ANALÝZA | Íránské ozbrojené síly jsou mocné. Pozemní válku s Izraelem si ale nemohou dovolit

Írán disponuje tisícovkami balistických a řízených střel s různým doletem. I proto pro něj těmito zbraněmi doslova zahrnout izraelské nebe. „Írán má více než 3000 balistických raket,“ uvedl už loni generál amerického letectva Kenneth McKenzie podle americké stanice CNN.

Podle analytiků Írán během úterního útoku využil balistické rakety Šaháb-3, které působí jako úplný základ pro všechny íránské rakety středního doletu na kapalné palivo. Je možné je odpalovat z mobilních odpalovacích zařízení i sil.

Naopak podle íránských médií Teherán vypustil novou raketu Fattah-1, která je údajně dokonce hypersonická. Analytici ale zdůrazňují, že prakticky všechny balistické rakety dosahují hypersonické rychlosti ve chvíli, kdy se „střemhlav přibližují ke svému cíli“.

Popsal to například výzkumník Fabian Hinz z Mezinárodního institutu pro strategická studia. „Fattah-1 má zřejmě hlavici na manévrovacím návratovém prostředku, který jí umožňuje provést úpravy, aby se během krátké části letu k cíli vyhnula protiraketové obraně. Přesto by tato schopnost znamenala zlepšení oproti dřívějším íránským raketám,“ shrnul.

Ostatní analytici jsou ale k využití nové rakety Íránem skeptičtí. „Je to jedna z jejich nejnovějších balistických raket a jejím použitím by mohli hodně ztratit. Izrael by získal představu o jejích schopnostech už jen z toho, že by byla použita,“ vysvětlil technolog pro výbušnou munici Trevor Ball, který dříve působil v americké armádě.

„Je zde také možnost, že by mohla selhat, což by Izraeli poskytlo ještě lepší představu o jejích schopnostech. Získali by zdarma propagandu a nic by neriskovali tím, že by řekli, že byla použita,“ přiblížil Ball.

Kromě raketového arsenálu má Írán výrazné kapacity také v dalších oblastech. Jak uvádí americký list New York Times, jeho vojenská strategie byla po dekády „založena na odstrašování a kladla důraz na vývoj přesných raket a raket dlouhého doletu, bezpilotních letounů a protivzdušné obrany“.

Silné mezinárodní sankce fakticky odřízly Írán od dodávek špičkových zbraní a vojenského vybavení v čele s tanky a stíhačkami. To se projevilo už během íránsko-irácké války mezi lety 1980-1988. Tehdy se našlo extrémně málo zemí, které byly ochotné Teheránu vůbec nějaké zbraně prodat.

Proto (tehdy nový) ajatolláh Chameneí v roce 1989 dal Islámským revolučním gardám (IRGC) rozkaz k rozvoji domácího průmyslu. „Chtěl zajistit, aby se Írán již nikdy nemusel spoléhat na zahraniční mocnosti, pokud jde o jeho obranné potřeby,“ přiblížil NY Times.

Pentagon „to říkal“

Pentagon si je zvláštností íránského přístupu k obraně velmi dobře vědom, uváděl to už ve zprávě z roku 2021. „Íránská armáda se do značné míry opírá o tři základní schopnosti: první jsou balistické střely, druhou námořní síly schopné ohrozit plavbu v Perském zálivu a Hormuzském průlivu a třetí jsou nekonvenční schopnosti včetně využití partnerů a zástupců v zahraničí,“ uvedlo americké ministerstvo obrany.

Podle informací ze zprávy Pentagonu „Írán nemá moderní letectvo“ a využívá tak balistické rakety, aby „odradil své protivníky od útoku na Írán“. Už tehdy Američané předpokládali, že „Írán bude nasazovat stále větší počet přesnějších a smrtonosnějších balistických raket pro divadlo, zdokonalovat svůj stávající raketový inventář a rovněž nasadí nové rakety pro pozemní útok“.

Írán přikládá vysokou míru pozornosti také námořnictvu. „Íránské námořní schopnosti, které těží z jeho geostrategické polohy podél Perského zálivu a Hormuzského průlivu, kladou důraz na asymetrickou taktiku využívající četné platformy a zbraně, jejichž cílem je přemoci námořní síly protivníka,“ popsal Pentagon.

