Nepřeceňujme Putinovy údajné úspěchy, apeluje profesor. Odkazuje na Brežněva

Brežněv by byl skeptický

Mezi Putinovy úspěchy se řadí vytržení Jižní Osetie a Abcházie z Gruzie v roce 2008, odtržení Krymu a Donbasu od Ukrajiny v roce 2014, relativně levná ruská operace, která od roku 2015 úspěšně drží u moci syrský režim Bašára Asada, využití nevraživosti Ankary vůči Západu ke zlepšení rusko-tureckých vztahů a těsné partnerství, které ruský prezident navázal se svým čínským protějškem Si Ťin-pchingem, nastiňuje odborník.

V Brežněvově éře mezi lety 1964-1982 naopak došlo k několika selháním sovětské zahraniční politiky, deklaruje autor komentáře. Řadí mezi ně vystupňování nepřátelství s komunistickou Čínou, kterého využily Spojené státy, vyšachování Moskvy Washingtonem z diplomatických snah o řešení arabsko-izraelského konfliktu po jomkipurské válce v roce 1973, přeběhnutí sovětských spojenců Egypta a Somálska do amerického tábora a katastrofální invazi do Afghánistánu z roku 1979, jež Moskvu zatáhla do války, kterou nešlo vyhrát.

"Pokud by ale Brežněv žil a podíval se na ně, možná by byl k tomu, co Putin považuje za zahraničněpolitické úspěchy, silně skeptický," naznačuje Katz. Jako příklad dává vojenskou intervenci v Sýrii, kterou ruský prezident nepochybně vnímá jako velký úspěch, jelikož zabránila pádu jeho sužovaného spojence Asada, pomohla Damašku obnovit kontrolu nad ztraceným územím, umožnila zachovat ruskou námořní základnu na syrském pobřeží a navíc získat novou leteckou základnu v zemi.

Brežněv by ale mohl namítat, že v jeho dobách byl Sovětský svaz jedinou cizí mocností s vlivem v Sýrii, zatímco Putin se dělí o vliv s Íránem, Tureckem i Spojenými státy, upozorňuje expert. Dodává, že podobně by mohl Brežněv poukázat na to, že Moskva byla po roce 1969 dominantním zahraničním spojencem Libye pod vedením Muammara Kaddáfího, přičemž dnes se Rusko dělí o vliv na východě země se Spojenými arabskými emiráty a Egyptem, zatímco v západní Libyi mají větší vliv Turecko a Katar.

Putin by mohl oprávněně tvrdit, že Turecko a Rusko sice podporují odlišné aktéry v Sýrii a Libyi, ale Moskvě se daří přiživovat roztržku mezi Ankarou a Washingtonem, především skrze prodej ruského protivzdušného systému S-400 Turecku, který rozzuřil americkou vládu natolik, že zrušila prodej letounů F-35 turecké armádě, uvádí profesor. Soudí, že Brežněv by zřejmě kontroval poznámkou, že navzdory všem projevům nevraživosti tureckého prezidenta  Recepa Tayyipa Erdoğana vůči Západu zůstává Turecko členem NATO, loni se silně angažovalo na jižním Kavkazu během arménsko-ázerbájdžánského konfliktu a podporuje protiruskou ukrajinskou vládu.

"Z Brežněvova pohledu by to mohlo vypadat, že Erdoğan využívá Putina a ne naopak," pokračuje Katz. Zmiňuje také vytržení Jižní Osetie a Abcházie z Gruzie a následně Krymu a Donbasu z Ukrajiny, na které je Putin extrémně pyšný, ale v Brežněvově uvažování by šlo zřejmě o marginálie.

Putin jistě nemohl za rozpad Sovětského svazu v roce 1991, ale Brežněv by mohl poukázat, že opětovné začlenění celé Ukrajiny, Gruzie a dalších bývalých svazových republik pod vládu Kremlu by bylo lepší než malé oklešťování jejich území, které jen podněcuje nepřátelství Tbilisi a Kyjeva vůči Moskvě a jejich závislost na Západu, k čemuž by v opačném případě nedošlo, naznačuje politolog.

Čína může být pro Rusko problém

Za jeden ze svých největších úspěchů Putin nepochybně považuje těsné partnerství se Si Ťin-pchingem a ukončení zbytků čínsko-amerického partnerství, které započalo v 70. letech během Brežněvovy vlády, konstatuje autor komentáře. Soudí, že Brežněv by se mohl hájit tím, že sovětsko-čínská roztržka vypukla již v 50. letech v éře Nikity Chruščova, dlouho před začátkem sblížení Pekingu s Washingtonem, a že Moskva měla s Pekingem velké problémy, které dokonce přerostly v ozbrojené pohraniční střety, ačkoliv Čína byla tehdy mnohem slabší než Sovětský svaz.

Od Putina by tak v Brežněvových očích bylo moudré být vůči Číně opatrný, jelikož ta je dnes mnohem silnější a dále posiluje, domnívá se expert. Zmiňuje loňské zmínky některých čínských představitelů a médií, že země by měla mít nárok na Vladivostok, z nichž vyvozuje, že Peking možná otázku hranic nepovažuje za zcela uzavřenou, bez ohledu na platnou smlouvu s Moskvou tvrdící opak.

"Brežněv by mohl poukázat, že čínská síla není jen potenciální problém do budoucna," pokračuje Katz. Připomíná, že v Brežněvově éře představoval Sovětský svaz cizí mocnost s největším vlivem na Indii a Vietnam, a to po čínsko-indické pohraniční válce z roku 1962 a vietnamské invazi do Kambodži z roku 1978, která svrhla pročínský režim Rudých Khmerů a následně vyústila v čínsko-vietnamskou pohraniční válku. Indie a Vietnam sice nadále považují Čínu za hrozbu, ale raději než s Moskvou spolupracují s Washingtonem, jelikož vědí, že Rusko si nechce narušit vztahy s Pekingem, vyzdvihuje politolog.     

I kdyby Putin obnovil obraz Ruska coby evropské a blízkovýchodní mocnosti, Brežněv by mohl argumentovat, že za Putina se Rusko ve skutečnosti stalo mladším partnerem Číny v Asii, konstatuje profesor. I tak ale připouští, že ve srovnání s 90. lety a obdobím před rokem 2012 se Putinova zahraniční politika od chvíle, kdy se v uvedeném roce vrátil do prezidentského křesla, jeví jako vysoce úspěšná.

Přesto ve srovnání se zahraničněpolitickými výsledky údajně neúspěšného Brežněva vypadají Putinovy úspěchy mnohem skromněji, shrnuje akademik. To by podle něj měli brát v potaz nejen ti, kteří mají tendenci se stávajícího ruského vládce obávat, ale také Putin samotný.