Inaugurační projev prezidenta Slovenské republiky Petera Pellegriniho

Vážená paní předsedající, vážení předsedové,

vážený pane předsedo a místopředsedové Národní rady Slovenské republiky,
vážený pane premiére, který se zotavujete z ran po atentátu a sledujete nás z povzdálí,
vážený pane předsedo Ústavního soudu,
vážení členové Národní rady,
vážení členové vlády Slovenské republiky,
Excelence, vážení hosté, vážená rodino, vážení přátelé!

Dovolte mi, abych Vám z celého srdce poděkoval za Vaši účast na tomto významném okamžiku, kterým je inaugurace nejvyššího ústavního představitele Slovenské republiky. Jsem upřímně šťastný, že mohu prožít tento vzácný okamžik ve vaší přítomnosti. Nyní se však obracím na ty, kteří se rozhodli obsadit úřad prezidenta a nemají možnost zde dnes být s námi – na všechny občany Slovenské republiky.

Vážení spoluobčané, milí Slováci!

Stojím zde před vámi v nejdůležitějším okamžiku svého dosavadního života. A víří ve mně obrovské množství pocitů. Hrdost při pohledu na naši vlajku a vděčnost za poznání, které mi léta dala ve službě lidu Slovenska. Radost z vaší přítomnosti a lítost, že jeden z nejdůležitějších lidí v mém životě, můj otec, už nemůže být mezi námi. Mé osobní emoce jsou hluboce přemoženy obrovskou zodpovědností, kterou jsem na sebe právě vzal.

A přesto tento výjimečný okamžik není o mně. Přestože je prezident se všemi svými chybami a nedokonalostmi živou osobností, je také symbolem země, reprezentantem lidu doma i v zahraničí a nedílnou součástí demokratického a ústavního uspořádání Slovenska.

Nestojím tu dnes ze svého vlastního rozhodnutí. Stojím zde, protože před dvěma měsíci jsem byl vyslán do nejvyšší ústavní funkce druhým nejvyšším počtem voličů v historii. Jsem jim vděčný za tento mimořádně silný mandát, hluboce si vážím jejich důvěry a věřím, že ji nikdy nezklamu.

Ale dnes mluvím ke všem občanům Slovenské republiky. Dokonce i těm, kteří volili někoho jiného. Mluvím k nim s nadějí, že můj výkon ve funkci prezidenta bude jednoho dne hoden jejich úcty. A mluvím i k těm, kteří vůbec nevolili, protože i oni jsou plnoprávnými členy slovenské společnosti a podílejí se na jejím utváření.

Mluvím s každým člověkem na Slovensku s přesvědčením, že se cítí být pevnou součástí společenství občanů Slovenské republiky. Mluvím s ním, aby věděl, že chci být i jeho prezidentem.

Je to obvyklá výbava hlavy státu převzít svůj úřad s takovým slibem. Jsem však přesvědčen, že nikdy předtím nebyl tento slib tak důležitý. Protože žijeme v extrémně těžké době, kdy se hroutí naše dlouhodobé jistoty a mnoho lidí má pocit, že se jim obrátil svět vzhůru nohama. A jejich život je více než kdy jindy plný negativních emocí, které ho bohužel ještě zhoršují.

V posledních letech jsem několikrát procestoval Slovensko od Malacky po Medzilaborce, od Oravské Polhory po Komárno. Viděl jsem mnoho dobrého a nadějného v očích tisíců Slováků. Ale také jsem v jejich očích viděl spoustu strachu, frustrace a někdy i hněvu.

Ale prosím – neobviňujme lidi za jejich pocity. Mějme pochopení nejen pro názory odborníků a elit, ale také pro Jozefa Maka – "muže z milionu". Život takových lidí byl po mnoho let obklopen jistotami, které tvořily pevnou oporu jejich vnějšího i vnitřního světa. A najednou jsou tyto jistoty pryč.

