Opravdu Íránci nenávidí Ameriku? Expert popsal, jak vypadá život v tak trochu záhadné zemi

Theobald, nyní působící na Univerzitě Notre Dame v Austrálii, strávil mezi lety 2015 a 2018 celkem 15 měsíců v íránském městě Mašhad, kde se snažil pochopit život obyčejných lidí mimo hlavní město Teherán. Uvádí, že během stovek rozhovorů s lidmi nejrůznějšího politického, sociálního i náboženského smýšlení narazil na pestrou škálu názorů na režim islámské republiky, revoluci z roku 1979 i na vztahy se Západem.

Západní i exilová média nedávno zveřejnila záběry Íránců oslavujících smrt vysoce postavených vojenských představitelů po izraelském útoku. Některé z těchto obrazů podle Theobalda odpovídají skutečnému rozhořčení veřejnosti. Mnozí Íránci útoky režimu odsuzují a obávají se další války. Přesto varuje před příliš zjednodušující interpretací těchto reakcí – přání změny totiž nutně neznamená bezvýhradný souhlas s vojenskou intervencí nebo s opozicí v exilu.

Například známý průzkum z roku 2019 od nizozemského institutu GAMAAN ukázal, že 79 % obyvatel Íránu by v referendu hlasovalo proti současnému režimu. Tento výsledek je důležitý, ale podle Theobalda by neměl zastínit komplexní sociální a politickou realitu země.

Během svého pobytu v Mašhadu poznal Theobald celou řadu státních zaměstnanců – od učitelů přes univerzitní profesory až po byrokraty. Mnozí z nich podporovali některé principy režimu, například právo na národní suverenitu a odpor vůči zahraničnímu vměšování, ale zároveň kritizovali jiné, včetně antiamerické rétoriky nebo represi občanských svobod.

Jedna z jeho učitelek perštiny, státní zaměstnankyně, například odmítala účast na každoročních slavnostech k výročí revoluce, ale naopak se ráda účastnila vládou organizovaných demonstrací na podporu Palestiny. Jiné postoje vyjádřil mladý vládní úředník, který řekl: „Chceme být nezávislí na cizích zemích, ale ne tímto způsobem.“

Systém, který vytvořila islámská republika, je tak podle Theobalda sice represivní, ale zároveň nesmírně rozvětvený a v některých případech překvapivě prostoupený pragmatismem. Například členové polovojenské organizace Basídž, kteří jsou často vnímáni jako nejvěrnější opora režimu, podle něj vstupují do řad této organizace nejen z ideologických důvodů, ale často i kvůli pragmatickým výhodám – přístup ke studiu, lepší zaměstnání či zkrácení vojenské služby.

Vliv ideologie v těchto strukturách sice nelze popřít, ale účast v nich neznamená nutně hluboký a trvalý závazek k revolučním hodnotám. Tato vnitřní ambivalence se podle něj objevuje i u samotných příslušníků Basídž.

Írán je navíc nejen politicky, ale i etnicky a nábožensky pestrý. Kromě většinových Peršanů zde žijí Azeři, Kurdové, Arabové, Balúčové či Turkmeni. A vedle šíitské většiny je v zemi početná sunnitská menšina, stejně jako křesťané, židé, zoroastrovci nebo bahá’í.

Podle Theobalda právě tato vnitřní rozmanitost bývá často potlačena jak vládní propagandou, tak exilovými skupinami, které tvrdí, že reprezentují „hlas všech Íránců“. Ať už jde o monarchisty podporující Rezu Pahlavího nebo stoupence exilové skupiny MEK, často mluví, jako by mluvili za celou zemi – a tím podle něj opakují stejnou chybu jako samotný režim.

Zásadním problémem je podle něj to, že v íránském politickém prostoru stále přibývá černobílých postojů, zatímco prostor pro nuance a vnitřní rozporuplnost mizí. V důsledku toho vzniká stále silnější vnímání hlubokého rozporu mezi režimem a společností, a to jak uvnitř země, tak mezi diasporou.

Stovky protestů a aktů občanské neposlušnosti za posledních dvacet let ukazují, že velká část Íránců považuje současný systém za nefunkční a nereprezentující jejich touhy. Platí to především pro mladou generaci, která tvoří značnou část populace a která si žádá změnu – byť ne nutně ve formě, kterou nabízejí exilové síly nebo zahraniční intervence.

Simon Theobald závěrem připomíná, že není Íráncem a není na něm, aby rozhodoval o budoucnosti země. Přesto varuje před přílišnými zjednodušeními. Brutalita režimu je skutečná a nelze ji omlouvat – ale právě tato brutalita nesmí být důvodem, proč přestat klást složité otázky. Pokud má v Íránu jednou vzniknout pluralitní politika, bude se muset vypořádat s celou škálou různorodých postojů a životních zkušeností, které v zemi panují. A to nebude jednoduché.