Macron jako druhá Le Penová? Ve Francii se děje něco podivného

Macron svojí kampaň a následnou politiku zakládal na panevropanismu a globalizaci na rozdíl od své soupeřky Le Penové, která slibovala ekonomický protekcionismus, referendum o vystoupení z EU a návrat k původní francouzské měně. To je teď ale v přímém rozporu s odmítnutím přístupových jednání s Albánií a Severní Makedonií. Chce snad hodit západobalkánské země přes palubu a dát je na stříbrném podnosu Rusům a Číňanům? Nebylo by to poprvé, co Francie někoho zradila - viz Mnichov.

Nejmladší francouzský prezident se také profiloval jako zastánce liberální demokracie. Dnes jej můžeme spatřit v blízkosti maďarského autoritářského premiéra Viktora Orbána, s nímž údajně znovu navázal přátelské vztahy. Macron chce rovněž také navázat nové diplomatické vztahy s Ruskem. "Ach jo! "Měly jsme volit Le Penovou. Vyšlo by to nastejno, ale aspoň bychom měli za prezidentku ženu," to by teď mohlo napadnout nejednu feministku.

Obrat o 180 stupňů překvapuje čím dál víc evropských lídrů, kterým nejde do hlavy, co Macron svým počínáním sleduje. Zatím jde jenom o maličkosti. Někteří si myslí, že pouze experimentuje, a že se časem vrátí k původním hodnotám. Možná, že se na sebe skutečně jenom snaží upoutat pozornost. Prostě být něčím zajímavý. Jít proti proudu. Nebylo by to poprvé ani naposled, co politici neplní své předvolební sliby.

Co se týče Macronova odmítavého stanoviska k rozšíření EU o Západní Balkán, tak to odůvodnil potřebou revize dosavadních přístupových dohod. Jak konkrétně by si jí představoval, už neuvedl. Zástupci severomakedonské a albánské diplomacie mají podezření, že skutečnou příčinou jeho přístupu k jejich potenciálnímu vstupu do EU je islám. Albánie a Severní Makedonie mají jednu z nejpočetnějších muslimských menšin.

Francie se zřejmě obává případného vstupu těchto zemí do Schengenského prostoru. Sama si už jednou prošla výjimečným stavem. Macron si zřejmě uvědomuje vážnost situace a začíná pomalu a jistě přebírat politiku své sokyně v prezidentských volbách Marine Le Penové, byť elegantněji. Jako by se začínalo ukazovat, že ti extremisté přeci jenom měli v lecčems pravdu. Už v nizozemských parlamentních volbách přebíraly demokratické strany částečně jejich agendu.

Pokud jde o NATO, tak tam Macron nejvíc kritizuje turecké členství. V rozhovoru pro britský deník The Economis uvedl, že nevidí důvod, proč by Francie v souladu s Článkem 5 Smlouvy o NATO měl bránit Turecko, které je poslední dobou předmětem ostré mezinárodní kritiky, zvlášť za svůj postup vůči Kurdům. Dalo by se tedy polemizovat o určité legitimitě jeho výroků.

Dalo by se tedy říci, že určitá střízlivost směrem k rozšiřování EU o Západní Balkán a NATO je na místě, a že se z Macrona rozhodně nestává Le Penová v mužském vydání, nýbrž pragmatik. Největší záhadou je však jeho vstřícnost vůči Rusku. Vždyť i tam jsou podobně jako v Turecku porušována lidská práva. A což teprv anexe Krymu a vůbec agresivní politika vůči Ukrajině. Jediná teorie, která se nabízí, je snaha o vytvoření přátelské aliance mezi EU a největší zemí na světě, která by dokázala čelit ekonomicky rostoucí Číně.