Děsivé norské statistiky o odebírání dětí bez varování

alší znepokojující zjištění o norském systému nám přináší článek De fleste barn hentes uanmeldt už z roku 2012, tedy z doby, kdy se o Barnevernetu v Česku nevědělo tolik jako dnes. Píše se v něm, že osm z deseti případů odebrání dětí v Norsku se mělo, dle studie norské psycholožky Gunn Astrid Baugerud, dít bez předchozího varování. Myslím, že už to ukazuje, že i před několika lety muselo být cosi shnilého nikoli na státě dánském, nýbrž na sousedním státě norském.

„Sovětské" praktiky „demokratického" Barnevernetu?

Ve své disertaci se zmíněná psycholožka věnovala paměti a stresovým reakcím zanedbaných dětí, které byly umístěny Barnevernetem do náhradní péče. Samotná studie je o to zajímavější, že paní Baugerud je vůbec prvním člověkem, který do hloubky zkoumal odebírání dětí norským Barnevernetem. Uskutečnila stovky rozhovorů s odebranými dětmi, a to nejprve týden po umístění do péče a poté ještě tři měsíce na to.

Psycholožka také byla přítomná při umísťování dětí a sledovala u nich hladinu stresu. Závěr studie není žádným překvapením. Říká, že plánované umístění bylo pro děti mnohem méně stresující a naopak neplánované odebrání působilo u dětí panické reakce spojené s různými traumaty, které si i po několika měsících velmi živě vybavovaly. Beugerud dále přiznala podiv na tím, jak si děti stresové zážitky spojené s odebráním rodičům bohužel pamatují do nejmenších podrobností.

Většina dětí byla odebrána bez předchozího varování

V Česku jsou opakovaně šířeny nesmysly o tom, že Barnevernet neodebírá děti neplánovaně, ale dopředu rodiče varuje. To ale není pravda. To, co psycholožku naprosto šokovalo, byl právě ten fakt, že osm z deseti dětí bylo odebráno náhle bez delšího plánování ze strany Barnevernetu. Zkrátka dítě prostě musí k pěstounům a nikoho nezajímá, že může kvůli tomu utrpět psychickou újmu. Norská sociálka tak v „nejlepším zájmu" dítěte vlastně užívala sovětský přístup „když se kácí les, lítají třísky".

Jak se také můžeme dočíst v norských statistikách, podíl dětí v péči mimo domov stoupl z 5,5 promile v roce 2005 na 7,5 v roce 2014. Počet dětí zaopatřených „pouze" s asistencí sice poklesl v letech 2010-2014 z 24,2 na 22 promile, což ale samozřejmě nemění nic na znepokojivém nárůstu počtu odebraných dětí.

Když dojde k odebrání, nemají děti ani zdaleka úplnou jistotu, že se jedná o jejich konečné místo, kde budou vychovávány. Stovky dětí dle statistik z let 2009-2012 dvakrát měnily místo a zaznamenány byly i desítky případů, kdy se děti za jeden rok stěhovaly třikrát. Vyskytly se ale i tak extrémní případy, kdy se děti stěhovaly čtyřikrát či pětkrát.

Ano, jednalo se sice o výjimky, ale i to svědčí o neschopnosti Barnevernetu zajistit dětem z problematického prostředí adekvátní pěstounskou péči. Následky na psychickém vývoji dětí bývají v případech, kdy vystřídají během jediného roku i několik rodin, nedozírné. Ve statistikách navíc úplně chybí informace, kolik odebraných dětí (sourozenců) z rodin bylo následně rozděleno, což je předmětem kritiky norského systému i ze strany řady neziskových organizací a OSN.

Barnevernet si vzal za vzor rychlosoudy z diktátorských režimů?

Rád bych ještě čísla zasadil do širšího kontextu. Celá věc začne vypadat ještě hrozivěji, když si uvědomíme, že podle norských údajů dosahoval v roce 2014 počet tzv. dětí v péči Barnevernetu čísla 46 058.

Z toho ve 37 166 tisících případech se jednalo o tzv. podpůrná opatření (děti zůstaly v rodině) a u zbývajících 8 892 tisíc jedinců šlo o pečovatelská opatření, tj. o odebrání a umístění nejčastěji do pěstounské péče mimo původní rodinu. Dodávám, že v předešlých zhruba pěti letech byla situace velmi podobná a čísla se příliš neměnila.

Má-li dojít k přemístění dítěte do péče mimo rodinu. Musí to být až krajní řešení po zvážení všech dalších alternativ. A každý snad uzná, že zmíněné čtyři pětiny odebraných dětí, nám dávají velmi vážný důvod ke znepokojení. Opravdu totiž lze pochybovat o tom, že by všechny případy byly tak akutní, že by vyžadovaly okamžitý zásah.

Trochu mi připadá, že Barnevernet si vzal za svůj vzor rychlosoudy známé z diktátorských režimů, které jako na běžícím páse vynáší své "rozsudky". S podobnou rychlostí a neochvějností dokáže i tato norská instituce rozhodovat o dalším osudu dětí i rodin. Doufám proto, že se tyto praktiky nerozšíří do České republiky a co nejdříve se dočkáme konce těchto praktik i v Norsku. Dle mého názoru totiž nemají v žádném demokratickém státě místo! Navzdory přání některých českých političek a politiků.

Tomáš Zdechovský