ANALÝZA | Svět a zbraně hromadného ničení. Dlouhý a marný boj, který snad nikdy neskončí

Maďarská a slovenská vláda opět předkládají tvrzení, která postrádají jakékoli věrohodné důkazy – tentokrát se jedná o domněnky, že za nedávnými ohnisky slintavky a kulhavky by mohl stát bioteroristický útok.  Zůstává ovšem naprosto nejasné, jaký by měl být motiv tohoto údajného „bioterorismu“. Přesto však nelze zcela vyloučit, že biologické útoky – byť v tomto konkrétním případě působí spíše jako produkt konspirační představivosti – nejsou ve světě, v němž žijeme, zcela nemožné.

Minulost jednoznačně ukazuje, že biologické i chemické útoky nejsou pouhou teoretickou hrozbou, ale reálnou součástí moderních dějin. Ať už se jedná o antraxové zásilky rozeslané po Spojených státech krátce po 11. září, nebo o atentáty japonské sekty Óm šinrikjó, jedno je zřejmé: ani malým organizacím s ideologickým zázemím nechybí vůle, prostředky ani odvaha použít nástroje s ničivým dopadem. Takové útoky bývají vedeny s cílem ochromit běžný chod společnosti, zasít paniku a zaútočit tam, kde je civilní obyvatelstvo nejzranitelnější.

Právě z toho důvodu je nezbytné, aby ti, kdo mají veřejný hlas – zejména politici – přistupovali k tématům spojeným s možným bioterorismem s maximální opatrností a důsledností. Šíření spekulací bez opory ve faktech může být lákavé z hlediska mediálního dopadu, ale má i svou stinnou stránku: zvyšuje nejistotu, oslabuje důvěru ve veřejné instituce a otevírá prostor pro růst dezinformačních narativů. Jinými slovy, přispívá k tomu, čeho se veřejnost nejvíce obává – a na co skuteční útočníci často chtějí dosáhnout.

Současné informační prostředí, kde se neověřené zprávy šíří rychlostí blesku a kde se emoce často staví nad fakta, činí z odpovědného komunikování zásadní úkol. Každé unáhlené vyjádření může mít následky – nejen na úrovni politické kultury, ale i v konkrétním chování lidí. Vzpomeňme na zkušenosti z pandemie covidu-19. Šíření domněnek o laboratorním původu viru bez důkazů způsobilo v mnoha zemích hluboké rozdělení společnosti, odpor vůči ochranným opatřením a v konečném důsledku i ztráty na životech.

O to víc dnes platí, že úkolem veřejných činitelů není posilovat strach, ale tlumit ho. Nešířit nejistotu, ale přinášet srozumitelné, ověřené informace. Pokud se objeví podezření na závažné ohrožení, musí být podloženo jasnými důkazy – jinak se z úmyslu chránit veřejnost stává nástroj manipulace, který podkopává samotné základy společenské soudržnosti.

Jak (ne)zakázat zbraně hromadného ničení

Biologické zbraně tvoří jednu ze tří složek tzv. triády zbraní hromadného ničení – vedle zbraní chemických a jaderných. Formálněji jde o tři typy zbraní hromadného ničení, k nimž se někdy přidávají i radiologické zbraně, které šíří radioaktivní materiál bez jaderného výbuchu, například pomocí tzv. špinavé bomby.

Prvním státem, který tyto ničivé prostředky využil, bylo Německo během první světové války, a to jak ve formě chemických, tak i biologických zbraní. Právě tato historická zkušenost vedla k sepsání Ženevského protokolu z roku 1925, v němž se výslovně uvádí zákaz použití „dusivých, jedovatých či jiných plynů a všech obdobných kapalin, látek a zařízení, stejně jako prostředků bakteriologické povahy“ v ozbrojených konfliktech.

