ANALÝZA | Evropa se zasekla u vývoje stíhaček páté generace, když USA testují šestou. Na vině je politika

Prakticky každý týden se vyskytne případ, kdy stíhačky z některé země východní Evropy musí vzlétnout kvůli ruskému narušení vzdušného prostoru nebo bezprostřední hrozbě takového narušení. Konkrétně se jedná třeba o případy rozsáhlých vzdušných útoků na západ Ukrajiny, kdy hrozí, že se dron nebo raketa vychýlí ze své dráhy a zasáhne území Severoatlantické aliance, což už se v několika případech stalo.

Na východě vzniká něco extrémně silného

Konkrétně sama Ukrajina v posledních týdnech zřetelně potvrzuje, že právě ona určuje tempo vývoje leteckých sil na evropském kontinentu. Po říjnovém oznámení jednání o švédských Gripenech následoval koncem minulého týdne zásadní krok, kdy Kyjev a Paříž podepsaly záměr na možné pořízení až 100 víceúčelových stíhaček Rafale, doplněných o nové systémy protivzdušné obrany SAMP/T a drony. 

Podobně ambiciózní je i švédská nabídka, která počítá s dodávkou 100 až 150 strojů JAS-39 Gripen. Oba projekty představují výrazný odklon od dosavadní sovětské techniky a otevírají cestu k hluboké proměně ukrajinského letectva.

Kyjev zároveň sleduje více paralelních linií. Kromě francouzských a švédských strojů pokračuje dialog se Spojenými státy o dalším rozšiřování flotily F-16. Prezident Volodymyr Zelenskyj opakovaně zdůrazňuje, že Ukrajina bude potřebovat přibližně 250 moderních bojových letounů, aby dokázala naplnit obranné i odstrašovací priority vůči Rusku. Informoval o tom think tank Defense and Security Monitor.

Moderní letouny mají posílit především vzdušnou obranu proti ruským raketovým a dronovým útokům, ale i schopnost nést dálkové útočné prostředky. Kromě přímého dopadu na bojeschopnost má iniciativa také průmyslový rozměr. Saab připustil možnost zřízení finální montáže Gripenů přímo na Ukrajině.

Klíčovým limitem zůstává financování. Plány na plnou obnovu vzdušných sil se mohou stát programem v hodnotě 40 až 50 miliard dolarů – částkou náročnou i pro stabilní evropské ekonomiky, natož pro zemi zatíženou rozsáhlými válečnými výdaji. 

Kyjev proto bude v rozhodující míře spoléhat na evropskou finanční podporu, přičemž Paříž a Stockholm již otevřeně prosazují využití zmrazených ruských aktiv pro tyto účely. Bez ohledu na výsledek jednání však platí, že Ukrajina se díky rozsahu i ambici svých projektů stává primárním hybatelem modernizačního trendu evropského vojenského letectví.

Problémy u dvou lídrů

Francie a Německo se dnes ocitají v citlivém momentu, který zpochybňuje jejich dlouhodobé ambice stát se společnými architekty budoucí evropské vzdušné síly. V posledních týdnech se objevují náznaky, že oba státy vážně zvažují zásadní ústup z původního konceptu programu FCAS – vlajkového projektu evropské obranné integrace, jak informoval server Euronews.

Namísto vývoje společného nadzvukového letounu nové generace by se těžiště mělo přesunout k digitální „combat cloud“ architektuře, která má propojit senzory, letouny, drony a velitelské systémy napříč doménami. Tento posun signalizuje, že Paříž i Berlín vidí realitu programu odlišně, neboť technologický spor mezi Dassaultem a Airbusem o rozdělení práce, kontrolu designu a přístup k duševnímu vlastnictví se ukázal být hlubší, než původně připouštěly.

Zároveň je stále zřetelnější, že atmosféra, která kdysi FCAS vynesla jako symbol evropské autonomie po ruské invazi, dnes vyprchá. Program se potýká s letitými zpožděními, nejasnostmi ohledně následné fáze vývoje a nedůvěrou mezi průmyslovými partnery, přičemž Paříž a Berlín se navzájem obviňují z blokování postupu. 

