Le Penová prezidentkou? Jak by vypadalo jejich prvních 100 dní v úřadě?

Bylo by to 14. května, kdy by po červeném koberci vstupovala nová zvolená prezidentka Le Penová do dveří Elysejského paláce. Vítězce by předal sídlo francouzských prezidentů dosluhující Francois Hollande.

Nová prezidentka by chtěla kormidlo země vychýlit zcela novým směrem – odtáhnout se od Evropské unie, přepracovat ústavu a nasměrovat svou zahraniční politiku východním směrem, do Ruska. Může se jí to teoreticky podařit? Vážné důsledky by to mohlo mít především na investory, kteří napumpovali stovky miliard eur do francouzského státního dluhu a akciových společností.

Aby své vize prosadila, musí mít většinu v Národním shromáždění

Většinu skutků, které by Le Penová činila, se můžeme pokusit odhalit z jejího 144 bodového programu. Kromě změny ústavy by aktivně podporovala systém bydlení a výhod pro francouzské občany, zavedla by frank a zrušila tak euro, a v neposlední řadě by omezila volný pohyb osob v rámci Schengenu a imigraci by snížila na jednu desetinu stávajícího stavu. Šance, že by se jí tyto kroky podařily, je však velmi nízká. Program Le Penové totiž představuje jakousi vizi Francie, ale chybí v něm konkrétní cesta, jak této vize dosáhnout. A aby tuto cestu prosadila, musí mít většinu v Národním shromáždění. Volby do něj se budou konat v červnu tohoto roku.

Jak by tedy reálně vypadalo prvních 100 dní vlády prezidentky Le Penové? Byla by to doba permanentní krize a institucionální paralýzy. Nepokoje v ulicích by mohly započít už první den po zvolení nové prezidentky. A kde? Zejména ve čtvrtích s velkým počtem imigrantů, velký útok by zažily i francouzské akcie a dluhopisy. Ekonomické důsledky zvolení Le Penové by však byly větší. Nejistota a případný přechod státního dluhu z eura na frank by spustil neočekávané reakce na trzích. Úrokové sazby mezi Francií a Německem by se natolik vzdálily, že by v důsledku hrozil státní bankrot Franie.  Euro by mohlo oslabit až o 10 % vůči americkému dollaru. Taková měnová volatilita by rozrušila investory, kapitál by směřoval pryč ze země. Ekonomickou nejistotu a zmatek by však Le Penová uvítala – šlo by o dobré podmínky k prosazování její agendy.

Uzavřela by hranice a vyměnila soudce

Nepokoje by Le Penová připsala na účet výtržníkům a banditům, kteří ohrožují národní bezpečnost. V důsledku toho by pozastavila volný pohyb osob přes hranice Francie, migrace by tak byla zastavena. Problematickým momentem pro Le Penovou bude sestavení první vlády. Vlády, která by jí „šla na ruku“. Rozhodující budou červnové volby do Národního shromáždění. Le Penová bude chtít oslovit zejména nezávislé a konzervativní poslance, pravděpodobnější je zejména tvorba „ad-hoc“ koalicí pro jednotlivé body. Mezi členy vlády by mohli být proti-islámský myslitel Philippe de Villiers, bývalý gaullista blízký Nicolasu Sarkozymu Henri Guaino nebo proruský Thierry Mariani.

Le Penová bude časem muset najmenovat další tisíce lidí do administrativní mašinérie. Za normální situace dochází k minimální personální výměně mezi dvěma prezidentstvími, u Le Penové to bude spíše otázka loajality. Podobný přístup jsme navíc mohli vidět u Donalda Trumpa, který vyměnil mnoho lidí v bezpečnostních agenturách. Velké personální obměny lze očekávat také v systému soudnickém. Soudci totiž rozjeli několik případů vůči Le Penové před volbami, nejznámější kauzou je obvinění ze zneužití fondů v Evropském parlamentu ve prospěch jejich asistentů.

