Jak autoritářské režimy šíří vliv? Čína realizuje projekty po celém světě, Rusové používají místo investic sílu

Média minlý týden informovala o úniku tajných dokumentů Kremlu, které obsahují plány na posilování vlivu v pobaltských zemích. Jde zejména o podporu ruské menšiny, udržování ruského jazyka ve školách a oslabování prozápadních nálad a přesvědčení ve společnosti. Stejně tak ruský prezident Vladimir Putin plánuje ovládnout Bělorusko a Moldavsko. Všechny plány mají stejný časový rámec – má se to povést už do roku 2030.  

Rusko šíří svůj vliv nejen v sousedních zemích. Prostřednictvím Wagnerovy skupiny pod taktovou Jevgenije Prigožina se Moskva angažuje v Súdánu a několika dalších afrických zemích. Jejich motivací jsou většinou drahé kovy a v rámci možností tichý vzdor proti vlivu západních demokratických zemí v čele se Spojenými státy. Detailněji se afrických případem s důrazem na nynější súdánskou krizi přehledně zabývaly také EuroZprávy.cz. 

Vliv se Kreml snaží šířit i v Latinské Americe. Už bývalý Sovětský svaz měl navázal dobré diplomatické vztahy například s Kubou, Nikaraguou a Venezuelou. Hlasování ve Valném shromáždění Organizace spojených národů o odsouzení ruské agrese proti Ukrajině těsně po začátku invaze ukázalo na to, kde Moskvu ještě úplně nezavrhli.  

Hlasování se z Latinské Ameriky zdrželi například Salvador či Bolívie. Kuba a Venezuela rovněž, Nikaragua dokonce hlasovala proti odsouzení. Na africkém kontinentu hlasovaly proti Demokratická republika Kongo a Eritrea. kde mají Rusové navázané rovněž dobré diplomatické vztahy a působí zde jejich vlivové skupiny v čele s wagnerovci.  

Srbsko na křižovatce mezi třemi vlivy 

Rusko svůj tradiční vliv v Evropě velmi rychle ztrácí. Při výše zmíněném hlasování pro odsouzení agrese hlasovalo dokonce i Srbsko, které je pokládáno za zemi Moskvě nakloněnou. Před nedávnem proběhly snahy o posílení vztahu s Kosovem. To aspiruje na místo v OSN i Evropské unii, ta však vyžaduje minimálně normalizaci vztahů s Prištiny s Bělehradem.  

Prezident Alexandr Vučić sice v lednu uvedl, že Srbsko už „není nadšené“ ze vstupu do EU, nicméně stále nesouhlasí s ruskou invazí. Podle odborníků dlouhodobě lavíruje mezi přátelstvím s Ruskem a vstupem do EU. Země má kandidátský status od roku 2012 a Vučić sám prohlásil, že bez členství v EU by Srbsko bylo „ekonomicky a politicky ztraceno“.  

Právě Bělehrad tvoří evropský „oslí můstek“ mezi Moskvou a Pekingem. EU i přes zdrženlivost schválila grand pro Srbsko v hodnotě 600 milionů eur a asistenční balíček 2,2 miliardy eur pro podporu transformace státu. Přesto zde působí právě komunistická Čína, která se za posledních deset let stala zásadním hráčem na srbském trhu a využívá absence unijních omezení v zemi.  

Nabízí Bělehradu nízkoúročené půjčky na infrastrukturní projekty. Tyto půjčky poskytují čínské banky, díky čemuž se vytváří hlubší vztah mezi vládami Bělehradu a Pekingu. Výzkum Balkan Barometer podle serveru E15 poukázal na to, že 57 % Srbů si přeje navázat hlubší ekonomické vztahy s EU, 47 % s Ruskem a 41 % s Čínou. Respondenti mohli vybírat z více možností.   

Srbsko se teď nachází ve složité situaci, kdy ve své zemi potřebuje jak evropské, tak ruské i čínské investice. Už z tohoto důvodu je pro Bělehrad složité uvalovat sankce na Putinův režim, protože ho může v takovém případě čekat ještě dlouhá cesta do EU s přerušenými vztahy s Moskvou. Vučić obecně uznává, že Putinova invaze proti Ukrajině je špatná, přesto sankce prozatím odmítá. 

Hříšný tanec Pekingu, Minsku a Teheránu 

O rostoucím čínském vlivu ve světě EuroZprávy.cz psaly nedávno. Číně se podařilo zařídit schůzku mezi Saúdy a Íránci, kteří přerušili své vzájemné diplomatické vztahy v roce 2016 po útoku davů na saúdskou ambasádu v Teheránu a následující odvetné popravě šíitského muslimského duchovního v Saúdské Arábii.  

