Trump setkáním se syrským lídrem vyslal Íránu jasný vzkaz: Jde to i bez vás

Trump se v rámci mezinárodní konference v saúdskoarabském Rijádu překvapivě setkal se syrským přechodným prezidentem Ahmedem al-Šárou. Podle britské stanice BBC šlo o vůbec první oficiální schůzku mezi vysokými představiteli Spojených států a Sýrie od roku 2000.

Bílý dům označil jednání za „zdvořilostní návštěvu“, avšak diplomatické pozadí i načasování naznačují, že může jít o první náznak zásadního obratu v americko-syrských vztazích. Samotné setkání podle CNN trvalo přibližně 33 minut, od 10:07 do 10:40 místního času, a proběhlo za zavřenými dveřmi, bez účasti médií.

Šéf Bílého domu už během tohoto týdne prohlásil, že jeho administrativa již podnikla „první konkrétní kroky“ ke zrušení amerických sankcí vůči Sýrii. Tento krok, jak zdůraznil, má podle něj „dát Sýrii šanci na velikost“ a otevřít cestu k postupné normalizaci vztahů po více než dekádě diplomatického ticha.

„Sýrie si za mnoho let prožila svou dávku tragédie, války a zabíjení. Je na čase otočit list,“ uvedl Trump s odkazem na více než deset let trvající občanskou válku, humanitární katastrofu a izolaci země na mezinárodní scéně. Očekává se, že případné uvolnění sankcí, zejména těch vyplývajících z tzv. Caesarova zákona, by mohlo mít zásadní dopad na ekonomiku válkou zničené země, ale i na rovnováhu sil v regionu, kde mají stále dominantní vliv Rusko a Írán.

Setkání s al-Šárou, který byl teprve nedávno jmenován do funkce přechodného prezidenta v rámci dohody o národním usmíření podporované některými arabskými státy, vyvolalo na domácí scéně v USA rozporuplné reakce. Kritici poukazují na riziko legitimizace režimu, který je stále obviňován z válečných zločinů a represí. Zastánci dialogu ale tvrdí, že jde o realistický posun směrem k deeskalaci a stabilizaci regionu.

Ačkoliv americká vláda zatím oficiálně nezměnila svůj postoj vůči Damašku, Trumpův výrok a samotné setkání s novým syrským lídrem představují zlom, který může zásadně ovlivnit další vývoj nejen v bilaterálních vztazích, ale i v širší geopolitické hře na Blízkém východě.

Kde se nacházejí oficiální vztahy obou zemí?

Damašek a Washington neudržují diplomatické vztahy od roku 2012, kdy Spojené státy uzavřely svou ambasádu v syrské metropoli v reakci na brutální represi proti protivládním protestům a počínající občanské válce.

Šlo o jeden z prvních výrazných signálů mezinárodní izolace tehdejšího syrského prezidenta Bašára Asada, který byl Západem obviňován z masivního porušování lidských práv, systematického násilí proti civilistům a použití chemických zbraní. Americká administrativa tehdy zároveň otevřeně podpořila syrskou opozici, včetně některých povstaleckých frakcí, a volala po Asadově odstoupení.

Kořeny napětí mezi oběma zeměmi však sahají mnohem hlouběji do minulosti. Už v roce 1979 Spojené státy zařadily baasistickou Sýrii na seznam států podporujících terorismus. Důvodem bylo především financování a logistická podpora, kterou syrský režim poskytoval různým palestinským militantním skupinám – zejména Hamásu a Islámskému džihádu – a také úzké vztahy se šíitským Hizballáhem v Libanonu. Damašek tehdy představoval klíčový uzel v síti, kterou Teherán a jeho spojenci využívali k prosazování svých zájmů v regionu.

Tento status Sýrie jakožto „státu podporujícího terorismus“ zůstává v platnosti nepřetržitě až do současnosti. Americká politika vůči syrskému režimu se od té doby vyvíjela ve znamení trvalého podezření a rostoucího tlaku. Po roce 2003, kdy Spojené státy zahájily invazi do Iráku, obvinily syrské vedení z tolerování přechodu zahraničních bojovníků přes své území a z destabilizačních zásahů do iráckého vývoje. Sýrie tak čelila další vlně diplomatické izolace i ekonomických postihů.

