ANALÝZA | Írán je po červnové válce v hluboké krizi. Tamní režim je ale velmi pevný, rozložit ho bude těžké

Na kritickou situaci upozornil americký list New York Times. Vládní úřady, školy a univerzity zůstávají v celé zemi opakovaně uzavřeny, v některých regionech až tři dny v týdnu. Cílem je omezit spotřebu energií a vody. Veřejná doprava kolabuje, klimatizace nefungují, města jako Ahváz nebo Bandar Abbas hlásí dramatický pokles ekonomické aktivity i nárůst hospitalizací kvůli přehřátí organismu.

Klimatická a infrastrukturní krize zasahuje Írán v nejcitlivějším bodě – v kombinaci extrémního sucha, válečných škod a dlouhodobě zanedbaného hospodaření s vodou a energiemi. Podle oficiálních údajů vlády dosáhla situace nového dna: tři z největších přehrad v zemi vyschly a většina vodních nádrží se pohybuje hluboko pod 50 % své běžné kapacity. To znamená nejen omezenou dostupnost pitné vody, ale i hrozbu pro hydroelektrárny, zemědělství a průmysl.

Zvláště kritická je situace v čtyřmilionovém Mashhadu, kde přestala téct voda z přehrady Doosti. Tato strategická nádrž, napájená přeshraniční řekou z Afghánistánu, se během léta dostala na takzvanou „úroveň mrtvé zásoby“. Klíčovým momentem se stalo rozhodnutí afghánské vlády vedené Tálibánem, která bez konzultace s Íránem napustila svou vlastní přehradu Pashdan a tím zcela přerušila přítok vody do íránského území.

Problém s vodou ale nelze redukovat jen na sousedské spory. Írán dlouhodobě čelí důsledkům nevhodných rozhodnutí v oblasti vodního hospodářství – například masivnímu odčerpávání podzemních zásob pro zemědělství, budování náročných průmyslových komplexů v pouštních oblastech nebo špatně plánovaným přehradám, které narušily přirozené toky. Klimatické změny situaci ještě zhoršují – zvyšují výpar, snižují přítok a zvyšují teplotní stres obyvatel i infrastruktury.

Energetická infrastruktura země se navíc nachází v havarijním stavu. Izraelské útoky v červnu zničily několik klíčových ropných zásobníků, plynovodů a rafinérií. Přestože Írán disponuje čtvrtými největšími zásobami zemního plynu na světě, realita v zemi připomíná stav energetického kolapsu. Výpadky elektřiny postihují města i venkov, některé domácnosti jsou bez proudu až osm hodin denně. Podle odborníků z Kalifornské univerzity je situace „začarovaným kruhem“ – vysoké teploty zvyšují poptávku po chlazení, nedostatek vody omezuje produkci elektřiny a zátěž sítě způsobuje další výpadky.

Prezident Masúd Pezeškian vystoupil s prohlášením, v němž připustil, že současný stav je „neudržitelný bez zásadní změny“. Vyzval k revizi vodní politiky, snížení spotřeby a strukturálním reformám v oblasti energetiky. V zákulisí sílí tlak reformního křídla na zmírnění zahraničněpolitické konfrontace a návrat k jednacímu stolu s USA – zejména s cílem uvolnit ekonomické sankce, které dlouhodobě blokují investice do obnovy infrastruktury a modernizace.

Tato vnitropolitická dynamika ale naráží na odpor tvrdého jádra režimu, které trvá na zachování „odporu vůči západní hegemonii“ a pokračování jaderného programu bez omezení. Reformisté navrhují částečné omezení obohacování uranu výměnou za sankční úlevy, ale bezpečnostní složky režimu mají stále převahu v rozhodovacích procesech. Analytici varují, že bez kompromisu mezi těmito dvěma póly se země může dále propadat do chaosu – ekonomického i společenského.

Důvěra veřejnosti v instituce prudce klesá. Roste počet neformálních protestů, v některých státních podnicích dochází k tichým stávkám. Lidé ve městech se uchylují k improvizovaným řešením – používají naftové generátory, nakupují vodu na černém trhu, nebo se stěhují na venkov, kde jsou podmínky o něco snesitelnější. Vláda mezitím omezila přístup k informacím a monitoruje sociální sítě, včetně těch využívaných k koordinaci komunitní pomoci.