Ženevský protokol z roku 1925 představoval pouze velmi omezený krok kupředu – zejména proto, že neobsahoval žádné vymahatelné sankce za použití biologických zbraní. Právě této právní mezery využila japonská imperiální armáda během války s Čínou. V roce 1936 vznikla nechvalně známá Jednotka 731, zaměřená na výzkum chemických a biologických zbraní. 

Japonští vědci v jejím rámci prováděli brutální experimenty na zhruba 250 tisících čínských a korejských zajatcích. Patřily k nim i vivisekce – tedy pitvy prováděné bez umrtvení – na lidech úmyslně nakažených nemocemi jako tyfus či cholera. Součástí testů bylo také šíření smrtelných patogenů, jako byl antrax nebo dýmějový mor, přímo mezi civilní obyvatelstvo.

Vedoucím členům této jednotky byla po válce v tichosti udělena imunita před trestním stíháním výměnou za to, že americkým okupačním silám poskytli přístup k rozsáhlým datům ze svého výzkumu. Někteří z nich později zastávali vysoké pozice ve farmaceutickém průmyslu, na ministerstvu zdravotnictví nebo v akademických institucích. Tuto skutečnost připomněl mimo jiné i server The Guardian.

K definitivnímu zákazu biologických zbraní došlo v roce 1971, kdy Valné shromáždění OSN přijalo Úmluvu o zákazu vývoje, výroby a hromadění zásob bakteriologických (biologických) a toxinových zbraní a o jejich zničení. Tento mezinárodní dokument nejenže formálně zakotvil zákaz jejich použití, ale zároveň stanovil jasné závazky a sankce pro státy, které by se vývoje či držení těchto zbraní dopustily. Úmluva vstoupila v platnost v roce 1975.

Každý vývoj s sebou nese své „ale“ – a to platí i v případě zbraní hromadného ničení, konkrétně pak snah o jejich úplný zákaz. Jak ukazuje příklad jaderných zbraní, dlouhodobé úsilí o omezení jejich šíření paradoxně přispělo k jejich dalšímu rozmachu. Bezprostředně po druhé světové válce začaly soupeřit o jadernou převahu Spojené státy a Sovětský svaz, přičemž brzy následovaly i další země. Výsledkem je, že dnes vlastní jaderný arzenál nejen státy jako Čína, Francie či Velká Británie, ale i země jako Severní Korea, Pákistán nebo Izrael. A hrozba, že se k nim brzy připojí i Írán, už není jen teoretická.

Snaha dorazit Ameriku 

Za nejzávažnější hrozbu v oblasti biologických zbraní jsou považovány tzv. zbraně Třídy A. Patří mezi ně mimo jiné antrax, pravé neštovice, ebola či tularémie. Tyto patogeny se vyznačují vysokou nakažlivostí, značnou úmrtností a schopností snadného přenosu z člověka na člověka. Právě tato kombinace z nich činí mimořádně nebezpečné nástroje – nejen z hlediska veřejného zdraví, ale i z pohledu národní bezpečnosti.

Konkrétně antrax se nesmazatelně zapsal do moderních dějin Spojených států. Během několika týdnů po teroristických útocích z 11. září 2001 se po zemi rozšířila vlna obav z dalšího útoku – tentokrát biologického. Neznámý pachatel tehdy rozeslal obálky s antraxovými sporami na adresy významných amerických médií a politických činitelů, jak připomíná americká stanice CNN. 

Výsledkem bylo pět mrtvých, sedmnáct nakažených a stovky tisíc lidí vystavených preventivnímu vyšetření či léčbě. Celá událost, známá jako „antraxové dopisy“, výrazně prohloubila atmosféru strachu a ukázala, jak snadno lze biologickou zbraň využít k destabilizaci celé společnosti – i bez rozsáhlé infrastruktury či armády.

