ANALÝZA | Fentanyl, opium, ponížení. Vztahy USA a Číny ovlivňují události z předminulého století

Současné napětí mezi Čínou a Spojenými státy má hlubší historické kořeny, než ukazují vytrvalé spory o cla, technologie či vliv v Asii. V čínském pohledu se dnešní střety s Washingtonem často promítají do vyprávění o „století ponížení“, tedy období, které začalo porážkou v opiových válkách s Británií v 19. století. Tento historický rámec zásadně ovlivňuje myšlení čínského vedení, zejména prezidenta Si Ťin-pchinga.

Co byly opiové války?

V první polovině 19. století měla Čína pod vládou dynastie Čching mimořádně výhodné postavení v mezinárodním obchodě. Západní mocnosti, především Británie, po čínském zboží doslova hladověly. Čaj, hedvábí či porcelán patřily k nejžádanějším luxusním komoditám v Evropě. Číňané však neměli o západní výrobky zájem a trvali na platbách výhradně ve stříbře, což postupně vyčerpávalo britské zásoby drahého kovu a vytvářelo značný obchodní deficit.

Britové proto sáhli k řešení, které z dnešního pohledu působí jako otevřený akt ekonomické agrese. Začali do Číny ve velkém pašovat opium, jež pěstovali v Indii pod ochranou Východoindické společnosti. Droga, která byla v Číně už od 18. století oficiálně zakázána, se rychle rozšířila napříč společenskými vrstvami. Z nástroje obchodu se stal nástroj rozkladu; miliony Číňanů upadly do závislosti, země přicházela o stříbro, a tím i o fiskální stabilitu. Opiový obchod přinesl Británii obrovské zisky, Číně však způsobil hospodářský chaos a morální otřes.

V roce 1839 reagoval císař Tao-kuang rozhodně. Vyslal do Kantonu (dnešního Guangzhou) komisaře Lina Zexua, aby s opiovými pašeráky skoncoval. Lin, jeden z nejvzdělanějších a nejprincipiálnějších úředníků říše, přistoupil k úkolu s mimořádnou razancí. Zabavil více než tisíc tun opia, které následně demonstrativně zničil v příkopech u Humen, poblíž ústí Perlové řeky. Tento čin měl coby symbol odporu vůči cizí korupci a morálnímu úpadku ohromit Západ i domácí publikum. Místo uznání však vyvolal britskou odvetu.

Londýn prohlásil čínský zásah za útok na svobodu obchodu a vyslal do Číny válečnou flotilu. Střet, který následoval, se zapsal do dějin jako první opiová válka (1839–1842). Čínské síly, technologicky i organizačně zaostalé, neměly proti moderním britským lodím šanci. Porážka byla rychlá a drtivá. Následná Nankingská smlouva donutila Čínu otevřít pět přístavů zahraničnímu obchodu, zaplatit vysoké reparace a odstoupit Británii ostrov Hongkong.

Pro Číňany se tato událost stala historickým zlomem – počátkem takzvaného „století ponížení“, v němž byla kdysi mocná říše opakovaně porážena a vykořisťována západními mocnostmi i Japonskem. Ztráta suverenity, nucené koncese, cizí osady a mise – to vše se vrylo hluboko do čínského kolektivního vědomí. Opiové války se staly symbolem nejen vojenské slabosti, ale i morálního ponížení, důkazem, že země, která nedokáže chránit své hranice a pravidla, je odsouzena k závislosti.

Tato historická zkušenost, opakovaně připomínaná ve školních učebnicích i politických projevech, zůstává jedním ze základních kamenů čínského nacionalismu. Lin Zexu se v ní stal hrdinou, který sice prohrál bitvu, ale zachoval čest země. Jeho jméno dnes nese řada muzeí a památníků – a v symbolické rovině představuje morální předobraz současné čínské politiky – nikdy se znovu nesklonit před cizí mocí, a nikdy znovu nevyjednávat z pozice slabosti.

Dědictví pro dnešní Čínu

Si Ťin-pching často cituje Lina Zexua a nechal v provincii Fu-ťien, odkud oba pocházejí, zrestaurovat památníky připomínající jeho odpor vůči cizí nadvládě. Lin je v čínských učebnicích oslavován jako vlastenec, který se postavil „západní aroganci“. Pro čínského vládce je jeho odkaz politickým kompasem. Čína se podle něj nesmí znovu dostat do situace, kdy bude slabá a závislá na Západu.

Z tohoto historického vědomí vychází i jeho tvrdý postoj v obchodních sporech se Spojenými státy. Stejně jako Lin před 180 lety, i on se prezentuje jako obránce národních zájmů proti zahraničnímu tlaku. Když v projevech hovoří o „ukončení národní potupy“, míří právě na tuto dějinnou zkušenost. Současné spory o cla, suroviny či technologie rámuje jako pokračování boje za důstojnost a rovnost.

