Sarkozy strávil ve vězení jen 20 dní. Venku není ani tři týdny a už o tom napsal knihu

Sarkozy, vězeň číslo 320535, líčí svou 12 metrů čtverečních velkou celu. Ta byla vybavena postelí, psacím stolem, lednicí, sprchou a televizí. Ačkoli měla cela okno, výhled blokoval masivní plastový panel umístěný zvenčí. „Byla čistá a dostatečně prosvětlená,“ píše Sarkozy. „Dalo by se téměř myslet, že se člověk nachází v hotelu nižší kategorie. Kdyby ovšem nebyly vyztužené dveře s kukátkem pro dozorce.“

Sarkozy, kterému je 70 let, byl minulý měsíc propuštěn z pařížského vězení La Santé. Odpykal si 20 dní z pětiletého trestu za účast na spiknutí týkajícím se financování volební kampaně. Jeho paměti mají 216 stran. Bývalému prezidentovi bylo řečeno, že bude muset trávit 23 hodin z 24 ve své cele a že má zakázán jakýkoli kontakt s kýmkoli jiným než zaměstnancem věznice. Proto se rozhodl nevyužít možnost denní procházky na dvoře. Ten podle něj připomínal spíše klec než místo k procházení.

Místo toho se každý den věnoval cvičení na běžeckém pásu v malé posilovně. Ta se v jeho situaci stala „skutečnou oázou.“ Podobných detailů je v knize spousta. Třeba jak ho první noc ve vazbě probudil soused.

Ten zpíval píseň z Lvího krále a chrastil lžící o mříže své cely. Popisuje také, jak ho „dojala laskavost, jemnost a respekt personálu věznice... přičemž každý z nich ho oslovoval titulem Président“. Dále píše o tom, že si mohl stěny cely polepit pohlednicemi od všech lidí, kteří mu psali, aby vyjádřili svou podporu.

„Bylo to dojemné a upřímné, svědčilo to o hlubokém osobním poutu, i když jsem úřad opustil už před tak dlouhou dobou,“ píše. Tyto detaily jsou fascinující, ale snad ještě důležitější jsou jeho úvahy o osudu, spravedlnosti a politice.

Sarkozy byl poslán do vězení poté, co ho soud shledal vinným ze zločinného spolčení. Trest si vysloužil za to, že umožnil svým podřízeným pokusit se před 20 lety získat peníze na kampaň od libyjského plukovníka Kaddáfího.

Na konci procesu v říjnu soudce rozhodl, že Sarkozy musí nastoupit do vězení, i když mu mohl povolit zůstat na svobodě do doby odvolání. Bývalý prezident byl propuštěn po třech týdnech na základě žádosti svých právníků.

Bývalý prezident důrazně popírá obvinění a tvrdí, že se stal obětí politicky motivovaného spiknutí uvnitř francouzského soudního systému. To vše je v knize znovu probráno. Sarkozy dokonce v jedné pasáži srovnává sebe sama s nejslavnější obětí francouzského soudnictví, Alfredem Dreyfusem. Jde o židovského důstojníka, který byl poslán na Ďábelský ostrov na základě vykonstruovaného obvinění ze špionáže.

„Pro každého nezaujatého pozorovatele, který zná historii, jsou si podobnosti nápadné,“ píše. „Dreyfusova aféra měla původ ve falešných dokumentech. Stejně jako ta moje... Dreyfus byl degradován před vojáky, když ho zbavovali vyznamenání. Já jsem byl propuštěn z Řádu čestné legie před celým národem.“ Pokračuje: „A Dreyfus byl uvězněn v La Santé – místě, které nyní dobře znám.“

Propouštění Sarkozyho z Řádu čestné legie, v němž jako prezident sloužil jako velmistr, dalo příležitost k vyřizování účtů se současným francouzským prezidentem Emmanuelem Macronem. Sarkozy, dříve blízký podporovatel Macrona, nyní říká, že „otočil list – aniž by zašel tak daleko, aby vstoupil do systematické opozice vůči jeho politice nebo osobě.“ Uvedl: „Emmanuel Macron už má příliš mnoho deklarovaných nepřátel, hanobitelů a zklamaných přátel, abych se k nim připojoval.“

Sarkozymu vadí, že Macron neměl „odvahu“ mu osobně zavolat a vysvětlit mu, proč byl propuštěn z Čestné legie. „Kdyby zavolal, pochopil bych jeho argumenty a přijal rozhodnutí,“ píše. „To, že to neudělal, ukazuje, že jeho motivy byly přinejmenším neupřímné.“

Největší pozornost recenzentů ve Francii však vyvolaly Sarkozyho vztahy s jinou politickou lídryní – Marine Le Penovou. Je to kvůli nečekané náklonnosti, kterou bývalý prezident projevuje své dřívější úhlavní rivalce. „Ocenil jsem veřejná prohlášení, která učinila po mém odsouzení. Byla odvážná a naprosto jednoznačná,“ píše.

Sarkozy jí telefonoval, aby jí poděkoval. Uvedl, že měli přátelský rozhovor, na jehož konci se zavázal, že se nezúčastní žádné budoucí „Republikánské fronty.“ Ta bývá navrhována k zabránění Národnímu shromáždění Le Penové ve vítězství ve volbách.

Dále píše: „Mnoho voličů Národního shromáždění byli mými podporovateli, když jsem byl politicky aktivní... Urážet lídry Národního shromáždění znamená urážet jejich voliče, tedy lidi, kteří jsou potenciálně naši voliči.“

Následně dodal: „Mám spoustu neshod s lídry Národního shromáždění... Ale vyloučit je z republikánského společenství by byla chyba.“ Takové ocenění od představitele hlavního proudu je pro Marine Le Penovou a jejího mladého spolupředsedu Jordana Bardellu vzácné.

Od bývalého prezidenta, který má stále velký vliv mezi tradiční francouzskou pravicí, jsou tato slova považována za politické zlato.