Z pohledu evropské obranné politiky by případné vypuštění samotného letadla z programu představovalo viditelné oslabení ambice vytvořit skutečně společný evropský bojový systém, který by jednou nahradil jak Rafale, tak Eurofighter. Rozhodování bude navíc probíhat ve stínu rostoucí americké dominance v evropském leteckém prostoru a v kontrastu s tím, jak rychle a rozhodně postupuje modernizace ukrajinského letectva.

Pro Paříž a Berlín nyní hraje hlavní roli čas. Ministři obrany už připravují nové parametry projektu a politické vedení obou zemí má do konce roku rozhodnout, zda FCAS přežije v omezené podobě, nebo bude ukončen. Pokud zůstane jen digitální velitelsko-senzorová nadstavba bez společného letounu, Evropa se ocitne v paradoxním postavení, protože nejpokročilejší platformy na kontinentu bude budovat Ukrajina, zatímco jádro EU bude bojovat o schopnost dokončit vlastní program. 

Letouny páté generace leda ve snu

V této situaci se začíná naplno ukazovat strukturální problém, který Evropu provází už více než dvě dekády. Kontinent se nedokáže shodnout na jednotném vývoji pokročilých bojových letounů ani v momentě, kdy je tlak na modernizaci bezprecedentní. Spory mezi Francií a Německem pouze potvrdily, že ambice z roku 2017 narazily na tvrdou realitu – neshodu o tom, kdo povede vývoj klíčové platformy, jak bude vypadat dělení práce a jaké podmínky budou platit pro budoucí export. 

K tomu se přidává německá obezřetnost vůči zbrojním vývozům, která už v minulosti zkomplikovala společné projekty s Francií. Paříž proto otevřeně varuje, že dodržení termínu 2040 je možné jen tehdy, pokud budou průmyslové i politické překážky odstraněny rychle a rozhodně, jak informoval server Politico.

Tyto rozpory mají důsledky přesahující samotný FCAS. Zpochybňují schopnost EU udržet krok se Spojenými státy i Asií, kde je vývoj páté a šesté generace letounů kontinuální. Evropa mezitím investuje roztříštěně, část států přechází na americké F-35, část modernizuje starší platformy a další, včetně Francie a Německa, se snaží udržet své vlastní projekty i za cenu dlouhodobých zpoždění. 

Výsledkem je prostředí, ve kterém se technologické kapacity vytrácejí a kontinuita vývoje mizí. Když k tomu připočteme pomalé rozhodovací procesy, spory o duševní vlastnictví a obtížné vyjednávání mezi průmyslovými giganty, není překvapivé, že Evropa dodnes nemá vlastní letoun páté generace – a že se ručička hodin začíná nebezpečně blížit k dalšímu zpoždění.

Proč tedy Evropa není schopna vyvinout letoun páté generace už dnes? Důvodů je několik a jsou překvapivě konkrétní. První z nich je absence společné technologické základny. Aby vznikl moderní stroj páté generace, je potřeba mít zvládnuté stealth technologie, integrovanou avioniku, senzorovou fúzi, špičkové motory a robustní datové propojení. 

Jenže každá evropská země ovládá jen část z toho – a nikdo nedokáže dodat ucelený celek. To přirozeně vede k tomu, že projekty jako FCAS se roky točí v kruhu: každý partner chce chránit svůj know-how a zároveň si nárokovat co největší roli, takže výsledkem je paralýza, nikoli pokrok, na což upozornil také Americký institut podnikatelů (AEI) s tím, že Evropa potřebuje pomoc USA.

Druhou překážkou je chronická pomalost rozhodovacího procesu. USA mají jediného zadavatele, jednotný akviziční systém a schopnost rozjet rozsáhlé projekty bez toho, aby se u každého milníku handrkovalo, kdo bude mít kolik procent práce. 

Evropa naproti tomu funguje na základě politických kompromisů, kde každá změna vlády, každý výpadek rozpočtu a každý spor o exportní licenci dokáže projekt zastavit. Není náhodou, že i dnes Paříž upozorňuje, že dělení práce je „politické rozhodnutí“, což znamená jediné – není technicky řízené, ale politicky zadržované.

Třetím problémem je financování a kontinuita vývoje. Američané stavěli pátou generaci na zkušenostech z programů, které běžely nepřetržitě od 80. let. Evropa však po dokončení Eurofighteru a Rafale v 90. letech nechala vývoj prakticky uležet. 

