Bude muset Česko do boje, když vypukne válka mezi USA a KLDR?

Výhody, které ČR má ze členství v NATO, jsou jasné - obrana země je posílena, může se zapojit do systému kolektivní obrany (například protiraketový štít, na který bychom sami neměli peníze, apod.), v případě ohrožení může konzultovat situaci se spojenci, pokud na nás zaútočí, pak se dočkáme i pomoci. Pomocí pravidla konsenzu se můžeme podílet na vytváření bezpečnostní politiky a výhodou je i to, že v rámci NATO se ČR může soustředit jen na tu část obrany, ve které vyniká.

S výhodami však samozřejmě přicházejí i závazky. Jedním z hlavních požadavků je aktivně si nadále udržovat vlastní bezpečnost, přispívat na rozpočet (minimálně 2 procenta hrubého domácí produktu), zahraniční politika, která bude ve shodě politikou aliance a ochota se podílet na misích a programech Severoatlantické aliance. Vůbec nejzávažnější otázkou však zůstává, jaká se očekává účast ČR, pokud jiný členský stát vstoupí do válečného konfliktu.

V takovém případě záleží na tom, k jakému scénáři reálně došlo. Pokud, řekněme, ve válce skončí Řecko a Turecko, pak by si Česká republika nemusela vybírat stranu, na kterou se postaví. Protože jak Řecko, tak i Turecko jsou od roku 1952 členy NATO, a v takové situaci se neočekává, že by se aliance povinně do konfliktu zapojovala.

Pokud dojde k situaci, že Turecko zaútočí třeba na Sýrii, ani v takovém případě se nemusí Praha zabojovat. Pro tyhle případy se musí určit, kdo je viníkem a agresorem, a pokud konflikt začne členská země, pravidla NATO mluví jasně o tom, že zbytek členů nemá vůči tomu žádné povinnosti a záleží pouze na nich, zda se zapojí či ne.

Ale co v případě, kdy budou role vyměněny? Severní Korea se svou novou raketou už může ohrozit americkou domovinu, dlouhodobě však vyhrožuje, že prvním na seznamu bude americká základna v Pacifiku Guam. Pokud KLDR přeci jen zaútočí, bude muset ČR jít do války, aby pomohlo svým aliančním spojencům, USA?

V tomhle případě nejsou pravidla zas tak jasná, závazky vůči NATO totiž podléhají schválení národně zvoleným orgánem (například parlamentem). Členstvím v alianci totiž stát nepřichází o to nejdůležitější - suverenitu. Má vlastní hlas, vlastní názor a sám se rozhodne, s kým se bude družit a s kým ne.

NATO není Varšavská smlouva, kde veškeré dění bylo podřízeno přáním a cílům Sovětského svazu a jeho politice a ostatní členské země byly pouze sekundanti Moskvy a nikoli partnery. Základním stavebním kamenem je spolupráce. Členská země má právo svobodně vyjádřit své názory a prosazovat je jak ve vlastní zahraniční politice, tak v rámci aliance. Může vyjádřit nesouhlas, pokud je nespokojena.

Takže bude muset ČR přispěchat USA na pomoc, pokud bude napadeno KLDR? Ano, podle současně platných podmínek musí. Vyplývá to ze závazků, které má jako členský stát. Otázkou je, jakou pomoc nabídne.

Smlouva NATO nestanovuje, žádnou konkrétní nebo povinnou pomoc, konečnou formu a podobu podpory musí schválit parlament. To znamená, že pokud vláda neshledá vyslání vojenské pomoci za nezbytné, pak žádný český voják nemusí být nasazen v bojové akci. Podpora totiž může být i ve formě financí, potravin a dalších humanitárních zdrojů.

Další důležitou otázkou je, jakým způsobem by se mohly závazky od členských států vymáhat. I kdyby se ČR odmítla zúčastnit války, nebylo by to zdaleka prvním porušením závazků, kterých se dopouští. Dlouhodobým problém aliance je to, že jen málokterá země přispívá do rozpočtu skutečně požadovanou částkou. Podle Jiřího Šedivého, bývalého náčelníka generálního štábu, vydalo ČR v roce 2002 na rozpočet NATO 2,23 % HDP, o pět let později 1,55 %, o dalších pět let později 1,10 % a v roce 2014 už jen 1,08 %.