Máme mít úctu k uprchlíkům a vážit si jich? Poslankyně otevřeně o neúnosném stavu

"Ze Ženevské úmluvy totiž nárok na azyl přímo nevyplývá, stejně jako povinnost státu azyl poskytovat. Stojí to především na principu, že lidé nesmí být vraceni do oblastí, kde by byli omezeni na svobodě. Stávající úprava, podle mého názoru, není v rozporu s potřebami, ale její výklad rozhodně ano," upozornila Český rozhlas a dodala, že v prvé řadě bychom měli mít úctu ke každému člověku.

"Stejně tak však musíme brát v potaz reálnou situaci. Evropa je velmi bohatý kontinent. Je obklopená desítkami zemí, kde je míra demokracie, lidských práv a ekonomická situace tak kritická, že kdybychom na to pohlíželi špatným výkladem, velká část obyvatel těchto zemí by měla možnost dostat se do Evropy a měla by možnost ochrany. Je zřejmé, že to není možné. Přístup Evropy byl v loňském roce a předchozím období velmi chybný, protože se de facto soustředil na pomoc silným a bohatým uprchlíkům, kteří měli sílu a prostředky na to, aby se dostali do Evropy. Ti nejpronásledovanější a nejzranitelnější nakonec zůstali v místech konfliktů," tvrdí.

Podle ní totiž není možné, aby Evropa bez kontroly otevřela dveře, aby neměla kontrolu nad tím, kdo přichází a kolik lidí má přicházet. Stávající stav považuje za neúnosný. "Pokud by to takto pokračovalo, a vidíme, že i přes Itálii dnes přichází spousta lidí, kteří nebudou mít nárok na status uprchlíka, tak by se tato politika obrátila proti uprchlíkům," obává se.

Evropské země podle ní mají kontrolovat schengenskou hranici a vytvořit společnou pobřežní a pohraniční stráž, mají tam být funkční hotspoty. U zemí jako je Austrálie a Spojené státy, které jsou také signatáři nejenom Ženevských konvencí, ale i Newyorského protokolu, se prý ukazuje, že jejich přístup je totálně odlišný. Z dlouhodobého hlediska nesmí Evropa dopustit živelnost minulého roku, tvrdí poslankyně s tím, že musí chránit své hranice a má vybírat pouze ty nejzranitelnější a nejpronásledovanější.

Poukázala také na to, že některé země, jako je například Francie nebo Británie, udělily už v době válečného konfliktu v Sýrii azyl pouze deseti procentům žadatelů. Některé země ale čtyřiceti procentům. "Znamená to, že definice uprchlíka samozřejmě existuje, ale musíme nechat na jednotlivých státech, aby posoudily, zda ti lidé azyl dostanou. Možná je chyba, že Evropská unie neiniciovala právní úpravu, kterou má ve svém portfoliu a která řeší otázku dočasné ochrany. Počítalose s jejím spuštěním v případě hromadného přílivu uprchlíků, protože azyl se posuzuje individuálně. Tito lidé by neměli nárok na dlouhodobý pobyt v zemích EU, ale na dočasnou ochranu, než by se vše ujasnilo," dodala.

Azylová politika je podle ní dostatečně harmonizována v oblasti procesu i v oblasti toho, kdo na něj má nárok. "Tyto minimální standardy všechny země dodržují. Nemůžeme pohlížet na otázku přístupu k migrantům bez ostatních aspektů společnosti. Nemůžeme pohlížet na otázku migrace, aniž bychom zohledňovali například otázku bezpečnosti obyvatel Evropských zemí, aniž bychom zohledňovali otázku integrace a zkušenosti, které už máme. V otázce migrace totiž nejsme v bodě nula," tvrdí.

Nyní podle Langšádové musíme udělat maximum pro to, aby se omezil živelný příliv migrantů, ať už jsou to oprávnění žadatelé nebo ekonomičtí migranti. Máme také pomáhat především v oblastech konfliktů a podporovat bezpečný resettlement celých rodinvybraných z nejpronásledovanějších a nejzranitelnějších skupin. "Je to podobný přístup jako ve Spojených státech. Živelnost posledního období je nepřijatelná. Teď se ukazuje, že třeba v oblasti Itálie přichází velké množství migrantů, z nichž velká část v Evropě nedostane azyl. Proto je velmi důležité, že Evropská unie jedná se státy jako je Nigérie, Etiopie, Mali, Senegal a Niger, aby dělaly také osvětu o tom, jaká je reálná situace v Evropě a udělení azylu. Jedná také o tom, aby spolupracovali v oblasti návratové politiky. Je to podobný přístup, jaký byl při řešení španělské migrační krize," dodala.

Domnívá se také, že pokud někdo dostane azyl, neměl by být dlouhodobě oddělený od rodiny. "Je ale otázka, jestli vůbec, a jak velké skupině, by měl být poskytován trvalý azyl. Ten dlouhodobě počítá s integrací a občanstvím. A kolika lidem má být v Evropě poskytnuta jen dočasná ochrana po dobu trvání konfliktu. To by si Evropské země mělyříct a měly by si to řídit. Neměly by to nechat živelně plynout," vysvětlila.