Tři roky od teroru v Berlíně: Manželé mají dodnes záchvaty paniky, bojí se mezi lidi

Jejich příběh v den třetího výročí útoku kamionem, který si vyžádal 12 obětí a desítky zraněných, přinesl server veřejnoprávní televize ARD.

"Běžný život je pro mě těžký. Nakupovat bez obav, jít do kina nebo jet příměstským vlakem. Všechno to už nejde. Je to na mě prostě moc lidí, dostávám panické ataky," říká vyučená prodavačka, jejíž život k nepoznání změnilo pár vteřin večer 19. prosince 2016.

Na vánočním trhu na náměstí Breitscheidplatz v centru německé metropole si Heinemannová krátce po 20:00 zrovna chtěla objednat svařené víno, když ji zasáhl kamion řízený teroristou Anisem Amrim. Ztratila vědomí a když znovu přišla k sobě, byla dočasně ochrnutá na polovině těla. Nalomené krční obratle sice časem srostly, následky útoku, a to zejména ty psychické, si ale nese dodnes.

Lékaři jí diagnostikovali depresi a posttraumatickou stresovou poruchu, kvůli nimž už nemůže pracovat. Není schopná ani číst knihy. "Je pro mě těžké se na cokoliv delší dobu koncentrovat. Je ve mě pořád jistý neklid," vysvětluje.

Na podobné problémy si stěžuje i její manžel Uwe, který sice při útoku neutrpěl fyzické zranění, ale trauma z toho, co tehdy prožil, má doteď. Ani on nemůže pracovat, často je velmi napjatý, nervózní a hodně zapomíná. Strach má především, když je mezi lidmi. "Vždy si hledím toho, abych se co nejrychleji dostal zády ke zdi, abych měl přehled, co se okolo děje," říká.

Letos v dubnu s manželkou opustili německou metropoli a přestěhovali se do vesnice poblíž východoněmeckého Wittenbergu. "Na vesnici není žádné metro, tam můžu chodit nakupovat uvolněněji, avšak jen dokud je ještě světlo," líčí Sieglinde Heinemannová. Když jede jednou týdně na terapii do Berlína, je to pro ni velká zátěž. "Když je příměstský vlak moc plný, musím vystoupit a počkat, než přijede jiný, který je prázdnější. Je to všechno hrozně namáhavé," konstatuje.

Práci jí navíc přidává handrkování s úřady o množství peněz, které bude kvůli přetrvávajícím následkům pobírat. "Mám dojem, že se pro úřady stáváme moc drahými," poznamenává se slzami v očích. "My jsme ale ten kamion neřídili, my jsme oběti," zdůrazňuje.

Jednou z dalších je pětapadesátiletý Gerhard Zawatzki, který sice útok přežil nezraněn, hluboké stopy v něm ale zanechalo to, co zažil bezprostředně po něm, když pomáhal zraněným. V jeho rukou zemřela mladá žena, pak se staral o muže s těžkým zraněním hlavy: "Můj úkol spočíval v tom toho muže přes hodinu udržet vzhůru, než mohl být sanitkou odvezen. Kdyby usnul, zemřel by, řekl mi později ošetřující lékař."

Protože byl Zawatzki hned po útoku schopen pomáhat ostatním, nepokládají jej teď německé úřady za oběť teroristického činu, i když také on dodnes trpí jeho následky. "Už jenom opustit byt se pro mě stalo výzvou. Člověk se vyhýbá tomu chodit na veřejnosti," líčí. "V noci mám problém usnout a přes den mě trápí obrázky, které by vůbec neměly patřit k životu," říká.

Přes všechny potíže jsou ale i okamžiky, které mu udělají radost. Tak jako když začátkem loňského roku potkal muže, kterému po útoku pomohl zachránit život. "To mne neuvěřitelně zasáhlo, byl to neuvěřitelný okamžik toho muže znovu vidět stát na vlastních nohou," dodává.