Výpadky elektřiny jsou nepředvídatelné

Jak upozornila katarská stanice Al-Džazíra, zatímco mezinárodní pozornost se soustředila na výměny raket a diplomatické posuny po izraelsko-amerických útocích na Írán, každodenní realita milionů Íránců se proměnila v něco, co by ještě nedávno působilo jako sci-fi. Každý den, v různých regionech země, dochází k řízeným, ale čím dál méně předvídatelným výpadkům elektřiny. Tento fenomén, známý jako denní blackouty, se postupně mění z nouzového opatření na strukturální rys íránské krize.

Výpadky trvají často čtyři až osm hodin denně, ve špičkách i déle. Ovlivňují domácnosti, nemocnice, školy, podniky, zemědělství i státní správu. V řadě oblastí přestává fungovat veřejná doprava, zvyšuje se kriminalita a klesá produktivita práce. V malých městech a na venkově lidé improvizují – vaří na otevřeném ohni, zásobují se bateriemi a zvažují investice do malých solárních panelů. Ve velkých městech se výpadky elektřiny projevují přímým ekonomickým úpadkem – obchody zavírají, elektronické platby selhávají, výrobní závody přecházejí do přerušovaného provozu.

Nejde ale jen o „nepohodlí“ nebo ekonomické ztráty. Blackouty postupně narušují společenské vazby, důvěru ve stát i schopnost obyvatel plánovat svůj život. Každodenní nestabilita proměňuje zemi v prostor nejistoty – lidé neví, kdy zhasnou světla, kdy přestane fungovat lednička, nebo kdy nebude možné zavolat sanitku.

Důsledky sahají hluboko do zdravotního a vzdělávacího systému. V nemocnicích se záložní generátory stávají jediným spojením s funkční péčí, ale palivo pro ně je omezené. Elektronická dokumentace se stává nespolehlivou. Školy často nemohou provozovat digitální výuku ani základní osvětlení. V některých oblastech se rozmáhá neformální distanční vzdělávání prostřednictvím tištěných materiálů a místních lektorů.

Blackouty rovněž posilují roli neformální ekonomiky. Černý trh s generátory, bateriemi a palivem kvete. Cena běžných technologií stoupá, zatímco dostupnost klesá. V některých oblastech začínají vznikat lokální „energetické sítě“ organizované komunitami, které sdílejí malé solární panely nebo agregáty. Tyto struktury fungují částečně mimo kontrolu státu, což může vést k novým formám autonomie – i odporu.

Politicky je situace nejednoznačná. Režim blackouty oficiálně vysvětluje „mimořádnými okolnostmi“ a viní ze situace jak zahraniční sankce, tak klimatické extrémy. Mnozí občané však stále častěji vnímají energetický kolaps jako důsledek nekompetence a zkorumpovaného řízení. Rostoucí frustrace se hromadí pod povrchem a podle některých analytiků může být „tichým předchůdcem“ rozsáhlejších protestů.

Z hlediska geopolitiky představují blackouty strategickou zranitelnost. Ochromují logistiku, snižují schopnost Íránu reagovat na krizové situace a ohrožují provoz klíčových vojenských a komunikačních systémů. Izraelští stratégové a západní zpravodajské služby to bezpochyby sledují a mohou v tom vidět příležitost k dalšímu tlaku bez nutnosti přímé konfrontace.

Írán může ze situace paradoxně těžit

Zůstává otázka, zda může Írán z této krize i něco vytěžit. V ideálním scénáři by mohla být příležitostí pro urychlení decentralizace energetiky, rozvoj obnovitelných zdrojů a komunitní soběstačnosti. Realističtější ale je, že pokud nedojde k zásadnímu obratu – technologickému, diplomatickému i politickému – promění se blackouty z výjimečné krize v nový normál. A ta může Írán pomalu, ale jistě vyčerpávat zevnitř.