Po vypuknutí syrské občanské války v roce 2011 americká vláda postupně rozšířila spektrum sankcí proti syrskému režimu. Ty se podle serveru Middle East Eye zaměřily nejen na státní instituce a jednotlivé představitele Asadovy vlády, ale i na bankovní sektor, ropný průmysl, zbrojní výrobu a infrastrukturu umožňující režimu přežít i přes ztrátu legitimity. Významný moment přišel v roce 2019 se schválením tzv. Caesarova zákona (Caesar Act), který výrazně rozšířil možnosti amerických sankcí i vůči třetím subjektům, jež se podílejí na financování nebo obnově režimních struktur.

Sýrie se přitom stále opírá o podporu Ruska a Íránu, která zajišťuje režimu vojenskou převahu i politické krytí na mezinárodní scéně. Spojené státy naopak i nadále operují na severovýchodě Sýrie v koalici s kurdskými milicemi, oficiálně v rámci boje proti zbytkům Islámského státu. Tyto rozdílné strategické zájmy obou zemí se v posledních letech promítají do zmraženého stavu bilaterálních vztahů, v němž dominuje hluboká nedůvěra a faktická geopolitická konfrontace.

Trump může získat páku proti Íránu

Bílý dům v současnosti vede složitá a citlivá jednání s Íránem o omezení jeho jaderného programu, přičemž tato jednání probíhají paralelně s pokusy o obnovu kontaktů se syrským vedením. Podle informací deníku The New York Times přišel Teherán s návrhem vytvořit společný podnik na obohacování uranu, na němž by se měly podílet arabské státy a americký kapitál.

Tento návrh měl být údajně předložen během jednání v Ománu. Zdrojem však zůstávají pouze íránští představitelé, jejichž slova publikoval deník Farhikhtegan – médium úzce napojené na Islámské revoluční gardy, což samo o sobě zpochybňuje důvěryhodnost a transparentnost celé iniciativy.

Eddie Vasquez, mluvčí Trumpova zvláštního vyslance pro Blízký východ Stevena Witkoffa, reagoval jednoznačným odmítnutím. „Tvrzení anonymních zdrojů, že součástí posledního kola jednání s Íránem byla myšlenka společného projektu na obohacování uranu, je zcela nepravdivé. Nikdy se o tom nejednalo, nikdy se to neprojednávalo,“ informoval.

Současně je třeba si uvědomit, že USA a Írán nemají diplomatické vztahy již 45 let a americké společnosti jsou – i přes hypotetický ziskový potenciál, mimořádně zdrženlivé, pokud jde o jakékoliv investice do íránské jaderné infrastruktury. Sankční režim, riziko reputační újmy a přetrvávající nejistota kolem íránských záměrů brzdí jakýkoli reálný ekonomický průlom.

Zprávy o údajném íránském návrhu přicházejí v době, kdy se Trump snaží znovu profilovat jako silný vyjednavač a architekt nové bezpečnostní architektury na Blízkém východě. Jeho překvapivé setkání se syrským přechodným prezidentem al-Šárou v Rijádu, spolu s oznámením plánovaného zrušení sankcí vůči Sýrii, může být součástí širší strategie, jejímž cílem je vytvořit alternativní osu stability v regionu mimo rámec íránského vlivu.

Z hlediska geopolitiky se totiž Sýrie nachází v těsném sevření mezi ruským a íránským vlivem. Trumpův vstřícný krok vůči syrskému vedení – byť novému, přechodnému – by mohl být pokusem o oslabení Teheránu skrze narušení jeho klíčového spojenectví v Damašku. Jinými slovy – otevřením dveří k americko-syrskému usmíření může Trump zároveň vytvářet tlak na Írán, aby přistoupil na výhodnější podmínky ve vyjednávání o jaderném programu.

Tato linie je ostatně konzistentní s Trumpovým prohlášením, že chce „uzavřít dohodu s Íránem, která udělá svět bezpečnějším místem“. V jeho logice by potenciální dohoda s Teheránem měla být dosažena z pozice síly, nikoli ústupků. A právě tím může být i vstřícná politika vůči Sýrii symbolickým vzkazem, že Spojené státy umí pracovat s hráči v regionu i bez prostřednictví Íránu.

Dění okolo íránského návrhu na jadernou spolupráci a paralelní otevírání syrského kanálu nelze chápat odděleně. Trump evidentně sází na multipolární přístup, v němž kombinuje tvrdou rétoriku, selektivní diplomacii a ekonomické páky k přeuspořádání vlivu v regionu. Jak úspěšná tato strategie bude, zůstává otázkou, ale její směr je zřetelný.