Pryč je jistota míru, která byla po mnoho desetiletí samozřejmostí. Přestali jsme oceňovat její nesmírnou hodnotu, protože válka pro nás byla jen pojmem z učebnic dějepisu. A najednou je tady, na dohled od našich východních hranic.

Přímo v ulicích potkáváme vyděšené tváře uprchlíků z Ukrajiny, z nichž mnozí si zachránili život. V duchu naší tradiční pohostinnosti jsme nabídli večeři, ubytování a pomocnou ruku. Ale jejich vyděšený pohled, plný zoufalství a nekonečné tragédie, v nás zničil jistotu, že válku budeme navždy znát jen z vyprávění našich prarodičů.

Jistotou mnoha lidí byla také víra, že skutečný svět je ten, který každý vidí z okna svého domu. Může si k němu přivonět nebo se ho dotknout, lidé v něm jsou živí a zná je jménem. A najednou čelí realitě nového, virtuálního světa, ve kterém jeho děti či vnoučata žijí častěji než v tom skutečném. A v tomto digitálním světě neexistují žádná skutečná pravidla, skutečné peníze se nevyplácejí, skutečné hodnoty se nevytvářejí. A co je nejdůležitější, neplatí v něm staleté pravdy, protože dnes je to, jako by každý měl právo na to své.

Celé generace lidí si také nesly jistotu, že o jejich úspěchu v životě rozhodne především poctivá práce. Že budou každý den chodit do své továrny, zdokonalovat své řemeslo, předávat to nejlepší ze sebe ve školách nebo nemocnicích a jejich životy se trvale zlepší. A najednou jim mnoho dovedností nebo znalostí nestačí, protože se v rychle se měnícím světě stávají zbytečnými.

A poslední ranou zmatku v myslích mnoha lidí byla událost před několika týdny, která nemá v našich moderních dějinách obdoby. Po desetiletí jsme žili ve víře, že moderní Slovensko dokáže vyřešit všechny své krize demokratickou a ústavní cestou. Vždyť jsme po sobě nestříleli ani v době, kdy padal starý režim – a tuto změnu jsme v učebnicích dějepisu vydali v sametovém vydání. Každý jednotlivý politický problém byl nakonec vyřešen ve volebních místnostech, každý z nich byl rozhodnut jediným soudcem, jedním držitelem moci. Občan Slovenské republiky.

A najednou před našima očima donekonečna vidíme zpomalené záběry na předsedu vlády legitimní a demokratické slovenské vlády, jak padá k zemi pod kulkami atentátníka, které jen o vlásek míjejí jeho životně důležité orgány. A spolu se zdravím premiéra také ukončují naši jistotu, že se něco podobného na Slovensku nikdy nestane.

Nedivím se nikomu, komu zničení těchto jistot způsobuje zmatek, frustraci nebo zoufalství. A nepřekvapuje mě hněv, který skutečné nebo domnělé nespravedlnosti vyvolávají.

Příliš mnoho jistot bylo zničeno, příliš mnoho nespravedlností a nenávisti se zrodilo.

Pandemie covidu ukončila kromě mnoha lidských životů také víru, že svět se bude vyvíjet jen k lepšímu a každá nová generace bude žít lépe než ta předchozí. Po smrtícím viru přišla energetická krize, pak ekonomické problémy a nakonec válka plná lidského utrpení. Na Slovensko přišlo v posledních letech hodně špatného i zpoza jeho hranic.

Když se živí tvorové ocitnou ve vnějším nebezpečí, instinktivně se shluknou, aby lépe čelili nebezpečí. Zatím jsme se nestihli sejít.

Již několik let upozorňuji na to, že Slovensko je rozděleno vysokou mentální zdí, za kterou na sebe pokřikují dvě oddělené skupiny společnosti. Dnes je tato zeď již pokropena krví. A nemá-li k němu nikdy přibýt další, musíme tu zeď zbořit společně.

Jsme jeden národ, jedna komunita, jedno Slovensko. Budeme-li spolupracovat, budeme mnohem lépe schopni vypořádat se se všemi obtížnými výzvami, které před námi leží. A naše historie ukazuje, že je to možné.