Výsledkem je ztráta expertízy, protože neexistuje jakási dynastie inženýrů, výzkumníků, testovacích týmů a subdodavatelských řetězců, které by pátou generaci posunuly kupředu. USA naopak využily kontinuální vývoj nejen k F-22 a F-35, ale už i k programům šesté generace (NGAD), které jsou technologicky o generaci dále, než k čemu se Evropa teprve snaží dopracovat.

A konečně – Evropa nemá pátou generaci také proto, že si ji politicky nikdy skutečně neobjednala. Nebyl společný tlak, nebyla společná strategická vize a každá země řešila primárně průmyslové zájmy, nikoli schopnosti. To je důvod, proč dnes Spojené státy testují prototypy šesté generace F-47 a Evropa zvažuje, zda vůbec zvládne postavit letoun generace páté před rokem 2050.

Co jsou to generace letounů?

Pojem „generace“ u bojových letounů nevznikl jako oficiální technická norma, ale jako analytická pomůcka, která popisuje skokové změny ve schopnostech, technologiích a způsobu použití. Přesto se v praxi používá velmi pevně – a dobře ukazuje, proč se dnešní debata o páté či šesté generaci vůbec vede.

První generace proudových letounů po druhé světové válce byla spíše evolucí než jakousi revolucí. Šlo o základní proudové stroje bez sofistikované avioniky, často stále se schopností vedení klasického kanónového souboje. 

Druhá generace přinesla první řízené střely vzduch–vzduch a lepší radary. Třetí generace pak výrazně posunula manévrovatelnost, vznikly první víceúčelové stroje a začala se uplatňovat elektronika, která umožnila komplexnější taktiku.

Stroje jako F-16, F/A-18, Mirage 2000, Gripen či Eurofighter Typhoon coby členové čtvrté generace mají moderní radary, digitální řízení letu, pokročilé manévrovací schopnosti a schopnost plnit více rolí v jediném letu. Časem vznikla podskupina „4+“ nebo „4,5“ generace (např. F-16V, Rafale F3, Super Hornet Block III), která přidává AESA radary, lepší senzory a pokročilou avioniku. Tyto stroje jsou i dnes pilířem letectev mnoha zemí, ale jejich limitem je viditelnost pro radary, oddělené senzory a méně pokročilá síťová integrace.

Pátá generace představuje zásadní zlom, který změnil samotnou filozofii vzdušného boje. Není to jen vývojově „lepší“ stroj, ale komplexní systém navržený od počátku s ohledem na nízkou zjistitelnost, hlubokou integraci senzorů a schopnost fungovat jako uzel širší síťové architektury. Letouny jako F-22 a později F-35 spojují stealth konstrukci, pokročilou práci v elektromagnetickém spektru a senzorovou fúzi do jednoho celku, který pilotovi poskytuje konsolidovaný obraz bojiště a umožňuje mu rozhodovat výrazně rychleji než protivník. 

Pátá generace tím posouvá boj z roviny manévrového souboje do roviny informační dominance – kdo vidí první, rozhoduje první. Právě tato integrace dělá z páté generace kategorii, kterou nelze jednoduše „dohnat“ dodatečnými úpravami starších platforem, neboť musí být navržena jako celek už od počátku.

Šestá generace, kterou rozvíjejí především Spojené státy, posouvá tuto logiku ještě dál. Nejde už jen o samotný letoun, ale o celou síť vzájemně propojených prostředků, v níž pilotovaný stroj funguje jako řídicí prvek pro roj autonomních dronů a dalších platforem. Klíčovým prvkem se stává extrémní datová propojenost, schopnost pracovat v prostředí agresivního elektronického boje a využívat nové technologie – od adaptivních motorů s proměnlivým cyklem až po hypersonické a energetické zbraně.

Šestá generace v realitě vytváří operační prostředí, kde už nejde o převahu jednoho letounu, ale celého „ekosystému“, v němž každá platforma – pilotovaná i bezpilotní – doplňuje ostatní. Je to logické pokračování trendu, který začala pátá generace, kde se převaha přesouvá z fyzických parametrů stroje do oblasti propojení, autonomie, dat a schopnosti synchronizovat více domén najednou.