ROZHOVOR: Před 25 lety se svět pokusil zbavit chemických zbraní. Jejich nasazení však hrozí dodnes, přiznává expertka SÚJB

Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a jejich zničení nebyla prvním dokumentem regulujícím tyto smrtící prostředky. V reakci na hrůzy z bojišť první světové války byl již v roce 1925 podepsán takzvaný Ženevský protokol zakazující bojové nasazení chemických - a také bakteriologických - prostředků v ozbrojených konfliktech, byť explicitně nezakazoval jejich výrobu. Proč trvalo téměř sedm desetiletí, než nastala mezinárodní shoda, že chemické zbraně nemají vůbec existovat?

Toxické chemikálie se používaly ve válečných konfliktech, po tisíce let, například otrávené šípy, arsenový kouř nebo škodlivé výpary a vysoce zápalné látky, ve spojení se zbytečnou krutostí. Z tohoto důvodu to bylo vždy považováno za něco pod standardy „civilizované“ bitvy. Začátky snah o možné omezení zneužívání chemických látek jako bojových prostředků lze vystopovat již v 17. století, v této době se ovšem jednalo pouze o bilaterální smlouvy. Navzdory těmto opatřením byly opět použity během první světové války, k prvnímu rozsáhlému útoku došlo u města Ieperu dne 22. dubna 1915.

Následky chemické války podnítily řadu jednání, která měla zabránit jejímu opakování. Nejvýrazněji však situaci ovlivnil protokol z roku 1925 o zákazu používání dusivých, jedovatých nebo jiných plynů a bakteriologických metod válčení, běžně známý jako Ženevský protokol, který však nezakazoval vývoj, výrobu nebo držení chemických zbraní, pouze zakazoval jejich použití ve válce. Mnoho zemí, včetně Československa, podepsalo protokol s výhradami, které dovolovaly je použít proti zemím, které se k protokolu nepřipojily, nebo reagovat v případě útoku chemickými zbraněmi. Během první poloviny dvacátého století vynaložilo mnoho zemí značné prostředky na vývoj chemických zbraní. Chemické zbraně byly skutečně použity ve dvacátých a třicátých letech a objev silných nervových plynů na konci třicátých let obnovil zájem o tuto oblast. Všechny hlavní mocnosti předpokládaly, že dojde k rozsáhlé chemické válce, nicméně chemické zbraně nebyly nikdy použity na evropských bitevních polích, z důvodů, o kterých historici stále diskutují.

Během studené války si Spojené státy a Sovětský svaz začaly udržovat obrovské zásoby desítek tisíc tun chemických zbraní. Po většinu poválečného období však byly chemické i biologické zbraně zastíněné obavami z jaderné války. Svět se jimi začal znovu vážně zabývat až od roku 1968, kdy na Konferenci o odzbrojení v Ženevě začala diskuse o biologických a chemických zbraních. Úmluva o biologických zbraních (BWC) byla uzavřena poměrně rychle, a v roce 1975 vstoupila v platnost, i když postrádala - a do dneška postrádá - ověřovací opatření. Pro následné snahy o zákaz chemických zbraní BWC zavázala své smluvní strany pokračovat v jednáních s cílem zavést opatření nařizující jejich zničení a zákaz jejich vývoje, výroby a hromadění. Vyjednávání o Úmluvě o chemických zbraních tak trvala mnohem déle. V roce 1980 Konference o odzbrojení ustavila pracovní skupinu pro chemické zbraně. O čtyři roky později vznikl každoročně aktualizovaný „průběžný text“ úmluvy.

Vývoj urychlilo zlepšení vztahů mezi velmocemi na konci osmdesátých let, chemický útok na Halabdžu v roce 1988, publicita věnována hrozbě chemické války během války v Perském zálivu a oznámení dvoustranné dohody mezi Spojenými státy a Sovětským svazem o zničení jejich zásob a omezení další výroby. Přesto u velkého počtu zemí zbývalo vyřešit řadu problémů, například spojení chemického odzbrojení s pokrokem v jaderném odzbrojení, prostředky na pomoc při obraně proti chemickému útoku, možnosti ověřovacího režimu Úmluvy, zachování práva na věcnou odvetu v případě použití chemických zbraní, podporu volnému obchodu s chemikáliemi a následný hospodářský a technologický rozvoj. Stávající politické klima však umožnilo, aby byly výhrady odstraněny a vyřešeny zpočátku nevyřešitelné problémy.