Připomeňme si, jak kdysi rozdělené Slovensko 19. století sjednocovala spisovná slovenština, kterou společně podporovala evangelická rodina Štúrů a katolický básník Ján Hollý.

Připomeňme si, jak se díky dohodě a konsensu zrodilo Československo, první demokratický životní prostor slovenského národa. A to nejen díky dohodě slovenského velikána Milana Rastislava Štefánika s pány Masarykem a Benešem, ale také díky konsensu všech představitelů slovenského národa na Martinském sněmu a v Martinské deklaraci.

Vzpomeňme si, jak ve Slovenském národním povstání staří i mladí, muži i ženy, komunisté s občanskými a sociálními demokraty, Slováci a mnoho dalších národů bojovali bok po boku proti okupantům. A v tomto spojení proti fašismu byly desetitisíce lidí ochotny obětovat své životy za svobodu.

Vzpomeňme si, jak jsme se nadchli pro myšlenku socialismu s lidskou tváří a odmítli jeho smrt pod pásy zahraničních tanků. Jak jsme společně přivítali listopadové změny v naději na lepší, svobodnější a důstojnější život. A jak jsme se díky lidskému a společenskému konsensu nakonec stali hrdým a suverénním státem a později suverénním členským státem Evropské unie a Severoatlantické aliance.

To jsou vzácné příklady toho, co naléhavě potřebujeme i dnes. Soudržnost, jednota a společná snaha o dosažení cíle. Musíme vybrat to nejlepší z naší historie a jejích osobností.

Potřebujeme soudržnost tří prutů Svätopluk.

Potřebujeme víru Cyrila a Metoděje.

Potřebujeme básně Andreje Sládkoviče a vizionáře Ľudovíta Štúra.

Potřebujeme telegrafické spojení Jozefa Murgaše a energii turbín Aurela Stodoly.

Potřebujeme diplomacii a odvahu Milana Rastislava Štefánika.

Ale také lidskost Alexandra Dubčeka.

Pokud se necháme inspirovat tím, co se nám již v minulosti podařilo, budeme schopni nejen konkurovat nejvyspělejším zemím světa, ale také být v této soutěži úspěšní.

Ale prosím – nezaměňujme účel s prostředky. Naše vzájemné porozumění a smíření je pouze nezbytným předpokladem pro obnovení chybějících jistot v našich životech a obnovení pevných základů našeho světa.

Musíme si být jisti, že uděláme vše, co je v našich silách, abychom dosáhli míru, a nikdy nedovolíme, aby se válečný konflikt rozšířil dále za naše hranice. Koneckonců, touha po míru je přirozená a rozhodně není oslavou agresora.

Musíme si být jisti, že žijeme na bezpečném místě, kde se nebojíme vyjít na ulici nebo poslat děti do školy.

Musíme si být jisti, že ani zdravotnictví, ani vzdělání nejsou komodity, které jsou dostupné výhradně bohatým.

 
Musíme si být jisti, že ve stáří, nemoci a těžkých životních zkouškách se můžeme spolehnout na pomocnou ruku státu, který nás nenechá napospas osudu.

Musíme se ujistit, že zanecháme Zemi obyvatelnou pro naše děti a jejich děti, abychom pochopili smysl všeho, co děláme pro budoucí generace.

Musíme si být jisti, že bez ohledu na náš původ, víru, barvu pleti nebo orientaci jsme plnohodnotnými členy slovenské společnosti.

Musíme si být jisti, že naše poctivá práce a duchovní bohatství, které po sobě zanecháme, budou oceněny bez ohledu na politický režim, v němž byly vytvořeny.

Všechny tyto jistoty se mohou stát novými pevnými základy našich životů a poskytnout jim podporu, kterou dnes mnoha lidem na Slovensku chybí.

