Nucené migrace za války v Jugoslávii byly humánním přesídlením? Na povrch vyplouvají děsivá svědectví

Goran Trlajić se narodil v chorvatské obci Kula a neměl tušení, že by se měl považovat za Srba, než mu to řekl někdo jiný. "Nikdy jsme nemluvili o tom, kdo je Srb a kdo Chorvat. Nevěděl jsem to do odvodu do armády v roce 1990," uvedl.

"Když se mě zeptali, jaké jsem národnosti, odpověděl jsem, že jsem Jugoslávec (v bývalé jugoslávské federaci jedna z ústavou uznávaných národností). A oni řekli, že znají mého otce a že jsem Srb, a zapsali mě jako Srba," zavzpomínal Trlajić.

V roce 1992 jako mnoho dalších Srbů v Kule tehdy sedmnáctiletý mladík utekl z vesnice s celou rodinou. Nastěhovali se do uvolněného domu v Hrtkovcích v Srbsku. Na druhé straně Chorvaté, kteří v této obci žili, zamířili opačným směrem a zabydleli se v bývalých srbských domech v Kule.

Byla to součást širšího modelu nucené migrace během války v první polovině 90. let. V té době některé vesnice v Srbsku a Chorvatsku zcela změnily své etnické složení. Hrozby, nátlak a strach z násilí přinutily lidi k výměně domů, v nichž se narodili, za domy v zemích, kde je jejich národnost většinová. Úřady to v té době označovaly za "humánní přesídlení".

Ačkoli konflikt skončil už před více než 20 lety, někteří z těch, kteří utekli, se dodnes ani nepřijeli podívat na svá rodiště - vzpomínky jsou stále velmi bolestné.

Stjepan Roland žije v chorvatské Kule od roku 1992, kdy utekl ze srbských Hrtkovců. A přestože již uběhlo mnoho let, cítí, že by měl žít opět v Hrtkovcích. "Patřím tam, to je normální. Narodil jsem se tam, moje rodina tam byla více než 400 let," vysvětluje.

Vůdce nacionalistické Srbské radikální strany Vojislav Šešelj 6. května 1992 přišel do Hrtkovců a otevřeně tamním Chorvatům hrozil. "Přečetl seznam lidí, kteří se musejí vystěhovat, jinak jim něco hrozí. Lidi se vylekali, uvědomili si, že musejí pryč," vzpomíná Roland.

"Poznal jsem, že už mě tam nechtějí. Někteří z mých tehdejších přátel už nechtěli být viděni v mé společnosti," uvádí. Následovalo šikanování jeho syna, výhrůžné telefonáty. Policie jen krčila rameny, že nemůže k jejich ochraně nic udělat. "Chtěli vytvořit situaci, která by nás přiměla k odchodu. Už to nebylo o domu, bylo to o tom zůstat naživu."

"Myslel jsem, že je to dočasné, než se situace vyjasní. Ale situace se nikdy nevyjasnila," říká Roland.

Podobné násilí přimělo k útěku z Chorvatska Srby v Kule.

Trlajić si vzpomíná, jak na pravoslavné Velikonoce v dubnu 1991 přišli lidé ze sousedního Kutjeva a začalo se střílet. Jeden projektil zasáhl i jeho dům. Útočníci, kteří také házeli granáty na domy, auta a kamiony, byli zjištěni, ale vzhledem k politické situaci je zase pustili.

"Trauma, které jsem v těch posledních dnech zažil, na mě těžce dopadlo a Kulu jsme navždy opustili," říká Trlajić. Stejně jako Roland si tehdy myslel, že neodchází na dlouho. "Mysleli jsme si, že se vrátíme, hned jak to armáda urovná. Ale dopadlo to jinak."

Trlajičovo utrpení ale příchodem do Hrtkovců neskončilo. V roce 1995 Srbsko všechny dospělé Srby narozené mimo Srbsko povolali do armády a poslali na bojiště v Bosně a v kninské Krajině (v Chorvatsku). Byli mezi nimi jeho bratr a otec. Zatímco otec se vrátil, bratr byl zabit.

Trlajić by se rád do Kuly vrátil, ale do předválečné Kuly svého dětství. "V Kule se žilo dobře. Nikdy mě nenapadlo myslet si, že (katoličtí Chorvaté) jsou jiní než my, když slaví Vánoce o dva týdny dřív (než pravoslavní Srbové). Na Vánoce jsme se vzájemně navštěvovali. Nikdo se o národnost druhých nezajímal," říká.

Zdá se to neuvěřitelné. Před válkou tvořili 40 procent obyvatel Hrtkovců v Srbsku Chorvaté, dnes je to jen sedm procent. Na druhé straně vesničané v chorvatské Kule byli z 91 procent srbské národnosti, dnes tam tvoří Srbové jen dvě procenta populace.