Wilders ztratil půdu pod nohama. Nizozemsko se po volbách vrací k umírněnému středu

Jetten, osmatřicetiletý politik z generace „digitálních Evropanů“, symbolizuje proměnu nizozemské politiky. Pokud uspěje, stane se nejmladším premiérem od druhé světové války a zároveň prvním otevřeně homosexuálním předsedou vlády v dějinách země. Pro D66 půjde o bezprecedentní úspěch, podle předběžných odhadů strana získala přes dvacet mandátů, tedy více než dvojnásobek oproti posledním volbám. Informoval o tom server Politico.

Jetten staví svou politiku na proevropském, liberálním a ekologicky odpovědném programu. Chce posílit spolupráci v rámci EU, investovat do bydlení, urychlit přechod k čisté energii, a přitom zachovat fiskální disciplínu. Pro mnoho voličů představuje kontrast k Wildersovi, nikoli lídra hněvu, ale politika racionality, který sází na kompetenci a dialog. Jeho úspěch lze vnímat jako reakci společnosti na únavu z populistického stylu vládnutí, jenž během uplynulého roku paralyzoval nizozemskou politiku.

Wilders naopak doplatil na neschopnost proměnit vítězství v trvalou moc. Po loňských volbách sice získal 37 mandátů a vynutil si účast ve vládě, ale po pouhých jedenácti měsících koalici sám rozbil, a tím u voličů vyvolal pocit zklamání i nedůvěry. Jeho vlastní spojenci ho označují za člověka, který dokáže vyhrát volby, ale ne vládnout. Konzervativní politička Dilan Yesilgöz ze strany VVD dokonce poznamenala, že „Wildersova strana je v podstatě jeden muž s účtem na Twitteru“.

Přestože se Wilders během kampaně snažil působit umírněněji (média ho nazývala „Milders“), staré reflexy se vrátily. Jeho prohlášení o „Rotterdamu, který už nevypadá jako Nizozemsko, ale jako Marrákeš“, připomnělo, že jeho politika zůstává postavena na kulturním strachu a vymezování. Pro část voličů to byla poslední kapka, jak napsala britská stanice BBC.

V Bruselu přijali výsledek s úlevou. Evropští diplomaté a úředníci Evropské komise označili Jettena za „spolehlivého partnera, který může obnovit nizozemský hlas v EU“. Očekává se, že nová vláda bude prosazovat pevnou podporu Ukrajiny, aktivní roli v evropské obraně i pokračování liberálního přístupu k mezinárodnímu obchodu. Brusel si zároveň oddechl po období, kdy se Amsterdam kvůli Wildersovi a jeho euroskeptickým výpadům vzdaloval unijnímu středu.

Nadšení však střídá realismus. V Nizozemsku je běžné, že povolební jednání trvají měsíce, a i tentokrát se očekává zdlouhavé vyjednávání. D66 bude muset hledat kompromisy s ideově odlišnými partnery: možnou variantou je koalice se zelenolevicovou aliancí GreenLeft–Labour bývalého místopředsedy Evropské komise Franse Timmermanse, který však po volebním neúspěchu oznámil rezignaci, nebo s křesťanskými demokraty (CDA) Henriho Bontenbala.

Domácí situace zůstává napjatá. Země se potýká s hlubokou bytovou krizí, při 18 milionech obyvatel chybí přibližně 400 tisíc bytů, což prudce zvyšuje ceny a sociální napětí. Rostou také náklady na zdravotní péči a potraviny. Nezaměstnanost sice činí jen čtyři procenta, ale jde o nejvyšší hodnotu za poslední čtyři roky. Mnozí Nizozemci mají pocit, že životní úroveň stagnuje, a viní z toho nečinnost politiků.

Klimatická politika bude pro Jettena zásadní zkouškou. Je zastáncem ambiciózních opatření na snižování emisí, chce urychlit přechod k obnovitelným zdrojům a podpořit modernizaci průmyslu. Tyto cíle však mohou narazit na odpor podnikatelských svazů i části zemědělců. Zda dokáže spojit ekologickou agendu s ekonomickým růstem, rozhodne o tom, zda jeho vláda vydrží celé volební období.

Na evropské scéně jsou nizozemské volby vnímány jako signál odporu proti vlně populismu, která v posledních letech posilovala napříč kontinentem. Jettenův úspěch se může stát vzorem pro středové a liberální síly v jiných zemích a důkazem, že racionální, proevropská politika může ještě vyhrávat. Současně je však nutné zůstat realistický. Voličská loajalita v Nizozemsku je slabá, politická scéna rozdrobená a nálady se mění rychle. Země je laboratoří evropské demokracie, protože ukazuje, že úspěch i pád mohou přijít během několika měsíců.

Volby tak nebyly jen osobní porážkou Wilderse, ale i zkouškou odolnosti nizozemského systému. Ukázaly, že i po období zmatku a rozkolů může veřejnost znovu dát přednost uměřenosti, kompromisu a evropské odpovědnosti. Otázkou zůstává, zda se tento obrat dokáže proměnit v dlouhodobou stabilitu nebo zda se Nizozemsko jen nadechlo před další politickou krizí.