Nejnebezpečnější ze všech se ale zdají být zástupné síly a různí partneři. „IRGC Qods Force, hlavní nástroj Íránu pro nekonvenční operace, udržuje širokou síť nestátních partnerů, zástupců a poboček v celém regionu,“ pokračovala zpráva americké obrany.

„Írán poskytuje finanční, politickou, výcvikovou a materiální podporu skupinám, mezi něž patří Hizballáh, irácké šíitské militantní skupiny, Hutíjové v Jemenu, některé palestinské skupiny, Taliban a bahrajnští šíitští militanti,“ zdůraznil Pentagon.

Íránská armáda je silná

Co se íránské armády jako takové týká, rozhodně na tom není nejhůř. Celkově v jeho armádě podle serveru globalfirepower.com slouží 1,18 milionu mužů s tím, že po celém Blízkém východu má Írán řadu zástupných organizací o síle až stovek tisíc mužů.

Ve stavu připravenosti je necelých 1400 kusů tanků, 46 tisíc bojových vozidel, asi 400 samohybných děl, 1400 normálních děl a 543 mobilních raketových systémů (MLRS).

Írán dokonce vyvinul svůj vlastní tank Karrar, jehož název se dá z perštiny přeložit jako „Útočník“. Jeho plnohodnotné nasazení se očekává v pozdních 20. letech, některé kusy ale už mají k dispozici IRGC i samotná pozemní armáda Íránu. Podle expertů se velmi podobná ruskému tanku T-90, který byl vyvinut v 90. letech a postupně prochází modernizacemi.

Íránské letectvo má poměrně překvapivě nízký počet bojových letounů, přesněji jde o zhruba dvě stovky kusů. Různých helikoptér má ani ne 150.

Írán má také vysoké kapacity pro samotný provoz armády. Země produkuje množství ropy, různých kovů, chemických produktů a zbraní.

Při srovnání s Izraelem ale jde v ohledech pozemní a vzdušné armády o velice nízká čísla. Zatímco Írán brání přes 1,6 milionu kilometrů čtverečních území s 90 miliony obyvateli, izraelské síly mají na starosti 22 tisíc kilometrů čtverečních a 8,3 milionu obyvatel. Přesto Izraelci Íránce v mnoha ohledech předčí.

Oproti armádě Íránu ta izraelská disponuje více než tisícovkou tanků, 34 tisíci bojových vozidel, 520 samohybnými děly, 240 normálními děly a 120 MLRS. Rozdíl se projevuje i v letectvu – Izrael má zhruba o padesátku více bojových letounů i helikoptér.

Jak ale již bylo řečeno, Írán spíše používá své zástupné síly a využívá prvky zastrašení v čele s balistickými a řízenými střelami nebo bezpilotními letouny. Pokud by obě země chtěly jít do přímého konfliktu, patrně bude probíhat více prostřednictvím nasazení vzdušných sil a raket či dronů.

Velkým otazníkem je také geografie. Írán a Izrael jsou sice nepřátelé na život a na smrt, pokud se ale některá ze zemí rozhodne pro pozemní operaci, bude muset vyvinout značné diplomatické úsilí, aby blízkovýchodní země povolily přesuny mohutných armád po svém teritoriu.

To se ale zdá krajně nepravděpodobné, protože z čistě mocenského pohledu může vést cesta pro íránskou armádu přes Turecku, které ale podobný krok nepovolí už kvůli tomu, že je ve vojenské alianci se Spojenými státy. Navíc jakákoli země, která íránské armádě přechod umožní, poruší mezinárodní právo a stane se terčem zřejmě bezprecedentních sankcí.

Totéž platí o Izraeli. U židovského státu bude ochota arabských zemí povolit přechod jeho vojsk prakticky nulová. Nabízí se tedy varianta masivních vyloďovacích operací, které ale už z logistického a strategického hlediska absolutně nedávají smysl. Přesun tak velkých armád přes Rudé moře, Indický oceán, a nakonec Hormuzský průliv a Perský záliv, se okamžitě stane terčem hned několika ozbrojených skupin a západních spojeneckých letadel.

Pokud tedy mezi Izraelem a Íránem skutečně vypukne plnohodnotná válka, nebude vypadat tak, jak ji známe. Rozhodně proti sobě nepůjdou dvě plně vybavené armády. Naopak, patrně budeme sledovat postupnou devastaci území obou států, které se vzájemně ostřelují balistickými raketami, bezpilotními letouny a stíhačkami.