V roce 1992 byl Konferencí o odzbrojení formálně přijat návrh Úmluvy. Valné shromáždění OSN požádalo generálního tajemníka, depozitáře Úmluvy, aby ji dne 13. ledna 1993 v Paříži otevřel k podpisu. V bezprecedentním projevu podpory mezinárodní smlouvě o kontrole zbrojení podepsalo Úmluvu během třídenní pařížské konference 130 zemí.

Obdobná úmluva týkající se bakteriologických zbraní byla přijata již v roce 1972. Dá se zpětně říci, v čem byla situace ohledně chemických zbraní odlišná?

Jako první s návrhem na zákaz biologických zbraní přišla Británie, její návrh však byl pro většinu států z počátku nepřijatelný. V určité euforii dané postupnou změnou v mezinárodní situaci většina států přijala návrh Sovětského svazu. Přes značné nedokonalosti, zejména nemožnost jakékoliv mezinárodní kontroly a zpětné vazby, byl poměrně rychle návrh BWC v roce 1972 podepsán a v roce 1975 vstoupila v platnost. Vznik BWC tak otevřel cestu k hledání obdobné úmluvy o chemických zbraních, která by se z větší části oprostila od nedostatků BWC. Unikátní politická situace tak umožnila vznik zatím nejdokonalejší smlouvy zvané Úmluva o zákazu vývoje, výroby, hromadění zásob a použití chemických zbraní a o jejich zničení (CWC). I když zdaleka není bez nedostatků a čas postupně odhalil řadu diskutabilních bodů, umožňuje díky své zastřešující mezinárodní Organizaci pro zákaz chemických zbraní (OPCW) se sídlem v Haagu zpětnou kontrolu dodržování úmluvy členskými státy.

K Úmluvě o chemických zbraních k dnešnímu dni nepřistoupily tři státy světa. V případě Severní Koreje a Jižního Súdánu se nejedná o výrazné překvapení s ohledem na postavení těchto zemí na mezinárodní scéně. Specifická je ovšem pozice Egypta, který chemické zbraně prokazatelně použil v šedesátých letech během občanské války v Jemenu. Nyní svůj postoj odmítavý postoj k úmluvě obhajuje mimo jiné tím, že také sousední Izrael dokument pouze podepsal, avšak neratifikoval. Co víme o skutečném přístupu stávajícího egyptského režimu k chemickým zbraním?

Ano, to je správně, opravdu se jedná o multilaterální Úmluvu, která zahrnuje přibližně 98% obyvatelstva na Zeměkouli. U Jihosúdánské republiky je trošku jiná situace, tento stát vznikl poměrně nedávno, v roce 2011, oddělením od Súdánu a tomuto také zůstalo původní členství. Severní Korea nikdy o členství nezažádala a opravdu je vrcholně nepravděpodobné, že by se tak v blízké budoucnosti stalo. O stanovisku Egypta si mohu dovolit s čistým svědomím pouze spekulovat. Nejsem politik ani diplomat a tak bych tuto otázku raději přenechala povolanějším.

Jak přínos smlouvy hodnotit s odstupem čtvrtstoletí? Jaký měla reálný přínos a v čem naopak její ambice zůstaly za očekáváním?

Rozhodně tato Úmluva měla a má velký přínos pro lidstvo, minimálně v tom, že jako jediná dokázala sjednotit prakticky veškeré obyvatelstvo na Zeměkouli. Její dodržování je možné prostřednictvím OPCW i zpětně kontrolovat. Tato organizace shromažďuje povinné deklarace o nakládání se stanovenými organickými látkami, včetně jejich výroby. Hlavní cíl, tedy zničení stávajícího množství chemických zbraní, byl prakticky splněn a především byla ukončena jejich výroba a udržování obrovského množství těchto látek. Celý proces trval déle, než se původně předpokládalo. Z počátku se moc neuvažovalo o možném zneužití (chemických zbraní, pozn. redaktora) pro teroristické účely, a stalo se tak. Nedávná historie jasně ukázala, že je to reálná možnost. Stejně tak se bohužel ukázalo, že i dnes je možné, přes veškerá odsouzení tohoto způsobu boje, zneužití chemických látek jako zbraní.

