ROZHOVOR: Pandemie bude mít hluboké dopady, skutečné riziko ale leží jinde, míní věhlasný ekonom Desmond Lachman

Svět brzy vstoupí do třetího roku pandemie nemoci covid-19. Krom velkých obětí na životech mají nový koronavirus a boj s ním velký dopad na hospodářství. Jak výrazně se během uplynulých dvaadvaceti měsíců změnila globální ekonomika? Mohou být tyto změny dlouhodobějšího, nebo dokonce trvalého charakteru?

Zdá se, že pandemie bude mít hluboké, dlouhé ekonomické dopady, jelikož akceleruje proces digitalizace a trend vzdálené práce, které probíhaly již před pandemií. To může mít skutečně dlouhodobé důsledky pro pronajímatelné obchodní prostory ve větších městech a může to ovlivnit dlouhodobý trend, jak si lidé volí místo své práce. Je třeba také očekávat, že problémy globálního obchodního systému mohou vést mnoho zemí k úsilí snížit svou závislost na globálních dodavatelských řetězcích.

Co je největším ekonomickým problémem, který pandemie přinesla? Jsou to lockdowny, které omezují, případně téměř zastavují služby a výrobu a komplikují tok zboží? Nebo jde spíše o přímé finanční náklady těchto opatření, které nutí státy vyplácet rozsáhlé kompenzace, což vede k velkému nárůstu veřejného zadlužení a rozpočtových deficitů?

Ve fázi lockdownů má pandemie obrovsky škodlivý dopad na většinu ekonomik, což vedlo k rekordnímu propadu produkce a zaměstnanosti v poválečné historii. Ohromně také narušila globální dodavatelské řetězce a ovlivnila globální dopravu. Zdá se však, že největším dopadem pandemie je to, že vyvolala masivní reakci v oblasti monetární a fiskální politiky na ekonomický propad. Ta zároveň zvýšila inflaci, výrazně ovlivnila globální ceny akcií a úvěrové trhy a také vyslala veřejné zadlužení mnoha zemí na neudržitelnou cestu.  

Ve svých článcích často varujete před hrozbou nové rozsáhlé dluhové krize. Ta by podle Vás mohla zasáhnout především rozvíjející se tržní ekonomiky. Můžete českým čtenářům přiblížit, z čeho tyto obavy pramení?

Před úderem pandemie mělo množství velkých rozvíjejících se tržních ekonomik a některé země na periferii eurozóny - jako Itálie, Portugalsko a Španělsko - vysoce nadměrnou úroveň veřejného zadlužení a velké rozpočtové deficity. Pandemie tuto situaci prohloubila a veřejné finance velkých zemí jako Brazílie, Itálie a Španělska jsou zřejmě neudržitelné.

Masivní programy nákupu dluhopisů Federálním rezervním systémem (FED, obdoba centrální banky v USA, pozn. red.) a Evropskou centrální bankou (ECB) spolu s nízkými úrokovými sazbami tyto dluhové problémy zakryly. Obávám se, že až FED a ECB své programy nákupu dluhopisů zastaví, začne se objevovat vlna neschopnosti rozvíjejících se ekonomik splácet dluhy a opět se objeví i evropská dluhová krize.

Poukazujete na dluhové problémy některých velkých ekonomik eurozóny, především Itálie, které pandemie zasáhla mimořádně tvrdě. Za jakých podmínek by mohla situace přerůst v krizi, která by svým rozsahem byla srovnatelná s tou z počátku minulé dekády?

Itálie je obzvláště problematická v tom, že její poměr veřejného dluhu k HDP nyní přesahuje 150 procent, což je největší poměr ve stopadesátileté historii země. Má také velký rozpočtový deficit, je z mezinárodního hlediska velmi nekonkurenceschopná a dlouhodobě se nachází na nejpomalejší trajektorii růstu.

Jediná věc, která momentálně drží Itálii nad vodou, je skutečnost, že ECB masivně nakupuje italské vládní dluhopisy v rámci celkového programu nákupu dluhopisů. Italský problém se objeví, až ustane nákup dluhopisů ze strany ECB a až se začne tenčit globální likvidita.

Jak hodnotíte postup Evropské centrální banky během pandemie? Mohla si pod vedením Christine Lagardeové počínat v jistých ohledech lépe?

Rázná odpověď ECB na pandemii v roce 2020 byla správná a usnadnila zotavení evropské ekonomiky. Nicméně se zdá, že ECB nyní popírá inflaci a drží příliš volnou monetární politiku, která nemůže zamezit zakořenění inflace. Například vysoká inflace v Německu může vyvolat politický odpor proti ECB v této zemi.

Pandemie posílila enormně rozvolněnou monetární politiku velkých centrálních bank. Jaké je největší nebezpečí momentální situace, kdy je ekonomika v mnoha částech světa doslova zaplavena levnými penězi?

Reakce na pandemii v podobě ultra volné monetární politiky vytvořila globální bublinu všeobecných akciových cen a na úvěrových trzích. Stalo se tak spolu s tím, jak FED a ECB dohromady navýšily celkový objem svých prostředků o zhruba 10 bilionů dolarů (přes 220 bilionů korun, pozd. red.). To vede k situaci, kdy se cena amerických cenných papírů nachází na nadpozemských úrovních, kde byla za posledních sto let jen jednou, ceny bydlení v USA jsou dnes vyšší, než byly při prasknutí americké realitní bubliny v roce 2006, a obří sumy peněz jsou půjčovány problémovým věřitelům z řad vyspělých i rozvíjejících se tržních ekonomik za velmi nízké úrokové sazby, které nekompenzují riziko neschopnosti splácet.

Skutečným rizikem pro světovou ekonomiku je, že tyto bubliny mohou prasknout, až snaha zadržet inflaci zvýší úrokové sazby. To musí být největší obava, vezmeme-li v úvahu, jak všeprostupující tyto bubliny jsou.

Právě inflace sílí v Evropě i Spojených státech. Některé centrální banky již začínají reagovat a zvedají úrokové sazby, aby ji dostaly pod kontrolu. Tato politika s sebou ovšem podle mnohých analytiků nese i nezanedbatelná rizika. Jaký je Váš názor?

Zajisté existuje riziko, že za situace, kdy centrální banky zvednou úrokové sazby, bubliny na akciových a úvěrových trzích prasknou. Avšak alternativa je horší. Pokud centrální banky umožní inflaci zakořenit skrze udržování příliš nízkých úrokových sazeb, nakonec budou muset úrokové sazby zvýšit ve větší míře, aby inflaci dostaly zpět pod kontrolu. To by přineslo riziko ještě tvrdšího ekonomického nárazu, než pokud by jednaly rychle a začaly utahovat monetární politiku nyní.

V posledních týdnech se hodně mluví i o rostoucích cenách energií. Vidíte přímou souvislost s dopady pandemie na světovou ekonomiku, nebo je nutné hledat příčiny jinde?     

Zdá se, že příčiny vyšších cen energií ve světě je nutné hledat jinde. Důvodem vyšších cen mohou být pokusy mnoha zemí, včetně Číny, rozloučit se s uhlím a dalšími energetickými zdroji s uhlíkovými emisemi, neochota OPEC zvýšit dodávky (ropy) a ruské zdržování dodávek zemního plynu do Evropy.