ROZHOVOR: Teroristické útoky v Rusku z roku 1999 umožnily Putinovi chopit se moci, míní profesor Aslan

K prvnímu výbuchu došlo 31. srpna 1999 v nákupním centru v Moskvě. Ve srovnání s dalšími explozemi měl malou sílu a napáchal menší škody, byť si vyžádal jeden lidský život. Někteří jej proto do série následných útoků na rezidenční budovy neřadí. Je s odstupem 23 let zřejmé, zda zde byla skutečně přímá souvislost s mnohem tragičtějšími zářijovými událostmi?

Ano, je to zřejmé, protože ten první výbuch z 31. srpna 1999 měl podobnost s dalšími útoky v září téhož roku. Nejspíš, s pětadevadesátiprocentní pravděpodobností, to byl první útok, který pak vyústil v další zmíněné útoky.

Bilance pěti výbuchů v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku byla mimořádně tragická. Zahynulo při nich 307 lidí a více než tisícovka utrpěla zranění. Z čeho pramenil tak vysoký počet obětí a dal se alespoň částečně omezit, vezmeme-li v potaz více než třítýdenní rozmezí těchto explozí?

Nevím, zda se tomu dalo zamezit. Je otázkou, zda ti, kteří stáli za těmito útoky, měli za cíl omezit počet obětí, nebo jim spíš šlo o to, aby počet obětí byl co nejvyšší. Nezapomínejme, že ty útoky se odehrály v obytných domech. Nemýlím-li se, proběhly časně ráno, kdy lidé ještě spali, takže cíl byl jednoznačný – způsobit smrt co nejvíce lidí.

Útoky spolu se snahou islamistických separatistů rozšířit ozbrojené aktivity z Čečenska do Dagestánu vedly k takzvané druhé čečenské válce. Nakolik představovaly pro tehdejší ruské vedení pouze vhodnou příležitost k vojenskému řešení situace v Čečensku, jelikož posílily legitimitu takové operace v očích ruské veřejnosti?

V roce 1999, po první rusko-čečenské válce, chtěl málokdo v Rusku jít do nové války na severním Kavkaze. Společenské nálady byly jednoznačně protiválečné. Ústup z Čečenska, který se odehrál v roce 1996, byl pro Rusko v podstatě dost ponižující. Tudíž bylo třeba, aby ruské společnosti byla zasazena co nejcitelnější rána a zasazena byla právě během útoků v Moskvě, Bujnaksku a Volgodonsku. Spolu s útoky čečensko-dagestánských bojůvek v Dagestánu šlo o legitimní důvod pro novopečeného premiéra Vladimira Putina, aby se ukázal jako silný vůdce a zahájil ofenzivu v Čečensku. Přestože ofenzivu zahájil, v prvních měsících se netvářil, že přijde nějaký masivní útok proti Čečencům. Spíše to bylo prezentováno jako snaha vytvořit nárazový koridor, nárazovou zónu na severu Čečenska, na severu Těreku, aby k podobným útokům nedocházelo. Putin to fázoval. Nejprve to byla omezená operace s cílem vytvořit nárazníkovou zónu, teprve pak se ukázalo, že ruská armáda měla za cíl Čečensko obsadit, což mělo za následek tisíce dalších zmařených životů jak na ruské, tak na čečenské straně.

Oficiální závěr vyšetřování zní, že za útoky z roku 1999 stáli islamisté ze severního Kavkazu. Koluje však mnoho dohadů, spekulací i divokých konspiračních teorií. Nakolik bylo šetření důvěryhodné? Vidíte vy sám v jeho průběhu a závěrech nějaký významný otazník?

Šetření důvěryhodné nebylo. Detaily byly krásně popsány Jurijem Felštinským a Alexandrem Litviněnkem v knize, která v češtině vyšla pod názvem Rusko v plamenech. I dnes si mnozí myslí, že to nebyly divoké konspirační teorie, ale za útoky stála FSB. Je to rukopis FSB, psal jsem o tom i ve své knize z roku 2010 o čečenském konfliktu. Vše nasvědčuje tomu, že za těmi útoky stála buď FSB, nebo nějaké skupiny, které byly FSB dirigované. Mimochodem, ti, kteří byli obviněni, nebyli ani Čečenci, ale Karačajci a příslušníci severokavkazských národů z řad džihádistů, kteří v té době s Čečenci neměli spojitost. Uvědomme si, že násilný čečenský separatismus nebyl propleten se severokavkazskými džihádistickými bojůvkami. S výjimkou čečensko-dagestánských bojůvek působil samostatně a v oblasti severozápadního Kavkazu v té době etablované džihádistické bojůvky ani neexistovaly. Takže s pětadevadesátiprocentní pravděpodobností se dá říci, že za útoky v roce 1999 stála FSB.

Sám jste již zmínil, že krize výrazně posílila podporu tehdejšího ruského ministerského předsedy Vladimira Putina, který v premiérském křesle seděl pouhé tři měsíce. Lze ji považovat za klíčovou událost, která současnému kremelskému vládci otevřela cestu k zisku mocenské hegemonie?

Určitě. To, co se odehrálo v roce 1999, Putinovi pomohlo, aby se prezentoval jako silný vůdce, který je schopen zachránit Rusko před teroristy, džihádisty a tak dále. To byla klíčová událost, která mu umožnila chopit se moci a získat silnou podporu v samotném Rusku z pozice silného vůdce. Myslím, že tak to i bylo zamýšleno ze strany FSB. Připomeňme, že Putin z řad FSB pocházel, byl důstojníkem ruské rozvědky, který měl dobré konexe v politickém establishmentu země. Takže to, co se stalo v roce 1999, bylo zorganizováno tak, aby Putin nejen takříkajíc převzal moc od Borise Jelcina, ale také aby získal silnou podporu napříč ruskou společností, a to se v podstatě povedlo.

Jak jsou dnes po více než dvou desetiletích události z pozdního léta 1999 vnímány v ruské společnosti?

Myslím, že události z roku 1999 zajímají v současné ruské společnosti málokoho. Ti, kteří ty události tenkrát sledovali, například inteligence nebo lidé, kteří vnímali, co se v ruské politice děje, už před lety pochopili, že ony výbuchy byly nejspíš dílem FSB. Poté se odehrála řada kontroverzních událostí typu havárie ponorky Kursk, jejíž posádka byla v zásadě obětována, protože Putin odmítl západní pomoc ve snaze ochránit utajované informace o systémech Kursku. Nebo třeba události v Beslanu v roce 2004, předtím události v divadle na Dubrovce z roku 2002. Podobných velmi zvláštních událostí, za kterými Putin stál nebo o nich rozhodoval, bylo více a stály životy tisíců lidí. Takže si myslím, že spousta lidí chápe rok 1999 jako určitý předvoj toho, co se odehrálo v následujících dvou desetiletích. Ale že by to nějak Rusy trápilo v současné době, to se říci nedá.