoložku, která měla veliký smysl pro spravedlnost. Chtěla jít studovat na policejní akademii a v knize Umlčaní popisujeme, že na škole vládlo korupční prostředí, kterému se postavila a odmítla za přijetí na akademii zaplatit, aby se na ni dostala. Velice ji štvalo, jaký systém na policejní škole funguje. Ucházení o přijetí na akademii za těchto podmínek zcela zavrhla, protože říkala, že by se za sebe styděla a nemohla by se podívat na sebe do zrcadla, kdyby přistoupila na neférové podmínky.