KOMENTÁŘ: Přízrak jaderných zbraní nad Ukrajinou vrací svět hluboko do studené války

Zelenskyj v rozhovoru pro CNN na přímou otázku reportéra uvedl, že omezený ruský jaderný, nebo v lepším případě chemický úder na Ukrajině může být realitou, protože Rusko nepřikládá lidským životům žádnou cenu. Svět by se takové možnosti neměl podle hlavy ukrajinského státu obávat, ale být na ni připraven. Prezident nespecifikoval jak, což pochopitelně otevřelo prostor pro různé interpretace.

Komentátor Teodor Marjanovič ve svém textu pro Seznam Zprávy na to konto zkritizoval dosavadní politiku NATO, která se podle něj „tupě“ drží principu, že pátý článek severoatlantické smlouvy o kolektivní obraně v případě napadení platí pouze pro členské státy. Západním politikům, kteří solidaritu s Ukrajinou demonstrují prostřednictvím návštěv Kyjeva, vytkl neochotu připustit, že jen přímé nasazení jednotek NATO na ukrajinském teritoriu může odstrašit kremelského autoritáře Vladimira Putina od nasazení taktických jaderných zbraní v probíhajícím konfliktu.

Apely k vojenskému vstupu Západu do války na Ukrajině zaznívají z úst části publicistů i politiků od jejího vypuknutí, ač zatím nepředstavují dominantní hlas. Ten naopak upozorňuje na riziko, že vyslání bojových jednotek NATO na Ukrajinu by mohlo vést k ozbrojenému střetu s Ruskem a právě takový scénář má potenciál přerůst v široký, ne-li globální konflikt, v němž by pravděpodobnost nasazení nukleárního arzenálu výrazně vzrostla.

I tak je zesílení rétoriky zmiňující možnost nasadit atomové zbraně, obzvlášť pak ze strany politické reprezentace, jedním z nejvíce znepokojivých aspektů rusko-ukrajinské války. Částečně evokuje návrat nejvypjatějšího období nepřátelství supervelmocí bipolárně rozděleného světa v 50. letech minulého století. Jako bychom se přenesli zpět do doby, kdy jaderný arzenál platil za nástroj, který je v případném konfliktu možné nasadit vedle jiných prostředků ničení. Tuto éru v praxi ukončily masivní testy termonukleárních zbraní, jejichž šokující destruktivní účinek přiměl tehdejší americké i sovětské politiky přehodnotit dosavadní představy a kategoricky odmítnout jadernou válku jako v jistém smyslu přijatelnou alternativu.

Vojenské velení obou studenoválečných supervelmocí pochopitelně muselo jaderné arzenály nadále reflektovat. Přesto i v tomto směru docházelo od 60. let k postupnému upozaďování jejich role v plánech pro případný velký ozbrojený konflikt. NATO například upustilo od doktríny „masové odvety“ ve prospěch doktríny „pružné reakce“, která skýtala i jiné varianty než rozpoutání totálního nukleárního Armageddonu. Pracovalo také na zlepšování svých konvenčních kapacit, aby v případě války v Evropě dokázalo zastavit ofenzivu Varšavské smlouvy i bez atomové munice.

Rovněž sovětští stratégové ustupovali od „jaderného romantismu“, tedy představy, že si východoevropské jednotky při svém bleskovém postupu do západní Evropy proklestí cestu desítkami nukleárních úderů. Tato možnost ve strategickém uvažování Východu hrála postupně stále menší roli, na konci 80. let mělo dojít k nasazení atomové munice pouze k obraně, pokud by nebylo možné zastavit jednotky Severoatlantické aliance útočící na území členů Varšavské smlouvy jiným způsobem.

Jistě, v americké i sovětské generalitě se nadále nacházeli radikálové, kteří věřili myšlence vítězství v jaderné válce. Jejich vliv však zůstával omezený. Politici v Bílém domě i Kremlu se naopak poměrně důsledně drželi konceptu vzájemně zaručené destrukce, který v následujících dekádách garantoval mír mezi Washingtonem a Moskvou. Nasazení jaderných zbraní nebylo tématem k diskuzi. Doufejme, že tento axiom zůstane zachován.

Současnému vyhrocení rétoriky nepochybně přispěl Vladimir Putin svým, na Západě silně medializovaným rozkazem z prvních dnů konfliktu, aby ruské strategické síly preventivně přešly do stavu bojové pohotovosti. Poselství ve světle iracionálních a nepředvídatelných nedávných kroků ruského vládce vyvolalo pochopitelnou úzkost. Přesto jej lze primárně číst jako projev defenzivy. Mělo připomenout, že ve světle neúspěchů na ukrajinském bojišti se konvenční síla ruské armády sice nemusí jevit jako působivá, Západ by se ale neměl nechat zlákat svou konvenční technologickou převahou k jakýmkoliv neuváženým akcím, protože Rusko má i nadále arzenál, který zaručuje platnost konceptu vzájemně zaručené destrukce.

Zdrojem úvah o možném omezeném nasazení jaderných zbraní nejsou jen Putinova slova. Může jím být i letmý pohled do historie minulého století. Nalezneme nejméně dva případy, kdy frustrace z vojenských neúspěchů v boji se zdánlivě slabším nepřítelem vedla k apelům části generality k jadernému úderu. V obou případech měly být nasazeny americké atomové zbraně, nejprve v korejském, následně v indočínském konfliktu. Politická moc ve Spojených státech takové úvahy - naštěstí - odmítla. Pro dobro všech nezbývá než věřit, že také v dnešním Rusku zůstaly alespoň částečně zachovány mechanismy, které by podobně pošetilé myšlenky neumožnily realizovat.

Současná politika Západu vůči Ukrajině snese v jednom směru srovnání s rokem 1956 a krvavými událostmi v Maďarsku. Tehdejší americkou administrativu prezidenta Dwighta Eisenhowera od většího angažmá odradil mimo jiné strach, že podpora tamního protikomunistického povstání – obzvláště vojenská – by mohla vést k většímu konfliktu s Moskvou. Jsou zdokumentována Eisenhowerova slova, že „zničit Maďarsko, jestliže by na jeho území došlo ke krutému konfliktu, není cestou, jak mu pomoci“. Případná, krizí v Maďarsku rozpoutaná světová válka by totiž podle šéfa Bílého domu přinesla takové hrůzy, které „lidská mysl nemůže ani pochopit“.

Neznamená to, že Západ by měl rezignovat na aktivní pomoc Ukrajině, která čelí nepřijatelné agresi Putinova režimu. Činí tak ostatně od počátku války, a to s nezanedbatelnými úspěchy, například skrze dodávky sofistikovaných zbraní. Politika NATO je v tomto směru uvážená a nepřiznaně se řídí logikou prvního velitele aliančních vojsk v Evropě, kterým byl právě Eisenhower, než se vydal na politickou dráhu. Zcela zničit Ukrajinu v případné velké válce opravdu není cestou, jak ji pomoci.

Autor je historik.