Útoky Izraele a Spojených států na Írán měly být zlomovým bodem. Koordinovaná ofenziva, zahájená cílenými údery na radarové systémy, velitelská centra a jaderná zařízení, měla narušit schopnost Teheránu vést konvenční i asymetrické operace, a ideálně zasadit smrtelnou ránu íránskému vlivu v regionu. Poprvé v historii navíc USA zasáhly přímo íránské území, čímž překročily dosavadní strategické tabu, jak zdůraznil server Conversation.

Celková cena prvního týdne útoků přesáhla pět miliard dolarů. Pro Izrael šlo o pokračování širší kampaně – předtím postupně rozložil Hamás v Gaze, oslabil Hizballáh v Libanonu, zasáhl Husíje v Jemenu a sehrál klíčovou roli při pádu syrského režimu. Naděje, že Írán bude další částí tohoto dominového efektu, se však rychle ukázala jako iluze.

Írán reagoval téměř okamžitě: vyslal více než tisíc dronů a stovky raket včetně pokročilých hypersonických typů. Přestože většina z nich byla zachycena, několik průrazných náloží zasáhlo izraelské civilní cíle, narušily logistiku a dočasně ochromily některé přístavy. Samotný fakt, že Írán dokázal proniknout izraelskou obranou, byl strategickým signálem – ukázal schopnost přežít a zároveň vracet úder.

Tento moment přiměl izraelského premiéra Benjamina Netanjahua jednat. V kontaktu s prezidentem Trumpem začal sondovat možnosti příměří. Cílem bylo předejít vleklému konfliktu, který by Izrael zatěžoval vojensky i ekonomicky. Tato iniciativa přišla jen několik dní po prvních amerických úderech, což vypovídá o tom, že strategická rovnice nebyla tak jednoduchá, jak si její architekti představovali.

Zatímco očekávání zhroucení íránského režimu se nenaplnila, situace paradoxně pomohla režimu posílit svou pozici. Vnitřní opozice byla paralyzována, nacionalistické nálady narostly a parlament pozastavil spolupráci s MAAE – čímž si Teherán vytvořil prostor pro rozvoj jaderného programu mimo mezinárodní dohled. Mnozí reformisté, aktivisté a opoziční organizátoři čelí represím, které byly ospravedlněny jako obrana před „vnitřními hrozbami v čase války“.

Zde se otevírá i otázka možného obratu – nejen přežití, ale přetvoření slabosti v příležitost. Íránská strategická kultura je založena na principu přizpůsobení se krizi. Režim využívá útoky k ospravedlnění domácích zásahů, ale zároveň se adaptuje: zvyšuje investice do vývoje přesných zbraní, diverzifikuje alianční síť (zejména směrem k Rusku a Číně) a testuje nové asymetrické techniky boje. Lze předpokládat, že íránská vojenská doktrína projde významnou revizí směrem k větší důrazu na mobilitu, redundanci a decentralizaci řízení.

Není vyloučeno, že Teherán zneužije vzniklé napětí i k posílení své pozice na mezinárodní scéně. Může se pokusit profilovat jako stát, který – navzdory sankcím a útokům – udržel integritu a odolnost. Takový narativ může najít odezvu v některých zemích globálního Jihu, které sdílejí odpor vůči západnímu unilateralismu. Z pragmatického hlediska může Írán těžit i z čínského zájmu o přístup ke strategickým technologiím a ruské potřeby spojenectví v době, kdy i Moskva čelí izolaci.

Na druhé straně Izrael sice zůstal vojensky silný, ale narazil na limity své strategické výdrže. Geopolitická izolace, omezená domácí politická stabilita a závislost na technologicky vyspělé, ale křehké ekonomice ukazují, že zdlouhavý konflikt by byl velmi nákladný. A Trumpova zdrženlivost vůči hlubší intervenci signalizuje, že USA nemusí být ochotny jít za určitou hranici eskalace – zejména v kontextu domácích voleb a cen ropy.

Írán tedy stojí na prahu nové fáze – posílen sice za vysokou cenu, ale s přehodnocenou strategickou mapou. Jeho odolnost se ukázala jako skutečná. Zda ji promění v politickou výhodu, například diplomatickým manévrováním mezi světovými bloky nebo budováním nové bezpečnostní rovnováhy, zůstává otázkou. Ale už teď je jasné, že válka, která ho měla zlomit, mu možná nabídla nový dech.