V Pásmu Gazy už se nežije, ale bojuje o přežití. Lidé už ztratili naději

Izrael zahájil válku jako reakci na teroristické útoky ze 7. října 2023, během nichž Hamás a jeho spojenci zabili více než 1 200 lidí a unesli 251 rukojmích do Gazy. Způsob, jakým Izrael vede válku, vedl mezinárodní experty – včetně Mezinárodní asociace vědců pro genocidu, dvou předních izraelských organizací pro lidská práva a nezávislé vyšetřovací komise OSN – k závěru, že Izrael páchá genocidu na Palestincích v Gaze. Tuto obžalobu izraelská vláda dlouhodobě odmítá. Pro obyvatele Gazy se život scvrkl na boj o přežití a na neustálou snahu zajistit základní potřeby pro své blízké, což se jim téměř nikdy nedaří.

Mahmoud Nabil Faraj a jeho rodina přežívají celé měsíce na jednom jídle denně. Faraj přiznal, že se mnohokrát jídla zcela vzdal, aby se alespoň jeho sedmiletý syn a pětiletá dcera mohly najíst. Popsal to jako „nejtěžší dny, jaké kdy prožili“, kdy jsou děti odkázány na růst bez základních potravin a těla všech jsou křehká a slabá kvůli nedostatku výživy.

Často není k dispozici ani jídlo, ani voda, a pokud ano, stěží to splňuje minimum pro přežití. Úplně chybí ovoce, mléko a mléčné výrobky a stoprocentně vejce, maso a drůbež. Faraj, stejně jako mnoho dalších, trpí častými závratěmi kvůli chronicky nízké hladině cukru. Ceny základního zboží dramaticky stoupají: kilogram cukru, pokud je k sehnání, se prodává za 150 dolarů. Před válkou vlastnil Faraj obchod s potravinami a jeho manželka optometrické centrum ve čtvrti Šudžá’ijja, oboje bylo zničeno při izraelských útocích, stejně jako jejich domov. Faraj, který před válkou vážil 115 kilogramů, nyní neváží více než 70 kilogramů.

Raghad Izzat Hammouda, dvacetiletá dívka z Gazy, je už mnoho měsíců hladová a podvyživená, přežívá na chudé stravě skládající se hlavně z malého množství konzerv. Její hlavní starostí je šest mladších sourozenců. Měla dříve krásné sny o cestování a vzdělávání, ale dnes je jejich největším snem sehnat dříví a přinést vodu. Těší se, když dostanou alespoň sousto chleba.

Její rodiče často vynechávají jídlo, aby vše, co mají, mohli dát dětem. Trpí, když vidí děti hladové a žíznící. Na trzích v Gaze není žádné ovoce ani maso, a i ta trocha zeleniny je nedostupně drahá. Rodina přežívá pouze na konzervovaném zboží – fazolích, hrášku a mase, a také na luštěninách, jako je čočka a cizrna. Hammouda ztratila ve válce deset příbuzných, včetně své osmdesátileté babičky Tamam, kterou údajně zabily izraelské síly a její pohřeb byl možný až týden po smrti.

Mohammed Saeed Al-Khatib byl šokován, když viděl svou fotku, kterou náhodou pořídil jeho kamarád. Uvedl, že se dlouho neviděl v zrcadle, a tak ho vzhledová proměna ohromila. Odhaduje, že ztratil více než třetinu své váhy, a klesl z 143 kilogramů na zhruba 90 kilogramů. Čtyřiačtyřicetiletý muž pochází ze čtvrti Al-Zahra, která byla považována za jednu z nejkrásnějších v Gaze, ale během uplynulých dvou let byla zničena neustálými izraelskými útoky.

Život jeho čtyř dětí – Saby (12), Husseina (9), Julie (4) a Hassana (2) – se drasticky změnil: žádná škola, žádná zdravotní péče, špatné jídlo a nečistá voda. Jsou obklopeni nemocemi. Al-Khatibův domov a majetek jsou pryč a rodina se musela přemístit více než šestkrát, žijí v nájemních bytech nebo stanech. Shánění jídla a vody je každodenní boj. V nejhorších chvílích museli brát zoufalá opatření, jako je konzumace zkažené mouky plné hmyzu a červů, shnilé zeleniny, rýže nevhodné k lidské spotřebě nebo pití nebezpečné vody.

Mohammed Matar měl před válkou dobrý život, pracoval jako grafický designér a rodina měla dostatek jídla i pití a chodila se pravidelně bavit. Matar se desítky let marně snažil zhubnout. Tento život je pro něj nyní nepředstavitelný. Jeho dvě malé děti, ve věku čtyř a dvou let, trpí zdravotními problémy a podvýživou. Snaží se, aby jim kilogram mouky vydržel dva a půl dne. Někdy jde spát bez večeře, jen aby syn mohl jít ráno do školky a sníst alespoň půlku bochníku chleba.

Matar pozoruje účinky podvýživy na sobě: za poslední dva měsíce hodně zhubl a cítí se vyčerpaný, bolí ho ruce. Vynést kbelík vody do druhého patra je pro něj fyzicky náročný úkol. S manželkou a dětmi se museli několikrát přesouvat, nejprve z uprchlického tábora Al-Shati do Rafáhu, poté do západní části Chán Júnis a nakonec do Deir al-Balah v centrální Gaze. Zbytek jeho rodiny je roztroušen po celém území: matka a dvě sestry v Al-Maghazi, bratr v Gaza City a sestra v Turecku.

Eyad Amawi (40 let) sleduje, jak jeho děti chřadnou, navzdory jeho maximální snaze zajistit jim jídlo a zdraví. Celá rodina výrazně zhubla a bojuje se slabostí. Jeho nejmladší syn, čtyřletý Youssef, trpí zánětem jater a střevními infekcemi způsobenými těžkou podvýživou. Amawi a jeho manželka často nejedí vůbec, aby se dostalo na děti. Dospělí si zmenšují porce, hlavně chleba, ale ten sám o sobě nestačí k přežití bez výživných potravin, které stále nemají povolený vstup do Gazy.

Amawi a jeho rodina byli vysídleni do Deir al-Balah kvůli silnému bombardování. Od začátku války nejedli normálně. Spoléhají se na omezené distribuce pomoci, nákup mouky, když je k dostání, nebo jedí jen čočku či rýži. Vzácně se jim podaří sehnat nějaké brambory. Válka změnila každý aspekt rodinného života. Ztratil několik příbuzných a jeho neteře a synovci byli zraněni. Uvedl, že tyto ztráty zanechaly v rodině hlubokou ránu. „Ztratili jsme normální život a ztratili jsme naději. Naše životy se změnily ze stability a bezpečí v neustálý strach,“ dodal.