Zabití pěti reportérů v Gaze je jeden z nejbrutálnějších pokusů o umlčení novinářů v historii

Úmrtí novinářů v Gaze zapadají do dlouhodobého vzorce, který začal již v roce 1967, kdy Izrael vojensky okupoval palestinská území. Izraelská vláda od té doby používá právní i vojenské nástroje, jejichž cílem je kontrolovat a cenzurovat palestinskou žurnalistiku. V srpnu 1967 vydala armáda Vojenský rozkaz 101, který fakticky kriminalizoval „propagandistické“ publikace.

Přestože palestinská žurnalistika nadále rostla, podléhala přísné vojenské cenzuře. Každý den museli editoři předkládat cenzorům dvě kopie všeho, co chtěli publikovat, včetně křížovek, reklam a předpovědí počasí. Cokoliv, co bylo považováno za „politicky významné“, muselo být odstraněno. Za porušení pravidel hrozilo novinářům zatčení nebo dokonce deportace.

Během první intifády v prosinci 1987, což bylo povstání proti izraelské okupaci, se cenzura ještě zpřísnila. Během prvního roku povstání uvěznily izraelské síly 47 palestinských novinářů a zakázaly několik novin. Tato omezení měla být ukázkou síly, ale Palestinci je vnímali jako důkaz toho, že se Izrael bojí jejich žurnalistiky.

I po uzavření dohod z Osla v roce 1993, které měly přinést větší svobodu tisku, izraelské úřady nadále vynucovaly vojenskou cenzuru na témata, která považovaly za „bezpečnostní“. Odebíraly tiskové průkazy novinářům, kteří se nechovali podle jejich pravidel, a docházelo k útokům na reportéry.

Od roku 2000 se útoky na novináře na Západním břehu a v Pásmu Gazy stávaly smrtelnějšími. Izraelské síly zabily několik novinářů, včetně palestinského fotografa Imada Abu Zahry, britského filmaře Jamese Millera a kameramana agentury Reuters Fadel Shana. V roce 2018, během nenásilných protestů v Gaze známých jako Velký pochod návratu, byli zastřeleni dva palestinští novináři, Yaser Murtaja a Ahmed Abu Hussein, ačkoli na sobě měli vesty s nápisem „PRESS“.

Smrt palestinsko-americké novinářky Shireen Abu Akleh v květnu 2022 v uprchlickém táboře Dženín vyvolala globální pobouření. Abu Akleh byla v té době jednou z nejslavnějších palestinských reportérek. Izraelci zpočátku tvrdili, že ji zabili palestinští ozbrojenci, později ale připustili, že existuje „vysoká pravděpodobnost“, že ji zabily jejich síly.

Mezinárodní humanitární právo jasně stanoví, že novináři jsou civilisté a nesmějí být terčem útoků. Izrael však často tvrdí, že novináři, které zabije, jsou ve skutečnosti členy Hamásu, a to bez jakýchkoliv ověřitelných důkazů.

Před útoky ze 7. října 2023 panovala ve vztahu k zabíjení novinářů izraelskými silami kultura beztrestnosti. Podle zprávy CPJ z roku 2023 se Izrael dopouští „smrtícího vzoru“ použití smrtící síly proti novinářům a nevede jejich pachatele k odpovědnosti.

Od října 2023 se podmínky v Gaze ještě zhoršily. Izrael nadále brání mezinárodním agenturám v reportování z Pásma Gazy. V důsledku toho jsou místní palestinští novináři často jediní, kdo může podávat svědectví o válce. Ti se navíc potýkají s pomluvami a výhrůžkami vůči svým rodinám.

Palestinští novináři v Gaze často běží směrem k bombardování, zatímco ostatní utíkají. Jsou proto často zabíjeni při „double-tap“ útocích, kdy se izraelské letouny a drony vracejí na místo, které právě zasáhly, a zabíjí záchranáře a novináře, kteří o události informují.

Šéf kanceláře Al-Džazíry v Gaze, Wael al-Dahdouh, se během živého vysílání dozvěděl, že při izraelském náletu zemřela jeho žena, dvě děti a vnuk. Navzdory tomu se další den vrátil do práce. Útok na nemocnici Nasser je pouze posledním příkladem tohoto tragického vzoru.

Mezinárodní média opakovaně vyzvala Izrael, aby umožnil nezávislým novinářům přístup do Gazy a zdokumentoval válku. Skupina 27 zemí dokonce nedávno urgovala Izrael, aby umožnil přístup. Izrael tyto žádosti nadále odmítá. Palestinští novináři tak zůstávají primárními svědky izraelských útoků v Gaze. Otázkou zůstává, zda mezinárodní společenství povede Izrael k odpovědnosti.