V boji s Bruselem narazí na Německo

Krátce po zvolení, kdy uzavře hranice a vyhostí desítky takzvaných teroristů, se bude muset vypořádat s úhlavním nepřítelem – Bruselem. Předpokládá se, že její první cesta bude za Jean-Claud Junckerem a Donaldem Tuskem. Předá jim jakýsi seznam požadavků ze strany Francie. Evropská unie se bude muset reformovat. Němci budou naštvaní, že první zahraniční cesta prezidentky nevedla do Berlína, nýbrž do Bruselu. Le Penová by mohla požadovat možnost permanentního uzavření hranic, zakázání nošení islámských symbolů na veřejnosti a tak dále. Připravovala by také referendum o vystoupení z EU, pravděpodobně by se mělo konat někdy v roce 2018.

Pravděpodobnější je však umírněná cesta, kdy se prezidentka bude snažit sestavit jakousi koalici států, která se bude snažit o reformu Unie společně. Takové země by mohly zahrnovat například Španělsko, Portugalsko, Itálii nebo Rakousko, kde fungují podobně naladěné pravicové subjekty. Cílem by měl být zejména návrat státní suverenity jednotlivým členským zemím. Nejhorší vztahy se očekávají mezi Francií a Německem. Absence dialogu s Německem ze strany Národní fronty je patrná už nyní. Německo by v případě jejího vítězství zřejmě nepodpořilo její snahy o rozsáhlou unijní reformu. Vítězství Le Penové by však znamenalo pro Německo větší izolaci, ztratilo by v podstatě svého nejbližšího spojence.

Národní frontu zřejmě předběhnou Republikáni

Vyjednávání o nějaké podobě reformy by zřejmě trvalo několik měsíců, možná i let. Podle politických analytiků je nejpravděpodobnější variantou, že Německo by se stalo spíše jakýmsi mediátorem mezi Francií, která by chtěla Unii opustit a zbylými proevropskými státy. Chtělo by nahnat čas, aby se zbytek Evropy na případný frexit mohl připravit. Pak by Le Penová spustila článek 50 Lisabonské smlouvy...

Nepokoje doma by však pokračovaly, na pořadu dne by mohla být i bankovní krize, která by v krajním případě vyústila v jakýsi kuponový systém. Le Penová by se však soustředila především na získání většiny v Národním shromáždění. To by mohlo být velmi pravděpodobné. Je pravidlem, že vítěz prezidentských voleb získává následně většinu i ve Shromáždění. Překážkou by mohli být Republikáni, kteří by mohli získat nemalý podíl křesel. Ti by mohli blokovat jakoukoliv snahu Le Penové o vlastní politiku. Mohlo by dojít k tzv. kohabitaci. Podle analytiků je spíše pravděpodobné, že by Národní Fronta získala maximálně 100 křesel v 289-ti členném Shromáždění.

Prezidentské dekrety by blokovaly soudy

Reformy a referenda by pak mohl zablokovat premiér. Le Penová by se tomuto mohla bránit okamžitým vypsáním referenda, které by změnilo ústavu a nastavilo by v Parlamentu hlasování proporční. To by ji umožnilo vládu s několika menšími koaličními partnery. Taková změna ústavy je však těžko realizovatelná – referendum by muselo být nejprve odsouhlaseno třemi pětinami v Parlamentu, případně vládou, co ž by v situaci za vlády premiéra ze socialistické strany zřejmě nevyšlo. V případě, kdy nebude mít v Parlamentu většinu, si bude muset počkat na nové volby. A do nich může vládnout prostřednictvím exekutivních příkazů – dekretů. Taková opatření by mohla být použita k uskutečnění dalších slibů kampaně, jako je například zakázání zavěšení vlajek EU ze všech veřejných budov a veřejného používání islámských závojů. Vyhlášky by však byly jistě napadeny ze strany soudů. Prvních sto dní by tak prezidentka uvázla v jednotlivých právních sporech.

Jak by pak jednala? Mohla by využít i článek 16 ústavy. Mimořádné pravomoci, které článek zajišťuje, lze využít v situaci, kdy je ohrožena nezávislost a územní integrita Francie. Velký teroristický útok by mohl být tím důvodem, kdy by k článku prezidentka sálka.