Vyšetřování tzv. antraxových útoků z roku 2001 (nebo taky Amerithrax) trvalo sedm let a bylo jedním z největších a nejdražších v historii FBI – což vyšetřovatelé potvrzují na svých webových stránkách. Nejprve se zaměřilo na několik podezřelých, ale dlouho bez jasného výsledku. Nakonec se pozornost federálních agentů obrátila na Bruce Ivinse, mikrobiologa pracujícího v americké vojenské laboratoři v USAMRIID (U.S. Army Medical Research Institute of Infectious Diseases). Měl přístup k antraxovým sporám a podle FBI měl i motiv – údajně chtěl upozornit na potřebu vakcinace a ochranných programů, na kterých pracoval.

Jenže dřív, než byl oficiálně obviněn, v roce 2008 spáchal sebevraždu předávkováním léky. FBI následně uzavřela případ s tím, že Ivins byl s největší pravděpodobností osamělým pachatelem. Tahle verze ale zůstala kontroverzní. Mnoho odborníků, včetně některých členů Kongresu a nezávislých vědců, zpochybňovalo důkazy, které proti němu FBI předložila. Kritici tvrdí, že důkazy byly spíše indicie než přímé důkazy, a poukazovali i na možnost, že šlo o vnitřní selhání systému nebo pokus rychle uzavřít složitý případ.

Antrax a sarin v rukou sekty

V Japonsku došlo k pokusu o biologický útok v roce 1993, kdy se apokalyptická sekta Óm šinrikjó pokusila rozšířit antrax z budovy svého sídla v tokijské čtvrti Kameido. Cílem bylo vyvolat paniku a otestovat biologickou zbraň jako prostředek k naplnění sekty očekávané „svaté války“. Útok však skončil neúspěchem – použitý kmen antraxu byl nepatogenní a nezpůsobil žádné oběti. Přesto případ ukázal, že i nevládní a ideologicky motivované skupiny jsou schopny plánovat a téměř uskutečnit biologický útok uprostřed velkoměsta. Informovala o tom americká stanice ABC. 

O dva roky později sekta šokovala svět ještě děsivějším činem – sarinovým útokem v tokijském metru. Dne 20. března 1995, v ranní dopravní špičce, vypustili členové sekty tekutý sarin, extrémně toxický nervový plyn, ve vlacích pěti různých linek metra, které se sbíhaly v centru Tokia poblíž vládních institucí. Sáčky se sarinem útočníci propíchli hroty deštníků a nepozorovaně opustili místo činu. Výsledkem bylo 13 mrtvých, více než tisíc vážně zasažených a tisíce dalších s lehčími symptomy.

Tento čin paralyzoval jedno z největších měst na světě a potvrdil, že i relativně malá, fanatická organizace s odbornými znalostmi a přístupem k technologii může provést chemický útok s masivním dopadem. Následné vyšetřování odhalilo, že sekta neexperimentovala jen s chemickými látkami, ale také s biologickými zbraněmi, a dokonce se pokoušela získat jaderný materiál.

Tyto události jsou důkazem, že teroristické skupiny běžně nutně nerozlišují mezi útokem chemikáliemi a biologickými toxiny. Konkrétně pro sektu Óm šinrikjó bylo nejdůležitější její sdělení o blížícím se konci světa a duchovní očistě skrze násilí. Zbraně hromadného ničení pro ni nebyly jen nástrojem zabíjení, ale i způsobem, jak demonstrovat moc, šířit strach a potvrdit vlastní apokalyptickou ideologii. Nezáleželo na tom, zda šlo o bakterii nebo nervový plyn – klíčový byl dopad na veřejnost, vyvolaná panika a pocit nevyhnutelnosti.

Neviditelné nebezpečí

Antrax i sarin představují extrémně nebezpečné zbraně hromadného ničení, ačkoli každá z nich funguje zcela odlišně – jedna jako biologická, druhá jako chemická hrozba.

Antrax, způsobený bakterií Bacillus anthracis, patří mezi nejnebezpečnější biologické agens. Jeho spory jsou extrémně odolné a mohou přežívat v prostředí i desítky let. Do těla se mohou dostat vdechnutím, kontaktem s kůží nebo pozřením kontaminovaných látek. Nejzávažnější formou je vdechnutý antrax, který bez rychlého zásahu téměř vždy končí smrtí. 

