Jak média informují o útocích? Odbornice kritizuje novináře

29. května v Bagdádu v Iráku proběhly bombové útoky zaměřené na rodiny, včetně dětí a seniorů, shromážděných v zmrzlinovém obchodě. Tyto útoky zanechaly 22 mrtvých a téměř 100 zraněných. 31. května sebevražedná bombový útok zasáhl diplomatickou čtvrť v Kábulu (Afghánistán), jehož výsledkem bylo nejméně 90 mrtvých a přibližně 400 zraněných lidí. Oba tyto útoky byly zaznamenány západními médii. Na rozdíl od teroristických útoků v Evropě, jako byl ten v Manchesteru, však dopady těchto útoků byly popisovány naprosto odlišným jazykem, poukazuje McClennenová.

Ačkoliv útok v Bagdádu byl cílený na děti, západní média o něm mluvila bez jakéhokoliv osobního zaujetí. Podobně tomu bylo i při referování o útoku v Kábulu. New York Times se sice zmínily o obtížích, které měli blízcí lidé při sledování informací o těch, kteří byli zachyceni při výbuchu. Zároveň ale až překvapivě chladně psaly, že: „v různých koutech města, dělníci a příbuzní dělají hroby pro ty, kteří v životě, jenž se stal hazardní hrou, neměli štěstí."  Představte si reportéra, který odkazuje na ty, kdo jsou pohřbíváni v Manchesteru, stejným druhem odtažitého jazyka, upozorňuje McClennenová..

Oběti terorismu

Podle ní není pochyb, že média o teroristických útocích referují zaujatě. Pokud cíle nejsou bílé ani západní, ale muslimské, pocit osobní tragédie téměř úplně chybí, poukazuje profesorka a vyzývá čtenáře, aby si zkusili vybavit jména a tváře minimálně tří obětí teroristických obětí v muslimském světě. Tento nedostatek lidské tváře spojený s těmito ztracenými životy podle ní představuje závažné selhání ze strany západních novinářů, zvláště vzhledem k faktu, že většina obětí dnešních konfliktů souvisejících s terorismem jsou muslimové.

Zpráva Národního protiteroristického centra (NCTC) americké vlády z roku 2011 zjistila, že „muslimové za posledních pět let utrpěli 82 až 97% úmrtí spojených s terorismem." Podobně Erin Miller z Globální databáze terorismu (GTD ) z univerzity v Marylandu poukazuje, že „ v letech 2004 až 2013 se v Iráku, Afghánistánu a Pákistánu uskutečnila přibližně polovina všech teroristických útoků a 60% úmrtí následkem teroristických útoků – všechny (tyto státy mají převážně muslimskou populaci." Nedostatek vědomí o tom, že muslimové jsou většinově oběti teroristických útok, je podle McClennenové je dána nikoliv nedostatkem údajů, jak ukazují uvedené studie, ale skutečností, že tyto úmrtí nejsou vykreslována jako žalostná tragédie.

McClennenová jako příklad tohoto dvojího pohledu uvádí amerického prezidenta Donalda Trumpa. Krátce po svém uvedení do úřadu Trump citoval nedávné teroristické útoky a prohlásil, že média o nich nedostatečně referovala. Média zareagovala tím, že se pokusila dokázat, že Trump nemluví pravdu o nedostatku pokrytí teroristických útoků. Kattie Mettlerová and Derek Hawkins z deníku Washington Post však upozornily, že skutečným příběhem Trumpova seznamu není to, že 78 incidentů bylo pokryto médií, ale to, že všechny citované útoky se týkaly výhradně západních obětí. Některé ze zemí nejvíce zasažených teroristickými útoky (Afghánistán, Irák, Nigérie, Pákistán a Sýrie) byly zcela vynechány. Podle Washington Post od začátku roku 2015 do léta roku 2016 na Blízkém východě, v Africe a Asii došlo k téměř 50krát více úmrtí kvůli terorismu než v Evropě a Americe. 658 lidí bylo zabito při 46 útoků v Evropě a Americe, zatímco 28 031 lidí zemřelo při 2 063 útocích ve zbytku světa.

„Naše“  a „jejich“ teroristické útoky

Podle McClennenové speciálně Afghánistán trpí tímto dehumanizačním přístupem světových médií díky tendenci americké veřejnosti spojovat národ s událostmi 11.9. 2001. Podle ní média bez problémů přistoupila na odůvodnění válečné operace Bushovou administrativou a vykreslovala USA jako zachránce Afghánců, nikoliv jako okupanta cizí země. Díky tomu si západní veřejnost, zvláště ta americká, dozvídala jen málo o probíhající válce a jak (negativně) ovlivňuje Afghánce, kteří měli být „zachráněni“ od Tálibánu. Bývalá reportérka NPR Sarah Chayesová  zveřejnila, že zprávy redaktorů byly cenzurovány a odmítány americkými editory, aby nebyl „traumatizovaný národ“ obtěžován nepříjemnými fakty. Jeden reportér CNN např. obdržel  explicitní pokyny, aby nefilmoval civilní oběti.

Chayesová podotýká, že posluchači sami nechtějí takové zprávy slyšet. Jedna posluchačka jí například napsala, že je unavená poslouchat „naříkání afghánských dětí, naléhavé prosby rodičů, kteří ztratili své blízké.“ Myšlenka, píše McClennenová, že by afghánské civilní ztráty mohly být srovnatelné s těmi americkými z 11.9. byla (je) považována za naprosto rouhavou. Afghánci jsou považováváni za jiné lidské bytosti, které nelze srovnávat s lidmi ze Západu a jejichž utrpení proto není třeba vnímat s takovou mírou empatie.

McClennenová přiznává, že je naprosto pochopitelné cítit větší smutek nad ztrátou osoby, která se jeví být blízká, než nad ztrátou osoby, která se zdá být vzdálená. Přesto, není podle ní správné, když média účelově vykreslují jedny oběti v jiném světle než druhé. Podle ní, jediný způsob, jak zastavit neustálý příliv příběhů o teroristických útocích, je začít s propojováním obětí těchto útoků. Dokud nebudeme schopni vidět společnou souvislost obětí terorismu, píše, nemůžeme najít společné řešení tohoto problému.