Bobošíková: Černí šerifové v akci

Říkalo se jim černí šerifové a bývaly doby, kdy by si od nich pes kůrku nevzal. Ano, mluvím o soukromých bezpečnostních službách, o oboru podnikání, kam spadá i ABL Víta Bárty, mecenáše Věcí veřejných. Poté, co pracovníci služby příkladně nazvané „Professional Commando" 11. června roku 1993 bezpříkladně zmasakrovali fanoušky na stadionu Sparty a 4. září téhož roku další pracovník jmenované agentury v metru ve stanici Dejvická zabil Filipa Venclíka, syna jednoho z tehdejších majitelů společnosti s licencí na vysílání TV Nova, se na tyto služby konal mediální a legislativní hon.

Úředníci ministerstva vnitra se překonávali ve vymýšlení paragrafů zákona, kterým by tyto „nepřátele lidu" mohli uvázat na řetěz. Dokonce šli až tak daleko, že by ze soukromých bezpečnostních služeb udělali něco podobného, jako bývala Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti z dob hluboké totality. Veškeré rozhodování o vedoucích představitelích v ryze soukromých firmách mělo být podřízeno kuratele ministerstva vnitra. Jak rychle tato legislativní hysterie vznikla, tak také zanikla. Paskvil, který ministerští úředníci vyprodukovali a říkali mu návrh zákona, Sněmovnou neprošel a kdyby i prošel, těžko by obstál u Ústavního soudu.

Celá léta tento zákon nikomu nechyběl. Professional Commando se přejmenovalo na Special Security , jeho zaměstnanci přestali mlátit a zabíjet lidi a pracovníci soukromých služeb, co se týče kriminality, se pouze omezují občas na nějakou tu fingovanou loupež, kdy jakoby přepadeni zmizí s převáženými penězi. Ale ani těchto excesů není tolik, aby kromě pojišťoven museli nutně někoho výrazně trápit coby bezpečnostní riziko. Pracovníci soukromých bezpečnostních služeb jakožto lidé v řádném pracovním poměru prostě nemají jiná práva a jinou odpovědnost včetně té trestněprávní, než každý jiný občan. A tak to má být. Protože potom mohou nosit zbraň jen tehdy, když si sami podle všeobecně závazných právních norem, které nařizují i psychotesty, zařídí zbrojní průkaz. A zbraň mohou použít - stejně jako kdokoliv jiný - pouze v prokazatelném případě nutné sebeobrany nebo krajní nouze (podle Trestního zákona, který se vztahuje na všechny, bez výjimky). I tak se dá chránit majetek, na jehož ochranu má příslušná služba smlouvu s jeho vlastníkem. Podle úplně stejných regulí, jako třeba v případě správce nemovitosti. Agentury dodnes bez větších problémů provozují řadu užitečných činností, kde nejde o zbraně, ale prostě o službu zákazníkovi. Jejich pulty centralizované ochrany dokážou nejen reagovat na narušení objektu, ale i třeba na potíže seniora, který je zrovna sám doma, nebo i na takovou maličkost, jako když se během vaší dovolené stane vašemu kanárovi drobná nehoda a vylije si vodu.

Po úspěchu Věcí veřejných ve volbách je všechno jinak. Nejen, že lidé spojení s bezpečnostní agenturou ABL, která si podle všeho aktivity této politické strany předplatila už ve volební kampani, obsazují jedno ministerstvo za druhým, což by v první polovině devadesátých let bylo něco naprosto nepředstavitelného. Tehdy by to ve vypjaté společenské atmosféře, jitřené hojně medializovanými výše zmíněnými kauzami bylo totéž, jako bychom na tyto centrální úřady pustili násilníky a vrahy. Ale lidská paměť je krátká a řada z dnešních „Véčkařů" si dobře pamatuje zásah policie proti technařům, protože k němu došlo teprve v době, kdy přestali tahat „kačera kolem kamen". Ostré hochy v černém s obličeji v kuklách masakrující lidi na sparťanském stadionu nebo v metru si dnes vybaví už jen pamětníci a to jenom v případě, že jim je někdo připomene. A oni i ti fotbaloví fanoušci jsou dnes trochu z jiného těsta a lidé si řeknou, že by je měl někdo masakrovat pokud možno denně.Takže nikomu nepřijde divné, že první razantní a čitelný reformní počin lidí z ABL a jiných bezpečnostních či vymahačských firem, shromážděných kolem nového ministra vnitra Radka Johna, je jejich úsilí zpracovat právě zákon o soukromých bezpečnostních službách. Proč asi právě tento zákon považují za prioritu? A jakou má mít podobu? Vsadím se, že určitě nepůjde o snahu uvázat tyto služby na řetěz, jako tomu bylo v roce 1993 a 1994. Společenská objednávka na takový zákon byla stornována nebo prostě jenom vypršela. Kdokoliv toto téma vytahuje, musí mít tedy úplně jiný a patrně zcela opačný důvod. Důvod, který na rozdíl od stávajících agentur, fungujících podle současných právních norem, za bezpečnostní riziko považuji. Jakákoliv pravomoc, která bude zákonem dána pracovníkovi bezpečnostní agentury nad rámec práv ostatních občanů, neznamená nic jiného, než rozdělení společnosti na ty, kteří práva mají, protože si mohou dovolit platit soukromou bezpečnostní službu, a na ty, kteří práva nemají, protože se „provinili" pouze svými průměrnými nebo nedostatečnými majetkovými poměry.

Jediný, komu náleží vyšší pravomoc než jakou je vybavený běžný občan, jsou orgány činné v trestním řízení. Tedy policie, státní zastupitelství a soudy. Prostě proto, že jsou placené z daní nás všech a ze zákona musí také nám všem sloužit. Že to někdy nedělají, víme. Ale to není chyba v systému, ale šlendrián či korupce, na kterou si právě činovníci Věcí veřejných tolik chtěli posvítit (před volbami). I v případě těchto orgánů je velmi složité legislativně upravit jejich pravomoci, aby mohly efektivně fungovat a přitom, abychom nezměnili demokracii v policejní stát. Proto je činnost policie upravena zákonem o policii. Proto jsou policisté ve služebním a nikoliv v pracovním poměru, jako je tomu u zaměstnanců soukromých bezpečnostních agentur. Co si můžeme dovolit jako zaměstnanci, u služebního poměru nám neprojde - jako zaměstnanci nemáme například povinnost neprodleně informovat svého zaměstnavatele o tom, že proti nám bylo zahájeno trestní stíhání. Nepodléháme Inspekci ministra vnitra ani parlamentním kontrolním orgánům. Proto také nemůžeme užívat pravomocí, jakými jsou vybaveni policisté. Chtějí-li Věci veřejné a jejich chlebodárci zákonem tento stav změnit a nechat detektivy a hlídače v soukromém byznysu čichnout si k moci nad svým okolím, pak sbohem právo, demokracie a bezpečí. Cosi podobného se koncem předminulého a začátkem minulého století dělo v Itálii - skupinám, které si uzurpovaly pravomoci nad rámec práv běžných občanů, ačkoliv neměly odpovědnost státních orgánů, se říkalo fasci (množné číslo od slova fascio - čti fašio) a jednou z jejich významných osobností byl Benito Mussolini (pro ty, kteří se ve škole neučili, to byl on a nikoliv Hitler, kdo byl průkopníkem fašismu). Je záhadou, proč naše společnost ještě počátkem devadesátých let, kdy byla podle všeobecného mínění morálně zdevastovaná komunismem, toto nebezpečí citlivě vnímala, zatímco dnes černé šerify s nadšením volí.