Nebezpečnost této zbraně spočívá mimo jiné v tom, že první příznaky připomínají běžné onemocnění, jako je chřipka – infekce tak může probíhat zcela nenápadně až do okamžiku, kdy je už příliš pozdě na účinnou léčbu. Díky snadné formě šíření vzduchem a obtížné detekci je antrax považován za ideální prostředek biologického terorismu.

Naopak sarin je syntetický nervový plyn, klasifikovaný jako chemická zbraň. Vyvinut byl původně jako pesticid, ovšem jeho účinky na lidský organismus jsou devastující. Sarin blokuje enzymy, které zajišťují základní funkce nervového systému – výsledkem je, že tělo ztrácí schopnost ovládat vlastní svaly, včetně těch, které řídí dýchání. Účinkuje velmi rychle, smrt může nastat během několika minut po expozici. Zvláště znepokojující je fakt, že sarin je bezbarvý a bez zápachu, a tedy prakticky nedetekovatelný v okamžiku útoku. I velmi malé množství stačí k usmrcení dospělého člověka.

Zatímco antrax šíří strach potichu a dlouhodobě – jako hrozba, která může nepozorovaně zasáhnout celé komunity – sarin udeří rychle a bez varování. Jeho účinek je okamžitý, krutý a šokující. Oba případy ale jasně ukazují, že zbraně hromadného ničení nemusejí vypadat jako výbuch jaderné hlavice. Někdy stačí neviditelné spory nebo jen pár kapek jedovaté látky, aby se rozvrátil běžný život, vznikl chaos a společnost se ocitla na pokraji paniky.

Kdo porušuje úmluvy?

Ačkoli většina států světa formálně přistoupila k mezinárodním dohodám zakazujícím biologické a chemické zbraně, v praxi stále existují země, u nichž panuje důvodné podezření, že tyto zbraně vlastní nebo s nimi nadále manipulují. K dnešnímu dni se k Úmluvě o chemických zbraních (CWC) připojilo 193 států, které se zavázaly k zákazu vývoje, výroby, použití i skladování těchto zbraní. Všechny země, které své zásoby oficiálně přiznaly, je následně pod dohledem Organizace pro zákaz chemických zbraní (OPCW) zlikvidovaly.

I přesto ale zůstávají státy, které CWC nepodepsaly a čelí podezření z vlastnictví chemického arzenálu – zejména Severní Korea a Egypt. Izrael úmluvu sice podepsal, ale dosud ji neratifikoval, přičemž i v jeho případě existují podezření z držení chemických zbraní. Znepokojení vyvolávají rovněž Sýrie a Írán, kteří jsou sice členy CWC, avšak v minulosti čelili kritice kvůli možnému porušování závazků – například Sýrie je podezřelá z použití chemických zbraní i po roce 2013, tedy po formálním vstupu do úmluvy.

Podobně nejednoznačná je i situace v oblasti biologických zbraní, jejichž vývoj a použití zakazuje Úmluva o biologických zbraních (BWC), k níž se přihlásilo 188 států. Na rozdíl od chemické úmluvy však BWC postrádá efektivní kontrolní mechanismus, což výrazně komplikuje ověřování dodržování jejích ustanovení. V důsledku toho zůstává reálný stav biologických programů mnoha zemí nejasný.

Zpravodajské služby a odborné analýzy opakovaně upozorňují na to, že Severní Korea pravděpodobně provozuje aktivní ofenzivní program biologických zbraní. Rusko, Írán, Čína a Sýrie pak patří mezi státy, u nichž dlouhodobě panují obavy z nedodržování úmluvy, případně z pokračujícího výzkumu s potenciálem vojenského využití. V minulosti byly s vývojem biologických zbraní spojovány také země jako Jihoafrická republika či Izrael, ačkoli o současném stavu jejich programů není k dispozici dostatek ověřených informací.