Turecké hřbitovy se plní mrtvými. Na jejich identifikaci není čas

Na hřbitov v Nurdagi dorazilo pět imámů, kteří vedou nekonečný sled hromadných pohřbů, kdy se často pohřbívá až deset lidí naráz. Úředníci museli objednat dodávky rakví z jiných měst a dokonce až z Istanbulu, aby poskytli poslední místo odpočinku pro ohromné množství zemřelých, o které je potřeba se postarat.

Za pět dní po dvou silných zemětřeseních v jižním Turecku, která představují nejhorší katastrofu za několik generací, se počet obětí vyšplhal už přes 20.000 a města na jihu Turecka a severu Sýrie včetně Nurdagi jsou obrazem zkázy apokalyptických rozměrů.

"Čtyřicet procent lidí, kteří tady žili, je možná mrtvých," říká Sadik Güneş, jeden z imámů ve čtyřicetitisícovém Nurdagi. Dům měl vedle mešity, která se zřítila, a modlitby a obřady se proto stejně jako na mnoha dalších místech v jižním Turecku musejí odehrávat venku.

"Už jsem ztratil přehled o tom, kolik mrtvých jsme od pondělka pohřbili," říká Güneş. "Už jsme hřbitov rozšířili, ale pod troskami stále jsou mrtví. Ty pohřbíme taky, jakmile se je podaří vyprostit. Pohřbíváme dokonce i v noci, s pomocí místních, kteří nám pomáhají," dodává.

Při čekání na úředníky a lékaře, kteří by mrtvé ohledali, museli obyvatelé některých měst začít množství mrtvých těl hromadit například na stadionech nebo parkovištích, aby dali příbuzným šanci identifikovat blízké a umožnit jim získat úmrtní listy.

Ve městě Kahramanmaraş záchranáři pokračují v prohledávání sutin a často se jim daří nalézt jen části těl. Jedna záchranářka například popsala, jak se pokoušela identifikovat oběť skrze nalezenou ruku a ukazovala ji pozůstalým s nadějí, že někdo třeba pozná lak na nehty, a umožní tak oběti dát jméno.

"Tady jsem bydlel," ukazuje Sadi Uçar poškozený dům. "Byl to nový byt. Koupili jsme dva byty před několika týdny. Jeden pro mou rodinu a děti, druhý pro mého otce a matku. Otec a matka žili jen dva domy odsud. Tenhle týden se měli stěhovat do vyššího patra. Před několika dny jsem s matkou věšel záclony. Po zemětřesení se jejich dům zřítil," vykládá. "Prohledával jsem sutiny holýma rukama a matku i otce jsem vytáhl. A pak jsem je i pohřbil," říká.

U města Afrín v severovýchodní Sýrii museli hřbitov rozšířit o dvě velká hromadná pohřebiště. V jihotureckém městě Osmaniye už je hřbitov plný a na předměstí Kahramanmaraşu poblíž epicentra zemětřesení improvizovaný hřbitov musel pojmout tolik těl, že jako náhrobky slouží i kusy betonu nebo dřevěné bednění, které se našlo v troskách.

V syrském městě Džindiras, které hostí mnoho lidí vysídlených kvůli deset let trvající občanské válce, museli útěkem z třesoucích se budov o život bojovat i lidé, kteří přežili bombardování i útoky chemickými zbraněmi.

Když v pondělí nad ránem udeřily první otřesy, vzbudil se abú Madžid Šaar tak, že se kvůli třesoucí podlaze udeřil hlavou do stěny. V tu chvíli pobral tolik dětí, kolik dokázal najít, a seběhl ze schodů na ulici. "Byli tam lidé, ke kterým jsem se nedokázal dostat," říká. "Ze širší rodiny přežili jen dva lidé. Ztratili jsme hodně blízkých," dodává.

Úprk v Džindirasu pak v Syřanovi vyvolal bolestné vzpomínky na to, jak před lety musel s rodinou utíkat z Ghúty na předměstí Damašku, když ji začalo bombardovat syrské letectvo.

"Vzpomněl jsem si na to, jak bylo celé město zničené, a teď je situace stejná, což mi připomnělo mých sedm bratrů, kteří zemřeli při zřícení domu po náletu. Teď, když v Džindirasu prohledávám sutiny kvůli dalšímu bratrovi a dalším členům rodiny, mi puká srdce," říká.