Vážené dámy, vážení pánové,

Léta mluvím o potřebě smíření a jednoty. Léta se mě lidé ptají, na čem lze takovou národní soudržnost stavět. A já jim léta odpovídám, že naše spojení musí být PRO něco, a ne PROTI něčemu nebo PROTI někomu.

Můžeme se sejít a společně pracovat na úkolech, které jsem právě vyjmenoval. Můžeme se však pokusit najít ještě silnější tmel. Společné hodnoty, které nám poskytnou kompas, když dočasně ztratíme směr.

Vybudovali jsme stát na zelené louce. Jsou to jeho základy, jeho beton, jeho hardware. Jsou to pevné věci, ale solidnost bez života nestačí. Každý základ potřebuje stěny a střechu. Každý beton potřebuje oživit zeleň, každý hardware potřebuje svůj software. A naše zdi, naše zeleň a náš software by měly být hodnoty, na kterých se můžeme jako národ a občané Slovenské republiky sjednotit. Slušnost, respekt, svoboda, vzájemný respekt a solidarita.

Musíme naplnit naši státnost něčím, co si každý občan Slovenské republiky ponese v sobě jako součást své osobnosti. Něco, co přesvědčí i mladé lidi, aby se po ukončení studia vrátili. Což také nutí Slováky v zahraničí, aby zůstali Slováky ve svých srdcích.

Pro mě, jako nového předsedu, jsou tyto hodnoty jasné a velmi jednoduché. Stát, národ, rodina a člověk.

V duchu svého dlouholetého politického přesvědčení hovořím o silném státu, který je svým občanům vždy pomocí a službou, nikdy ne přítěží. Který je vnitřně silný svou schopností pomoci každému, kdo jeho pomoc potřebuje, a postarat se o člověka od kolébky až do hrobu. Silný svou schopností vstoupit tam, kde trh selhává, a postarat se o nápravu.

Ale mluvím také o státu, který je silný navenek. Protože je schopna chránit své hranice, naplňovat zájmy vlastního národního státu a nárokovat si své místo u světového stolu, kde se přijímají společná a důležitá rozhodnutí.

Mluvím-li o národě, plně se hlásím k Ústavě Slovenské republiky, jejíž preambule začíná slovy "My, slovenský národ!" Velmi dobře vnímám, jak pomalu přestává být v rámci politické či verbální korektnosti o národě ani na místě. Říkám však velmi jasně: slovo národ se nikdy nesmí stát obětí politické korektnosti! Plně respektuji každého občana Slovenské republiky, bez ohledu na to, k jakému národu patří. Ale jsem přesvědčen, že slovenský národ má právo na historickou skutečnost, že demokratická Slovenská republika vznikla jako nástroj jeho sebeurčení!

Když mluvím o rodině, mluvím o skutečné základní buňce slovenské společnosti. A jeho základní hodnotou by neměla být vnější znamení, ale hlavně vnitřní znamení. Ať už je to skutečná opora, zázemí, místo předávání hodnot a formování osobnosti pro své členy. S rukama, na kterých smíme plakat. Rodina je místem, kde slova matka, otec, bratr nebo sestra získávají svůj pravý význam, kde se učíme tolik potřebné mezigenerační solidaritě, která byla vždy tmelem našeho národa. Rodina je místem, kde oprávněně hledáme porozumění v nejtěžších životních zkouškách.

A nakonec je tu muž. Jsem pevně přesvědčen, že právě ten člověk by měl být středem pozornosti státu. Je to člověk, který si zaslouží pomoc státu od narození až do důstojného stáří. Nerodíme se se stejnými schopnostmi a stejnými předpoklady. Ale každý si zaslouží stejnou šanci a stejnou startovní čáru. Děti nesmí trpět za chyby svých rodičů, protože si nevybrali, do jaké rodiny nebo prostředí se narodili. A nikdo by neměl být trestán za to, ve kterém koutě Slovenska se rozhodl žít, pracovat a starat se o rodinu.