Pro západní země jsou problémem narušené, a prakticky žádné, vztahy s Teheránem. Obnovení diplomatických vztahů mezi těmito arabskými mocnostmi může znamenat i oddálení Rijádu, který je jedním z nejbližších spojenců Západu v regionu.  

Čína se navíc angažuje i u již tradičního spojence Moskvy, běloruského diktátora Alexandra Lukašenka. Ten letos v březnu letěl mimo jiné do Teheránu, kde získal uvědomění, že se údajně Írán a Bělorusko vzájemně potřebují. Prezident Íránu Ebráhím Raísím po setkání dodal, že je Teherán připraven podělit se s Minskem o své zkušenosti s obcházením západních sankcí.  

Lukašenko letos po dlouhé době zavítal do zemí mimo bývalý Sovětský svaz. Konkrétně do Spojených arabských emirátů a Zimbabwe, kde ho dokonce obdarovali vycpaným lvem. Zimbabwský prezident Emmerson Mnangagwa od něj dostal traktor.  

Začátkem března ale především běloruský diktátor zavítal na několik dní do Číny. S vůdcem Si Ťin-pchingem podepsal šestnáct dokumentů týkajících se průmyslové nebo vědecko-technické spolupráce. Peking navíc plánuje Minsku poskytovat půjčky. Seznam zprávy s odvoláním na informace Institutu pro studium války upozornily, že nové dohody mohou usnadnit Číně tajný dovoz vojenského materiálu do Ruska prostřednictvím Běloruska.  

Ukrajinský ministr vnitra Vadim Denysenko však zastává jiný názor. Podle něj jde o snahu Lukašenka vymanit se z ruských spárů. Čína samostatné Bělorusko potřebuje kvůli diverzifikovanému přístupu do Evropy pro čínské zboží. Jedna z cest tím pádem má vést přes Bělorusko. 

Čínská soft-power je účinná  

Rusko k šíření vlivu přistupuje obdobně. Z Běloruska už více méně vazala má, nicméně problém má se zbytkem světa. Poslední data Světové banky z roku 2021 ukazují, že zatímco Čínská lidová republika měla hodnotu hrubého domácího produktu téměř 18 bilionů dolarů, což ji řadilo na druhé místo na světě za Spojené státy s 23,3 biliony, Rusko se nacházelo na 11. pozici s 1,7 bilionu dolarů. Řadilo ho to za Korejskou republiku, Kanadu, Itálii, Francii i Velkou Británii.  

Moskva tím pádem nemůže svůj ekonomický vliv projektovat do jiných částí světa tolik, jako její konkurence. Konkrétně Čína dokáže podle zprávy projektu Sinopsis zaměřovat své lokální cíle vždy na jednu zemi. Například v zemích bohatých na přírodní zdroje, jako jsou Angola, D. R. Kongo nebo Zambie, má jiný systém než v Džibutsku, kde má svou první zahraniční vojenskou základnu a na ostrově Mauricius s jeho strategickou geografickou polohou.  

V různých afrických zemích žije také početná čínská komunita. Od konce minulého století se více než zosminásobila. Nejvíce Číňanů žije v Jihoafrické republice, Angole a Nigérii. Ne všichni členové těchto komunit jsou však vůči Komunistické straně Číny jednotní, takže přítomnost čínských občanů automaticky nemusí znamenat úspěch při uplatňování zájmů Pekingu.  

Mezi ně patří zejména šíření čínského systému vládnutí, který mnoha africkým zemím není zrovna po chuti. Pro Peking jsou důležité kontakty v obchodních a politických sférách. Orgány KS Číny, jako například Oddělení práce na jednotné frontě, cílí na etnické Číňany, které sdružuje do rozličných organizací. Ti následně navazují styky s místními osobnostmi a organizacemi, načež se je snaží přimět k aktivitám vyhovujícím KS. 

Největším rozdílem mezi šířením ekonomického a politického vlivu obou autoritářských zemí jsou tím pádem jejich možnosti. Číňané v Africe dokázali zavést komplexní způsob, jak zde získávat nová odbytiště a místa pro své projekty, zatímco Rusové se pokoušejí o šíření vlivu spíše silou, jako v Súdánu. De facto je ve většině ohledů úspěšnější Čína, už kvůli své ekonomické síle a množství lidí, které může využívat k uplatnění vlivu Komunistické strany.