GLOSA: Stoleté výročí Mussoliniho nástupu k moci je varovným prstem ve stávající krizi

Fašismus počátkem dvacátých let minulého století čerpal sílu z problémů liberálního a ústavního státního zřízení. Za jejich vrchol byl široce považován marasmus první světové války a následný ekonomický i politický rozvrat poměrně mladého italského národního státu. Tváří v tvář této krizi oslabovala přitažlivost konceptu občanských práv a individuálních svobod. Naopak rostla atraktivita silného státu a podrobení jedince pomyslné kolektivní vůli.      

Hnacím motorem nástupu fašismu nebyl pouze odpor k demokracii jako takové či vyhrocený nacionalismus, který namísto racionality stavěl do popředí romantizující představy a emoce. Hnutí výrazně profitovalo z poválečné hospodářské a sociální krize, jeho myšlenky silně rezonovaly v marginalizovaných segmentech společnosti. Původní fašistický program se v mnoha směrech vymezoval proti volnotržnímu kapitalismu a obsahoval prvky, které lze i dnešní optikou označit za populistické.

Vysoká nezaměstnanost plynoucí z poválečné demobilizace a nevyhnutelného útlumu zbrojního průmyslu vedla k hledání alternativ vůči existujícímu řádu. Fašismus nepředstavoval jedinou. Konkurovala mu především komunistická ideologie, k níž se část společnosti napříč Evropou upínala na pozadí bolševického experimentu v Rusku. A právě Itálie se na počátku dvacátých let nacházela na prahu možné radikálně levicové revoluce. Část elit se i proto přiklonila k fašistickému hnutí, které v jejich očích představovalo pomyslnou hráz proti takovému vývoji.

Nástup Mussoliniho do čela vlády proběhl po nátlaku fašistických milicí, které od 26. října 1922 obkličovaly italskou metropoli v rámci známého „pochodu na Řím“. Po třech letech, během nichž docházelo k vraždám politických odpůrců i systematickému potlačování relevantní opozice, Mussolini oznámil, že fašisté si nárokují absolutní moc v zemi a od sklonku roku 1925 vládl duce jako nikým a ničím omezovaný diktátor. Ve chvíli, kdy se ukázalo, že ekonomické výsledky fašistického režimu nejsou (i na pozadí velké hospodářské krize) příliš oslnivé, již absence politického pluralismu limitovala možnost projevů nespokojenosti.   

Připomínáme-li si nástup fašismu, neměli bychom zapomínat na jeho silné sociální kořeny, z nichž může i dnes pramenit hrozba pro demokracii. Průzkum centra Censis ze sklonku roku 2019 například odhalil, že téměř polovina Italů (48,2 %) preferuje vládu mesiášského vůdce, který není nikomu odpovědný. Nejsilněji byl tento názor příznačně zastoupen mezi chudší a méně vzdělanou části obyvatelstva – přihlásilo se k němu 67 % respondentů, kteří se označili za pracující třídu. Právě na tento segment společnosti, a to v celé Evropě, tvrdě dopadá i současná krize vyvolaná pandemií nemoci covid-19 a následným vojenským útokem Ruska na Ukrajinu.

Znepokojivým mementem může být skutečnost, že jen pár dní před kulatým výročím Mussoliniho nástupu do premiérského úřadu stanula v čele italské vlády Giorgia Meloni, lídryně krajně pravicové strany Bratři Itálie. Její personální i ideové kořeny v postfašistickém Italském sociálním hnutí jsou názornou ukázkou toho, že marginalizované vrstvy společnosti zahnané do existenčních potíží mohou dnes, podobně jako před sto lety, spatřovat východisko v radikálních krocích a odklonu od existujícího řádu.   

Výročí Mussoliniho nástupu přichází svým způsobem v příhodnou dobu. Evropským demokratickým politikům – tuzemské nevyjímaje – může v kombinaci s aktuálním děním v Itálii hlasitě připomenout, jakým směrem by se mohl ubírat další vývoj, pokud si vlády neuvědomí hloubku současné krize a nepřijmou skutečně účinná opatření, která udrží elementární smír mezi jednotlivými segmenty společnosti a zamezí příklonu nejohroženějších vrstev ke zdánlivě svůdným radikálním, nebo rovnou antisystémovým řešením.

Autor je historik.