Na druhé straně oceánu má tento historický rozměr jen malý ohlas. Donald Trump a jeho okolí interpretují čínsko-americké spory čistě ekonomicky. Tím však v Pekingu vyvolali dojem, že Washington znovu jedná z pozice síly a snaží se Čínu ponížit. 

Jak poznamenává britská sinoložka Julia Lovell pro americký list New York Times, zatímco Trump vidí Čínu jako vítěze moderního světového řádu, čínský prezident ji stále chápe jako jeho oběť. Tento rozdíl v historickém sebevnímání podle ní vytváří hlubokou psychologickou propast mezi oběma mocnostmi.

Fentanyl coby katalyzátor problémů

Kupříkladu napětí kolem fentanylu oživuje historický příběh o opiu s překvapivou přesností. Spojené státy v posledních letech tvrdě kritizují Čínu za údajnou roli v šíření syntetických opioidů, zejména fentanylu, který devastuje americkou společnost. Washington obviňuje čínské chemické továrny z masové produkce prekurzorů – chemických látek, které se používají při výrobě drogy – a tvrdí, že Peking nedostatečně kontroluje jejich export.

Z čínské perspektivy je to však více než jen otázka veřejného zdraví či dodržování zákonů. Peking vnímá americké útoky jako cynickou politickou zbraň a morální obžalobu, která připomíná britské pokrytectví z 19. století. Tehdy Západ zaplavil Čínu opiem, aby si vynutil přístup na její trh; dnes podle čínských komentátorů Spojené státy používají drogové téma k tomu, aby oslabily čínskou legitimitu a vykreslily ji jako bezohledného exportéra smrti.

Pro čínské vedení je tento paralelní obraz hluboce symbolický. Prezident Si Ťin-pching a jeho propaganda staví fentanylovou aféru do rámce pokračujícího „boje za národní důstojnost“. Když Trump veřejně prohlásil, že jeho „první otázkou“ pro čínského vládce bude právě fentanyl, reagoval Peking s mimořádnou podrážděností. V čínských médiích se objevila přirovnání k tomu, že Amerika se opět chová jako někdejší koloniální mocnost, která moralizuje o drogách, ač sama kdysi Čínu drogami zničila.

V důsledku toho se spor o fentanyl změnil v test vzájemné důvěry a důstojnosti. Washington jej chápe jako otázku bezpečnosti a veřejného zdraví, zatímco Peking jako symbolickou frontu kulturního a politického střetu. Každý krok, od amerických sankcí na čínské chemické firmy po Siho výzvy k „lidové válce proti drogám“, tak odráží odlišné pojetí odpovědnosti, síly a viny.

Právě zde se propojují minulost a současnost. V obou případech jde o kontrolu nad tím, kdo určuje morální rámec světového obchodu. V 19. století to byli Britové, kdo obviňovali Čínu z uzavřenosti a zpátečnictví, zatímco sami vydělávali na opiu. Dnes jsou to Američané, kdo Čínu viní z chemického cynismu – a Peking odpovídá téměř stejným jazykem jako kdysi Lin Zexu, když žádal britskou královnu, aby ukončila obchod s jedem.

Spor o fentanyl se tak stal zástupným bojištěm širší čínsko-americké krize, v níž se mísí ekonomická rivalita, bezpečnostní obavy i hluboké kulturní nedorozumění. Obě mocnosti v něm vidí něco víc než jen otázku drog či obchodu. Jde totiž o střet dvou vizí světového řádu. Spojené státy se snaží hájit svůj status globálního arbitra, který určuje, co je odpovědné a civilizované chování; Čína naproti tomu prosazuje právo jednat podle vlastních pravidel a odmítá být znovu kárána z pozice morální nadřazenosti Západu.

Fentanyl zde působí jako katalyzátor, tedy záminka, která oživuje staré resentimenty a potvrzuje, že vztah obou zemí už dávno překročil rámec pragmatického soupeření. V Pekingu se americká kampaň proti čínským chemickým firmám čte jako pokračování imperiálního příběhu, v němž Západ obviňuje Východ z hříchů, které sám kdysi spáchal. Ve Washingtonu naopak převažuje přesvědčení, že čínská vláda vědomě toleruje či dokonce podporuje nelegální průmysl, jenž ničí americké komunity.

Výsledkem je atmosféra trvalé nedůvěry. Každé gesto smíření působí křehce a každá dohoda, například závazek Siho a Trumpa k omezení vývozu prekurzorů, je okamžitě zpochybněna novými sankcemi, tarify nebo ostrými prohlášeními. Stejně jako v době opiových válek, i dnes se za ekonomickým sporem skrývá zápas o to, kdo bude určovat pravidla světového obchodu a kdo bude muset přijmout roli obviněného. Na tuto dynamiku upozornil think tank Council on Foreign Relations.