Nová francouzská revoluce? Ne tak docela

Za „téměř novou francouzskou revoluci“ označil výsledek francouzských prezidentských voleb brazilský deník Folha. Deník The Daily Mail to jednoduše prohlásil za „novou francouzskou revoluci". Britský The Guardian sice píše, že „jen méně frází by mělo být používáno s větší obezřetností než "francouzská revoluce", ale nakonec dospívá k názoru, že „výsledek prvního kola francouzských prezidentských voleb v roce 2017 je pro Francii epochálním politickým otřesem. "

V čem přesně spočívá ale tento politický otřes? V postupu Le Penové, které lze hodnotit jako znepokojující vítězství krajní pravice? Ve svém komentáři pro francouzskou mutaci serveru The Local, Paul Smith, docent frankofonních studiích na univerzitě v Nottinghamu, tvrdí, že krajní pravice skutečně dosáhla jistého vítězství díky nejlepšímu volebnímu výsledku, jaký kdy měla. Nicméně, samotná Le Penová a její strana, Národní fronta, by tak spokojená být neměla. Na rozdíl od Trumpovo vítězství, průzkumy francouzských voleb se tentokráte povětšinou trefily v predikcích výsledku voleb. Le Penová díky tomu nemohla se stavět do role politické síly favorizované většinou Francouzů, která je záměrně podceňována a marginalizována v průzkumech veřejného mínění.

Úspěšná předpověď veřejných průzkumů by měla Le Penové dělit starost i z toho důvodu, že na základě výsledku voleb favorizují jejího oponenta, který nad ní zvítězil o 2% hlasů (Macron obdržel 23,86%, Le Penová 21,43). Le Penová by teoreticky mohla zopakovat překvapivá vítězství Brexitu a Trumpa. Podle National Review by ale musela být její podpora bezprecedentně vysoká, mnohem větší než jakou měl Trump.

Trump těžil z toho, že se prezentoval jako natolik alternativní kandidát, kterého se obávají  elity demokratů i republikánů. Le Penové by v podobném duchu mohlo hrát do karet posupné srocování poražených kandidátů a jejich stran za Macronem. Le Penová by mohla poukazovat na toto sepětí a tázat se, nakolik Macron slibuje skutečnou revoluci nefunkčního systému, když jej podporují kandidáti s odlišnou vizí Francie, jako např. Francois Fillon.

Dějiny politických stran ve Francii

Otázkou je, zda-li ale Le Penová a její protivník skutečně ohlašují revoluční zánik levice a pravice a vzestup alternativních stran. Pro odpověď je nutné se podívat na dějiny politických stran ve Francii. Právě Velkou francouzskou revoluci lze považovat za jakýsi počátek postupného a proměnlivého vývoje politických stran ve Francii, protože byla reakcí na právě zformovanou pravici a levici. V roce 1789 se setkalo Národní ústavní shromáždění, aby rozhodlo, zda by měl nový král měl mít právo veta. Ti, kteří s tím souhlasili, seděli po jeho pravici. Ti, kdo chtěli moc krále omezit byli po jeho levici. Z tohoto jednoduchého geografického rozdělení vzešla pravice a levice.

Začátkem 19. století se tedy koncept pravice-levice začíná používat na rozlišení zastánců absolutní monarchie od zastánců ústavní monarchie. Později je používáno pro rozdělení monarchistů a republikánů. V době třetí republiky se podle pravico-levicového dělení formovali konzervativní republikáni a modernisté. Na přelomu 20 století se stal spor mezi levicí a pravicí sporem mezi zastánci katolicismu a zastánci sekularismu, což je podle serveru The Conversation někdy popisováno jako „střet dvou Francií.“ Od roku 1930 začala nabývat na významu otázka správného ekonomického přístupu a pravice a levice získaly podobu, jak jsou dnes povětšinou známy – tj. jako odlišné politické směry k řešení ekonomických problémů.

Nicméně, ve Francii se pravice – stejně jako levice – dělí do několika směrů, které spolu nemají v některých bodech prakticky nic společného. Politický historik René Rémond ve své knize Pravicové křídlo ve Francii (The Right Wing in France) definoval tři oddělené pravicové proudy: legitimizující a kontrarevoluční pravici, liberální pravici a bonapartistickou autoritářskou a konzervativní  pravici. Podle The Conversation lze v dnešní Francii nalézt přinejmenším dva typy pravice: liberální pravici, která požaduje menší zásahy od státu, a více protekcionistickou autoritářskou pravici, která přiznává státu právo regulovat a kontrolovat ekonomiku. První typ pravice reprezentoval v prezidentských volbách Francois Fillon, ten druhý Marine Le Penová.

Vymezení centristů je podobně obtížné. Ti, kteří se identifikují jako centristé občas zaujímají střední úroveň v určitých hlavních politických otázkách, ale v některých stojí nalevo a v jiných napravo.  Např. Centralisté z křesťansko-demokratické tradice, kteří kritizovali nekontrolovaný ekonomický liberalismus a požadovali sociální ochranu, byli též konzervativní, co se týče rodinných otázek. Emmanuel Macron, centrista, je silným zastáncem liberálních hospodářských politik, přičemž ale podporuje určitou síť sociálního zabezpečení.

V kontextu takové nejasnosti pojmů se jeví jako pochopitelné stanovisko, že pravice a levice ztratily svůj význam, jak mnoho Francouzů tvrdilo v průzkumech veřejného mínění z 80.let. Přesto tito stejní lidé, ve stejných průzkumech, sami sebe bez problémů identifikují na pravolevé škále a vymezují svou politickou identitu v těchto termínech. Na druhou stranu odpovídají na různé politické otázky ne vždy v souladu se svou identifikací na této škále.

Podle The Conversion lze tento zdánlivý paradox snadno vysvětlit. Mnoho lidí, kteří se podle svých přesvědčení osobně cítí více levicově nebo pravicově, také věří, že vlády mají tendenci uplatňovat podobné politiky, když jsou u moci. Proto očekávají jasné politické platformy, které lze shrnout jako levou nebo pravou stranu. Strany na jejich požadavky přistupují, i když nejsou dostát jejich nerealistickým očekáváním. Výsledkem je pak zklamání voličů. Ačkoliv se tyto francouzské prezidentské volby zdají být revoluční, nelze od nich čekat, že by dokázaly změnit tuto tento proces. Ani od nich nelze čekat, že by skutečně odhodily pryč pojmy levice a pravice. Jak ukazuje historie francouzské politiky, tyto pojmy mají tuhý kořínek.