Vážené dámy, vážení pánové,

Je věcí celospolečenské diskuze o tom, na jakých hodnotách se rozhodneme pracovat a vědomě rozvíjet v každém člověku. Tato diskuse může být snadno politická. Nepodléhejme nyní mylnému názoru, že spor musí zmizet z politiky. Patří tam zcela přirozeně, koneckonců politika má být místem výměny názorů a také bojů za své myšlenky a hodnoty. Ale tento boj musí mít svá vlastní pravidla.

Politika nesmí rozdělovat rodinu u stolu s nedělním obědem.

Nesmí rozdělovat dlouholeté přátele a kolegy na pracovišti.

Nesmí se stát hnací silou negativních a destruktivních emocí, které ve společnosti dřímají.

Netolerujme vědomé šíření zla a nenávisti. Poznáme to velmi snadno. Není to útok na ideje, ale je to útok na hlavu politického oponenta.

Nedopusťme, aby byli lidé uráženi za své politické názory. Nepochopená, zklamaná a uražená politická ega se musí především podívat do zrcadla a neobviňovat své spoluobčany a voliče ze svého selhání.

Nezpochybňujme verdikt voličů jen proto, že se nám nelíbí. Respektování výsledku voleb je samotným základem demokratického systému a nezbytným předpokladem pro řešení politických sporů ve volebních místnostech a už nikdy se zbraněmi na náměstích.

Ať už však naše definované hodnoty budou jakékoliv, jejich překročení by mělo znamenat opuštění prostoru, který je společnost ochotna tolerovat. Jedinec, který tyto hodnoty porušuje, musí vědět, že se svým vlastním rozhodnutím tlačí na okraj společnosti, protože ta takové porušování prostě nepřijímá a nepřijme.

Vážené dámy, vážení pánové,

Definování společensky přijímaných hodnot a společné vize je nejlepším předpokladem pro to, abychom jako národ uspěli v této nelehké době. Dnešní situace však zašla příliš daleko na to, abychom čekali, až uspějeme. Slovensko potřebuje lék právě teď. A já jsem tento lék nabídl ve své prezidentské kampani a budu ho nabízet ze všech sil z prezidentského paláce. Je to mír.

Je nesporné, že politici, tvůrci veřejného mínění a média mají obrovský podíl na vyznění veřejné debaty, na tom, kam se tato debata bude ubírat a jaký bude její výsledek. Ale v konečném důsledku je stav společnosti výsledkem rozhodnutí každého z jejích členů. Je jen na každém z nás, zda dáme volný průchod negativním emocím, nebo zda budeme majákem míru a dobré vůle pro svou rodinu, přátele či kolegy.

A proto se dnes ptám všech svých spoluobčanů:

Každý z nás se musí ptát sám sebe, jak může alespoň malým způsobem přispět ke zklidnění společnosti.

Je to zásadní úkol, před kterým dnes stojí politici, tvůrci veřejného mínění, ale i média. Ale najít hodnoty, na kterých se jako společnost shodneme a které ctíme, je úkol pro každého z nás, pro pět a půl milionu lidí!

Jako prezident jsem připraven pro to udělat vše, co je v mých silách.

Vážené dámy, vážení pánové,

Jsem přesvědčen, že je třeba vrátit do společenského života základní prvky úcty ke státu, k jeho symbolům a v tomto smyslu k práci prezidenta republiky. Pokud však někdo očekává, že budu velkolepá podívaná, bude zklamán.

Prezidentova práce by neměla spočívat v teatrálních a falešných gestech, která mohou navenek vypadat dobře a pár dní o nich budou hezky psát média. Výkon úřadu prezidenta musí být o každodenní poctivé práci pro lidi. Ne kvůli gestům, ne kvůli potlesku médií, ale kvůli lidem. Lid je nositelem moci a propůjčuje ji pouze všem politikům, včetně prezidenta. A právem očekávají náležitou pozornost a skutečné výsledky.

