Teroristé nejsou jen islamisté. Na tyhle útoky s mnoha mrtvými se zapomnělo

Ten den se nijak nelišil od ostatních. Venku byly extrémně vysoké teploty, a proto se nelze divit, že většina lidí čekala na svůj spoj v klimatizované nádražní hale. Místnost byla doslova narvaná k prasknutí, a to bylo to, nač teroristé čekali. V rohu nechali ležet tašku z výbušninou, která v 10:25 hodin dopoledne explodovala. Kdyby nebyl výbuch tak silný, že s sebou vzal i střechu, zřejmě by si nevyžádal tolik lidských životů. Ale stalo se. Zasažen byl dokonce i vlak na trati Ancona-Chiasso stojící přímo na prvním nástupišti. 

Počet mrtvých činil 85. Více než 200 lidí vyvázlo se zraněním. Atentát v Boloni je dodnes považován za největší teroristický útok spáchaný v Itálii po 2. světové válce a jeden z největších v celé Západní Evropě. Italové se z něj navzdory Olověným létům, které mimo jiné také znamenaly časté únosy bohatých lidí ze severu, dodnes nevzpamatovali. Za pachatele byla zpočátku považovaná levicová organizace Rudé brigády. Později vyšlo najevo, že v jeho pozadí stála neofašistická skupina Nuclei Nazionali Armati.

Dodnes zůstávají nevyjasněné některé otázky. A navzdory odsouzení několika pachatelů je většina italské veřejnosti přesvědčená, že v pozadí celé události stálo víc lidí, a to i z nejvyšších politických kruhů. Co tomu všemu vlastně předcházelo? Od počátku 60. let byl patrný pokles preferencí pravicových stran, což znepokojovalo zejména vládnoucí Křesťanské demokraty. Ti byli nuceni jít do koalice se socialisty, protože druhou nejsilnější stranou se po nedávných volbách stali komunisté. Kvůli obavám z hrozby prosovětského směřování Itálie se proto rozhodli k tomuto "nešťastnému" kroku. 

Následné politicko-společenské napětí doprovázené studentskými protesty vyvrcholilo zastřelením policisty Antonia Annarumma a teroristickým útokem v Miláně. Tím začala nechvalně známá éra Olověných let. Pro Italy to byla divná doba. Pouhá opuštěná taška ležící uprostřed náměstí dokázala vyvolat paniku. Svět, který ještě nezažil mnohem krvavější útok na World Trade Center 11. září 2001, nebyl vůči takovým věcem tak "imunní" jako dnes. Ani letištní kontroly nebyly tak přísné.

V pozadí veškerých teroristických a bombových útoků bylo několik extremistických organizací podporovaných z pravé i levé části politického spektra - levicové Rudé brigády a pravicové Avanguardia Nazionale. Ačkoliv byly patrné snahy o represivnější přístup k levicově orientovaným skupinám, největší podíl na masakrech a únosech lidí měly zejména pravicové a neofašistické organizace. Podle statistik stály za 67,5 % útoků. Jejich podporovatelem byla také CIA.

Dalo by se tedy říci, že se jednalo o operaci pod falešnou vlajkou, jejíž snahou bylo za každou cenu zdiskreditovat levici, aby se Itálie coby jeden ze zakladatelů Evropských společenství nedostala do Východního bloku. Nutno dodat, že i v dnešní Itálii jsou patrné proruské nálady. Vládní Hnutí pěti hvězd má ve svém programu zrušení sankcí vůči Rusku a o Lize Severu, která se už ale nepodílí na vládě, nemluvě. Ale zpět k věci. Studená válka byla vedená na obou frontách. Jak USA, tak i SSSR neváhaly použít všech prostředků, aby si udržely svůj vliv v bipolárním uspořádání světa. Válka si nevybírá.

V období Olověných let se také odehrává film italského režiséra Gabriela Salvatora Jáma: Nemám strach z roku 2003 natočený na motivy stejnojmenného románu Io ho non paura. Kromě teroristických útoků docházelo také k častým únosům lidí z bohatého severu na chudý jih. Film pojednává o skutečném únosu chlapce z Milána drženého v jižní Itálii. Situace už byla natolik vážná, že se italská vláda uchylila k dočasnému zmražení účtů bohatých lidí.