Olizování jogurtu, odpírání léků, znásilnění. Propuštění vězni popsali formy mučení v Asadových "lidských jatkách"

Sajdnája, známá jako „lidská jatka“, byla hlavní politickou věznicí režimu Asadovy rodiny. Založena v 80. letech, od roku 2011, kdy začalo povstání proti vládě, se stala symbolem nelidskosti.

Podle lidskoprávních organizací, jako Amnesty International, zde docházelo k rozsáhlému mučení, popravám a potlačování opozice. Mnozí vězni byli uvězněni na základě přiznání získaných mučením nebo bez soudu.

Vězni popisují podmínky jako zcela nehumánní. Malé, přeplněné cely bez lůžek, minimální jídlo a žádná zdravotní péče byly běžné. „Bylo to jako být mrtvolou, která dýchá,“ říká jeden z propuštěných vězňů, Imad Jamal. Tresty byly brutální, od bití kovovými tyčemi po topení v barelu s vodou.

Další formou mučení bylo psychické ponižování. Jeden vězeň popsal situaci, kdy byl pokryt jogurtem a ostatní byli nuceni jej slíznout. Jiní uvádějí, že byli svědky sexuálního násilí, včetně znásilnění pomocí předmětů.

Rodiny vězňů často platily vysoké částky úředníkům, aby zabránily popravám svých blízkých. Přestože tyto peníze nezajistily propuštění, mohly zmírnit tresty nebo zajistit lepší zacházení. Jídlo bylo často distribuováno nespravedlivě a vězni se dělili o mizivé dávky.

„Používali trest, kdy jsme jeden den dostali krajíc chleba, druhý den půl krajíce, a tak dále, až to byl drobounký drobek. Pak už nic. Chleba jsme nedostali,“ popsal Adnan Ahmed Ghnem.

Propuštění přišlo nečekaně. Povstalci vtrhli do věznice, rozstříleli dveře cel a vyzvali vězně, aby utíkali. „Běžel jsem a neohlížel se,“ říká Adnan. Pro některé osvobozené byl tento moment smíšený s hrůzou, že by mohli být znovu zatčeni. Když se dozvěděli, že Asadův režim padl, někteří plakali úlevou.

Qasem Sobhi Al-Qabalani popisuje návrat domů jako znovuzrození. Jeho rodina jej přivítala se slzami a slavila jeho návrat střelbou do vzduchu. Přesto mnozí osvobození zůstávají traumatizováni. „Každou noc se bojím, že se probudím zpět v té věznici,“ říká Adnan.

Osvobození muži také popsali, že chování dozorců bylo stejně tak o způsobování ponížení jako bolesti. "Mým největším snem bylo jíst a být sytý," říká Qasem.

Jeho rodina platila důstojníkům úplatky za právo návštěvy. Někdy ho přivezli na invalidním vozíku, protože byl příliš slabý na to, aby mohl chodit, říká jeho otec. Nemoci byly hojně rozšířené a vězni neměli jak zabránit jejich šíření.

Dva z mužů, se kterými reportéři mluvili a kteří byli v neděli propuštěni, uvedli, že se nakazili tuberkulózou. Léky ale nedostávali, šlo totiž o další formu trestu. 

Organizace na ochranu lidských práv požadují spravedlnost pro oběti věznice Sajdnája. Amnesty International označila věznici za místo „zločinů proti lidskosti“ a volá po mezinárodním tribunálu. Příběhy přeživších jsou svědectvím o hrůzách autoritářského režimu a zároveň výzvou k zajištění, aby se podobné zločiny neopakovaly.

Přestože osvobození přineslo některým nový začátek, trauma z let věznění v Saydnaya je bude provázet po celý život. Jejich příběhy jsou varováním před nebezpečím zneužití moci a zároveň svědectvím o lidské schopnosti přežít i v těch nejtemnějších podmínkách.