Po letech míru vyvolá krvavou válku s tisíci mrtvých. Co se stalo s Netanjahuem?

Po dva roky podnikaly izraelské letecké síly a speciální jednotky odvážné mise, útočící na cíle, které byly dříve považovány za nedotknutelné. Od Damašku po Teherán nesou regionální metropole jizvy Netanjahuova slibu, že přetvoří Blízký východ po útocích ze 7. října 2023 na Izrael. Před několika dny se Netanjahu na Valném shromáždění OSN hrdě chlubil vojenskými úspěchy Izraele.

Prohlásil, že Izrael zničil většinu teroristického aparátu Hamásu a ochromil Hizballáh. Také zničil Asadovu výzbroj v Sýrii, odradil íránské šíitské milice v Iráku a především zdevastoval íránské programy atomových zbraní a balistických raket. Podle něj se Izrael „odrazil od svého nejtemnějšího dne a předvedl jeden z nejpřekvapivějších vojenských comebacků v historii.“

Délka konfliktu v Gaze odráží další aspekt proměny. Netanjahuův přístup k válčení se léta vyznačoval krátkými a omezenými konflikty, zvláště v Gaze. Například operace Pilíř obrany v roce 2012 trvala pouhých osm dní. Současná válka v Gaze, která bude příští měsíc trvat už dva roky, je nejdelší v historii Izraele.

Když se Netanjahu v roce 2009 vrátil k moci, prohlásil, že jedním z jeho cílů je eliminace Hamásu. Ve skutečnosti však byla bezpečnostní politika nejdéle sloužícího premiéra Izraele široce vnímána jako opatrná a poměrně zdrženlivá. Političtí rivalové ji dokonce zesměšňovali jako zbabělou a vysmívali se jeho neschopnosti k rozhodným krokům.

Dva dny po útoku vedeném Hamásem, při kterém zemřelo přes 1 200 Izraelců, Netanjahu Izraelcům slíbil, že „změníme Blízký východ.“ Tentokrát to myslel vážně. Analytici, kteří dříve očekávali opatrnost, nyní čelí nové realitě. Netanjahu, který se dříve vyhýbal dlouhým válkám a pozemním operacím kvůli jejich nákladům a nerozhodným závěrům, je nyní prosazuje, často dokonce proti radám vlastní armády.

Náčelník generálního štábu Izraelských obranných sil (IDF) Eyal Zamir se vehementně stavěl proti poslednímu rozhodnutí převzít kontrolu nad městem Gaza a zpochybňoval vysoce rizikovou operaci zaměřenou na vedení Hamásu v Kataru. Netanjahu ale jeho varování ignoroval. Na tiskové konferenci na začátku měsíce řekl, že lidé sice mohou mít námitky, ale nakonec „rozhoduje kabinet.“

Tato transformace vyvolává zásadní otázku, jak uvádí autorka biografie Mazal Mualem: Je Netanjahu po 7. říjnu „úplně jiný člověk“, který nahradil své averze k riziku mnohem proaktivnějším a dobrodružnějším bezpečnostním přístupem? Podle ní sloužilo bezpečnostní selhání ze 7. října jako „budíček“. Mualem míní, že Netanjahu byl chycen v „totální strategické slepotě“ a poučil se, že se musí osvobodit od bezpečnostního establishmentu, který ho vždy strašil varováním před ztrátami při pozemních vpádech.

Netanjahu byl vždy, alespoň částečně, poháněn strachem – z rozpadu vlády, z voleb, z nepříznivých průzkumů veřejného mínění, a nyní i ze svého probíhajícího korupčního procesu. Tato obava mu bránila v provedení velkých změn. Namísto toho nechal ekonomiku běžet a přebíral zásluhy za rostoucí počet zemí, které se chtěly podílet na izraelském technologickém a zbrojním průmyslu.

Anshel Pfeffer, korespondent The Economist a autor Netanjahuovy biografie, tvrdí, že se motivační faktor vůbec nezměnil, jen jeho efekt je jiný. Podle něj se Netanjahu „vždy extrémně vyhýbal riziku“ a „lpěl na status quo“. Typicky se vyhýbal válkám i diplomatickým průlomům; dokonce i Abrahamovské dohody mu byly vnuceny Trumpovou administrativou. Válku v Gaze mu vnutil Hamás.

„Jakmile se válka stala status quo, Netanjahu se adaptoval,“ říká Pfeffer. Je stále závislý na status quo – „jenže status quo je nyní válka.“ Dodává, že Netanjahua stále řídí strach, „jen se nyní bojí svých koaličních partnerů víc než čehokoli jiného.“

Jeho krajně pravicoví spojenci, jako jsou Itamar Ben Gvir a Bezalel Smotrich, se staví proti jakémukoli jednání s Hamásem a tlačí na trvalou okupaci Gazy. Jejich hrozby svržením vlády, pokud válka skončí předčasně, svazují Netanjahuovo strategické rozhodování. Zjevně i Trumpův návrh, který údajně uznává aspirace na palestinskou státnost, je pro tyto spojence nepřijatelný.

Netanjahu se podle Pfeffera nyní obává soudu dějin a toho, že nebude zapamatován jako „Churchill a obránce Izraele“. Zoufale touží po velkém úspěchu, který by přepsal historii a „vymazal 7. říjen z paměti Izraelců“, aby ho odhalil jako jejich spasitele.

Pfeffer přirovnává Netanjahua k „zoufalému hazardnímu hráči“, který pokaždé vsadí žetony jinam v naději, že upevní své místo v dějinách. Navzdory vojenským operacím na více frontách, které možná obnovily část izraelského odstrašení, zatím nebylo dosaženo rozhodného vítězství, které by mohlo rehabilitovat jeho odkaz nebo zajistit jeho politickou budoucnost.

Podpora veřejnosti pro válku v Izraeli výrazně poklesla, stejně jako mezinárodní legitimita země, klesající uprostřed hrozeb sankcemi a mezinárodním uznáním palestinské státnosti. Budoucnost Netanjahuova nového odvážného scénáře zůstává před setkáním s Trumpem v Bílém domě nejasná. Trumpova administrativa sice dosud Netanjahuovy vojenské snahy podporovala, ale s ostře vymezenými a někdy překvapivými omezeními, jako když v červnu donutil Izrael odvolat stíhačky mířící k útoku na Írán.

Netanjahuova transformace z opatrného manažera na regionálního hazardéra tak zůstává neúplná. Trumpova nestálá povaha znamená, že může izraelský další tah oponovat hned poté, co podpořil ten minulý. Nedávné optimistické poznámky Trumpa o bezprostřední dohodě o ukončení bojů mohou signalizovat, že by mohl Netanjahua brzy dotlačit k přijetí nového status quo. To by mohlo zastavit premiérův pokus vybudovat odkaz prostřednictvím vojenské agrese a přinutit ho čelit politickému zúčtování.