Druhý historicky nejsilnější mandát přímo voleného prezidenta mě zavazuje být oporou pro každého jednotlivého občana v každé situaci. Zavazuje mě k tomu, aby se na mě lidé mohli spolehnout a nemuseli se za mě za žádných okolností stydět.

Teprve nedávno jsem složil přísahu hlavy státu, jak předepisuje ústava. Je velmi stručný, aby zahrnul to podstatné. Ale můj osobní slib pana prezidenta vám, občanům Slovenské republiky, je ještě trochu širší.

Chci vám slíbit, že sjednotím Slovensko, kde spolu žijí lidé různých národností, náboženství, světonázorů, orientací a ras. Budu hledat způsob, jak dát všem lidem pocit soudržné komunity, která může táhnout za jeden provaz a posouvat svou vlast směrem k lepší budoucnosti.

Národní zájmy Slovenské republiky pro mě budou důležitější než potlesk celebrit, oslavy médií nebo chvála světových lídrů. Sebevědomé a hrdé Slovensko, lidé, národ a stát pro mě budou vždy na prvním místě. Slovensko bylo, je a zůstane pevnou součástí Evropské unie a Severoatlantické aliance – ale nikdy se v nich nebude bát promlouvat svým suverénním hlasem.

Budu také pracovat na zdravých vztazích se všemi našimi sousedy. S českým národem jsme doslova spojeni rodinnými vazbami. S úctou hledíme na Polsko, které dalo světu velkého papeže. Nikdy nezapomeneme, že Rakousko bylo útočištěm mnoha lidí v dobách útlaku a s Maďarskem jsme po staletí společně kráčeli dějinami. Chceme Ukrajině pomoci, aby se mohla dočkat spravedlivého míru a následné obnovy.

Budu usilovat o vytvoření silného a pečujícího státu, ve kterém bude lidská bytost středem pozornosti od narození až do důstojného stáří. Stát, který je založen na principu sociální spravedlnosti a který může pomoci všem, kteří jeho pomoc potřebují.

Budu usilovat o politiku, v níž bude existovat základní kultura, respekt a důstojnost. Politiku, ve které se nerozhoduje o tom, kdo bude hlasitěji křičet a kdo bude co nejvíce urážet politického oponenta, ale kde rozhoduje schopnost pracovat pro lidi a především plnit své sliby.

Prezidentský palác nabídnu jako místo, kde se může zrodit dlouhodobá vize Slovenska. Kde se mohou u jednoho stolu sejít jak opoziční politické strany, tak skuteční experti, aby diskutovali o vizi nikoli na jedno volební období, ale na desítky let dopředu.

Budu aktivně nabízet vizi jednotného a soudržného národa, který se dokáže sjednotit pro společný cíl a který může v této jednotě uspět ve srovnání s nejúspěšnějšími zeměmi světa. Nabídnout vizi klidného a důstojného života pro všechny lidi na Slovensku. To je můj plný slib jako prezidenta.

Vážené dámy, vážení pánové,

Milan Rastislav Štefánik shrnul do tří slov základ toho, co by mělo utvářet naše životy. "Věřte, milujte, pracujte."

Je to víra, která nám pomáhá překonávat překážky.

Je to láska, která dává našemu životu smysl.

A je to práce, kterou sdílíme plody svého života s druhými a která nás posouvá kupředu.

Kéž nás tato tři slova sjednocují na přímých a trnitých stezkách. Společně máme vše, co je potřeba k tomu, abychom kráčeli po obou těchto cestách pevně, důstojně a s nadějí.

Vážení spoluobčané,

Znám vás, Slováky, a mám vás upřímně rád. Potřásl jsem si rukou s tisíci z vás a byl jsem ve všech slovenských regionech. Vím moc dobře, jak žijete, co vás trápí a o čem sníte. Je to poznání, které nelze ničím nahradit. S tímto vědomím jsem připraven udělat pro vás vše, co je v mých silách.

Kéž Bůh žehná slovenskému lidu, kéž Pán Bůh ochraňuje naše Slovensko!