Expert varuje před zdánlivým klidem: Írán není poražen, shání zbraně a chystá se na válku

Nejvíce zarážející bylo Laridžáního potvrzení existence „Osy odporu“, což je síť milicí od Libanonu po Jemen. Na rozdíl od dřívějších prohlášení, že jsou to nezávislá hnutí, je Laridžání srovnal s podporou, kterou Washington poskytuje Izraeli. Tím otevřeně přiznal, že Hizballáh, Hamás a šíitské milice jsou prodlouženou rukou Íránu a jeho strategickým odstrašujícím prostředkem. Laridžáního slova tak odhalují režim, který neusiluje o mír, ale prosperuje na trvalé destabilizaci.

Autor konstatuje, že Trumpův přístup k Íránu byl od začátku ostrý. Prezident odmítl iluzi, že by se Teherán mohl umírnit. Rozpoznal, že Írán jedná podle doktríny: lhát, zdržovat a vyčerpávat protivníka, dokud nenastane správný čas k útoku. Přesto není jeho postoj bezohledný, protože dal jasně najevo, že Spojené státy neusilují o nekonečné války a ponechávají Íránu otevřené dveře ke změně kurzu. Laridžáního slova jen potvrzují, že Trump měl pravdu. Írán se nemoderuje, pouze přeskupuje svůj přístup.

Na první pohled se může Teherán jevit slabší než kdy dříve. Hizballáh přišel o velitele, Hamás je po téměř dvou letech války v troskách a šíitské milice v Iráku se začaly zaměřovat spíše na ropné bohatství než na americké základny. I Húsíové ztichli poté, co symbolicky vystřelili rakety na Izrael. Ale zdání klame. Laridžání uvedl, že se jedná o dočasné neúspěchy. Nová „Nejvyšší rada obrany“ dostala za úkol napravit systémová selhání a urychlit programy na výrobu raket a dronů. Ticho neznamená kapitulaci, ale další strategii. 

Sázka režimu na zástupné subjekty jen zdůrazňuje nebezpečí, které Írán představuje. Propojení s regionálními konflikty, jako jsou Hizballáh v Libanonu, Hamás v Gaze, šíitské milice v Iráku a Húsíové v Jemenu, jsou nástrojem, jak vyvíjet tlak za hranicemi a zároveň chránit samotný režim. Právě z tohoto důvodu představuje mír v regionu pro Teherán existenční hrozbu.

Nic to nedokazuje lépe než Abrahamovy dohody. Tím, že prezident Trump podpořil normalizaci vztahů mezi Izraelem a arabskými státy, vytvořil pro íránský revoluční projekt nejsilnější protiklad. Dohody nabízely Blízký východ organizovaný na základě obchodu, bezpečnostní spolupráce a soužití – tedy vše, čeho se Írán obává. Není náhodou, že zástupci Teheránu tak divoce útočí na mírové iniciativy. Masakr Hamásu ze 7. října měl za cíl narušit normalizaci.

Libanon nabízí jasný příklad toho, jak Írán jedná. Poprvé po mnoha letech pověřila vláda armádu, aby připravila plán na odzbrojení Hizballáhu. Tato skupina, která byla vážně oslabena po izraelských úderech, čelí silnému tlaku. Přesto se brání pomocí sektářských hrozeb a politické paralýzy. Hizballáh označuje odzbrojení za útok na šíitskou komunitu v Libanonu, zatímco Írán ho chválí za odpor vůči cizí intervenci. Cílem je udržet zemi natolik rozvrácenou, aby mohla nadále sloužit jako íránská základna.

Z toho vyplývá jednoznačné ponaučení: tento cyklus může narušit pouze neúprosný tlak. Dialog bez následků Teherán povzbudí. To, co je nyní potřeba, je odhodlání zavést reálné náklady. Jedná se o ochromující sankce, které by znemožnily íránský vývoz ropy, koordinované kroky k uškrcení nelegálních finančních sítí a v případě nutnosti i rozhodné údery proti vojenským cílům.

Donald Trump viděl tuto skutečnost naprosto jasně, více než kterýkoli jiný vůdce před ním. Pochopil, že mír na Blízkém východě nelze udržet na základě zbožných přání, ale díky síle, ostražitosti a ochotě jednat. Spojené státy by měly postupovat se stejnou jasností. Írán se totiž nikdy dobrovolně nevzdá svých zbraní. Bude pokračovat v přeskupování, dokud ho někdo nezastaví.