V Británii přetékají, v Nizozemí zejí prázdnotou. Experti pátrají, proč v tamních věznicích nikdo není

Dle studie provedené na univerzitách v nizozemském Leidenu a anglickém Portsmouthu počet lidí v nizozemských věznicích v letech 2005 -2016 klesl z 94 vězňů na sto tisíc obyvatel na 54 vězňů na sto tisíc obyvatel. Od té doby sice dále neklesá, ale drží se na stejné úrovni.

Stejný trend pozorovala platforma World Prision Brief i v Německu, České republice, Lichtenštejnsku, Bulharsku, Rumunsku a pobaltských státech. Jedinou zemí, kde se počet vězňů zmenšil ještě více než v Nizozemí je Rusko (díky odvádění vězňů do války s Ukrajinou).

Důvodem dle serveru DW je dobře nastavený právní a trestní systém, dobrá práce soudních orgánů i úspěšná resocializace. Během deseti let (od roku 2005 do roku 2015) se v Nizozemí podařilo snížit udělení trestu odnětí svobody zhruba na polovinu. I samotné tresty odnětí svobody jsou v Nizozemí nízké. Kriminalisté z leidenské univerzity ve své zprávě uvedli, že polovina odsouzených byla po měsíci za mřížemi opět propuštěna.

Naproti tomu data ze švýcarské univerzity v Lausanne uvádějí, že v celoevropském měřítku stráví ve vězení pouze 5,2 % vězňů méně než šest měsíců.

Dalším zajímavým jevem je, že po tom, co Nizozemí snížilo počet lidí držených ve vazbě, klesl počet trestných činů. Majetková kriminalita spadla o 27 %, násilné trestné činy o 26 %, a drogové činnosti o 31 %, a největší pokles byl u vandalismu a porušování veřejného pořádku, a to o 50 %. Tento krok dle serveru Firstpost přišel proto, že čas strávený ve vazbě byl často vyšší než udělený trest.

Taktéž reforma soudnictví byla prospěšná – státní zástupci mohou v Nizozemí udělovat menší tresty jako například pokuty či veřejně prospěšné práce bez účasti soudců. To v praxi znamená, že k soudu se dostane méně případů a je tedy i menší šance na tvrdé tresty typu odnětí svobody.

Nizozemské věznice také poskytují úspěšný rehabilitační program (TBS), díky kterému zůstávali jednotlivci (v některých případech až po dokončení trestu) v léčebném zařízení, kde jim byly léčeeny psychologické stavy, které mohly za jejich zločiny. Průměrná délka pobytu je dva roky, přičemž se posuzuje, zda by léčba neměla být prodloužena. „Pracujeme na dvou cílech: na prvním místě, předcházení dalšímu zločinu, a pak na psychiatrickém utrpení a sociálních problémech, které s tím přicházejí,“ řekl psycholog Hommo Folkerts.

Miriam van Driel, psycholožka TBS řekla: „Způsob, jakým zacházíte s lidmi – také ve vězení – má velký vliv na to, jak se vracejí do společnosti. Pokud s nimi budete zacházet jako se psy, lidé se budou chovat jako psi, ale pokud s nimi budete zacházet jako s lidmi, budou se chovat jako lidské bytosti."

V Česku často bývá s resocializací problém, bývalí vězni se stávají terčem stigmat, překážkou v jejich resocializaci může být nezaměstnanost, rostoucí zadluženost za dobu, kterou strávili za mřížemi či bezdomovectví. Dle výzkumné práce Lenky Praskové „ve výkonu trestu odnětí svobody jsou nejvhodnějším nástrojem působení na odsouzeného programy zacházení, jejichž prostřednictvím je na něj soustavně působeno s cílem vytvořit předpoklady pro řádný život po propuštění. Od počátku musí být zřejmé, že cílem těchto programů není jen bezproblémový výkon trestu odnětí svobody, ale především život vězně po propuštění.“ Zmíněné programy zacházení obsahují pracovní aktivity, vzdělávací aktivity, speciální výchovné aktivity, zájmové aktivity a oblast utváření vnějších vztahů. I přes to je v Česku recidiva 66,10 %, v porovnání s nizozemskou je o 56,10% vyšší.

Nizozemí také využívá systém elektronického sledování. V překladu jde o čipový náramek na kotníku. Lidé se tak mohou vrátit do běžného života a zároveň zůstat pod dohledem v reálném čase. Údaje shromážděné prostřednictvím těchto zařízení mohou také pomoci při prevenci recidivy tím, že zajistí dodržování soudních příkazů a sníží příležitosti k dalšímu kriminálnímu chování.

Dle profesora Francise Pakese z univerzity v Portsmouthu ovšem není tento postup tak úspěšný. V studii z roku 2017 poukazuje na špatně fungující policii, neefektivní vyšetřování a neschopnost státních zástupců dostat některé případy před soud. Své tvrzení opírá argumentem, že se z Nizozemí stalo centrum obchodu se syntetickými drogami. Dalším námitkou proti tomuto postupu je, že některé případy nejsou vyšetřovány, což nepřímo přičítá rostoucímu vlivu drogové mafie v daném státě.