Bobošíková: Ostuda české pravice

Boj s korupcí se před volbami skloňoval ve všech pádech. Není divu. Korupcí prolezlé politické, úřednické, soudní i policejní prostředí vadí kromě korupčníků samotných už každému. Korupce odrazuje od České republiky investory, dusí podnikatele a přispívá tak vysokou měrou k hospodářské recesi a nezaměstnanosti. Není tak jen trestně právním či etickým problémem. Projevuje se jako zásadní ekonomický faktor a to faktor samozřejmě vysoce negativní. Odhady hovoří o tom, že díky korupci při státních zakázkách přijde náš stát (tedy my všichni) ročně až o dvě stě miliard korun. O kolik přijdeme kvůli zmařeným investicím, se odhaduje dost těžko. Ale tahle ztráta se jistě také nebude počítat pouze v miliónech.

Všechny politické reprezentace v posledních letech „bojovaly" s korupcí. Ale pohříchu to byly právě ony, kolem kterých se točilo nejvíce korupčních skandálů. A tak se všechny nápady, jak s korupcí zatočit, buď vytratily, nebo prostě nestály za nic. Metody, na kterých se domlouvá vznikající vládní koalice jsou tím druhým případem. Jen aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Díky tzv. testům korupční odolnosti, kterým jsou podrobováni policisté, korupce v policejním sboru nevymizela. Rozšíří-li ho koaliční politici na úředníky, výsledek bude stejný. Ani jakási protikorupční rada vlády, kterou koalici navrhuje Transparency International, s nikým příliš nehne. A změny v zákoně o veřejných zakázkách jen podpoří lidovou tvořivost a vynalézavost.

Jediným skutečně funkčním protikorupčním nástrojem může být pouze zákon o přiznání původu příjmů a majetku kombinovaný s možností konfiskace nelegálně nabytého majetku ve prospěch státu (tedy daňových poplatníků). Je smutné a pro pravici až ostudné, že tuto jedinou účinnou protikorupční metodu z parlamentních stran navrhuje vždycky jen levice. Jako by šlo o cosi bolševického, s čím pravice nechce nic mít. Přitom úcta k majetku a to i k veřejnému, čest dobrého hospodáře a respektování práva a zákonů, jsou veskrze konzervativní hodnoty. Nechce-li se k nim naše pravice hlásit a účinně je hájit, pak nejde o pravici v pravém smyslu slova. Je historickým paradoxem, že jedinou parlamentní stranou, která tak konzervativní návrh, jako jsou majetková přiznání, prosazuje, jsou komunisté. V minulosti to totiž byli právě oni, kteří úctou k majetku zrovna neoplývali. Za jejich vlády se přece tradovalo to známé heslo „kdo nekrade, okrádá rodinu". Tehdy kradli nebo přikrádali téměř všichni a všem to přišlo normální.

Už jsme si řekli, že korupce je významným negativním ekonomickým faktorem. Rodí-li se nám tu pravostředová koalice, která deklaruje největší starost o snížení zadlužení a nastartování ekonomiky, pak naprosto nechápu, proč se vyhýbá jedinému možnému způsobu, jak zatočit s korupcí a ještě na tom vydělat. Ekonomicky i politicky. Je jen jedno možné vysvětlení: Majetková přiznání by se logicky měla týkat především veřejných činitelů - soudců, policistů, úředníků, ale samozřejmě i politiků - poslanců, senátorů, ministrů. A tak by ho tedy museli předkládat i politici vládní koalice. A je docela možné, že jeden z mála, kteří by s tím nemuseli mít potíže, je Karel Schwarzenberg. Ti ostatní by třeba taky nakonec museli konfiskovat sami sebe. Zdroj: Suverenita, J. Bobošíková