Likvidace chemických arzenálů signatářských zemí, které tyto zbraně vlastnily, probíhala v několika etapách a stále není dokončena. Vlastnictví přiznaly Albánie, Indie, Irák, Japonsko, Jižní Korea, Libye, Rusko, Sýrie a Spojené státy. Jak velkou část z jejich celkových zásob se za uplynulé čtvrtstoletí podařilo zničit?

Světové deklarované zásoby chemických zbraní jsou zničeny přibližně z 99 %. Celkově bylo deklarováno 72 304 metrických tun. Celkové zničené zásoby chemických látek činí 71 698 metrických tun. Zařízení na výrobu chemických zbraní bylo deklarováno celkem 97, z toho bylo zničeno 74, přeměněno pro mírové účely 23 a 4 jsou nadále kontrolovaná zařízení. V podstatě se jedná o zařízení na likvidaci chemických zbraní. Lze tedy říci, že poslední zbytek deklarovaných chemických zbraní je na území Spojených států. Ovšem platí zde to, že se jedná o množství, která byla jednotlivými státy deklarována v době jejich přistoupení k Úmluvě. Vedle těchto zbraní však stále existují pozůstatky chemických zbraní z válečných konfliktů. Jedná o staré chemické zbraně vyrobené do roku 1925, o zbraně vyrobené v období 1925 až 1945, které jsou již většinou značně zchátralé. Mnohdy jde o zbraně ponechané na území států bez jejich souhlasu, shozené do moře či zakopané pod zem.

Jak rozsáhlé jsou dnes dle odhadů zásoby chemických zbraní ve světě a které země jich drží největší množství?

Jak už jsem uvedla v minulé odpovědi, z deklarovaných zásob zbývá zhruba 1 %. Obecně je nutno mít na paměti, že Úmluva žádné chemické látky nezakazuje, pouze omezuje možnost jejich zneužití a monitoruje nakládání s určitými organickými chemickými látkami. Bylo by dále dobré definovat, co se rozumí pod pojmem „chemické zbraně“ ve smyslu Úmluvy. Jedná se o všechny toxické chemické látky a jejich prekursory, s výjimkou těch, které jsou určeny pro účely nezakázané touto Úmluvou, pokud druhy a množství odpovídají těmto účelům. Jedná se zejména o munici a prostředky zvláště navržené k usmrcení nebo způsobení jiné újmy na zdraví toxickým působením chemických látek, které by se uvolnily v důsledku použití této munice a prostředků. Dále se jedná o libovolné vybavení zvláště navržené v přímé souvislosti s jejich výrobou a použitím. Pokud mluvíme o nezakázaných účelech, pak hovoříme o průmyslové, zemědělské, farmaceutické výrobě, vědeckých, lékařských a výzkumných účelech a o ochranných účelech. Je tedy prakticky nemožné říci, kolik toxických chemických látek existuje.

Chemické zbraně byly v posledních letech hodně skloňovány v souvislosti s občanskou válkou v Sýrii, kde je prokazatelně nasadil režim prezidenta Bašára Asada i některé džihádistické skupiny. Vše také naznačuje tomu, že chemické zbraně využily i Rusko a Severní Korea při likvidaci vybraných, z pohledu tamních režimů „nepohodlných“ jedinců. Nepřispívají takové akce svým způsobem k jisté rehabilitaci chemických zbraní jako prostředku, který se navzdory značnému úsilí vymýtit nepodaří a do budoucna bude nutné s ním počítat?

Rozhodně bych nikdy neřekla, že se jedná o nějakou rehabilitaci chemických zbraní, jejich použití vždy bylo, je a doufám, že vždy bude považováno za krajně neetický, zbabělý a zavrženíhodný způsob boje. Bohužel nelze v žádném případě zcela zamezit možnosti zneužití toxických chemických látek, ať už k teroristickým účelům nebo k likvidaci osob nebo i zničení životního prostředí. Rozvoj chemie a chemického průmyslu a na ně navazujících oborů a odvětví jednoznačně umožňuje zvyšování životní úrovně, ale přináší také odpovídající míru rizika jejího ohrožení. Pro budoucnost bude záležet jenom na lidstvu, jak dokáže, aby převažovaly nemalé klady spojené s využíváním chemických látek nad možnostmi jejich zneužití. Paracelsův citát, že „pouze dávka rozhoduje, je-li látka jedem,“ lze s trochou nadsázky parafrázovat tak, že všechny látky jsou bezpečné, záleží pouze na tom, kdo, jak a za jakým účelem je používá.